Když cestovatel Alberto Vojtěch Frič přivezl v roce 1908 do provinciální Prahy indiána z paraguayského kmene Čamakoko, byla to událost prvního řádu.
   Čerwuiš Piošád don Samerdá Mendoza, přejmenovaný Pražany mazlivě na Červíčka, budil senzaci. Praha byla vděčná za každou atrakci. V době Jubilejní výstavy poznala černochy a Habešany, ale ti žili v jakémsi skanzenu. Nicméně se traduje, že si nejedna pražská dáma obstarala živou upomínku.
   Praha poznala od každého trochu – ale jen trochu. Pár balónů, pár kočárů bez koní, jeden amerikánský bar, jednoho císaře, ale žádného krále…
   Červíček, který do Prahy přijel, aby se léčil z následků pobytu neznámého parazita v jeho útrobách, v Praze onemocněl steskem po pralese. Nakonec oba odjeli zpátky do paraguayského Pacheka. A byl nejvyšší čas, neboť chráněnec nejenže pronásledoval kominíky se sekerou, považuje je za démony, nejenže kradl paním a dívkám knoflíky z blůziček, ale po pás se klaněl policajtům s kohoutími chocholy, pokládaje je za náčelníky a šamany, čím se chronicky dopouštěl urážky úřední moci.
   Praha byla v těch dobách vlajkovou lodí surrealismu, byť jeho lidové odrůdy. Pokud je známo, nesetkal se zde deštník s šicím strojem na operačním stole (i když to není vyloučeno), ale denně zde na sebe narážely neslučitelné zjevy a křesaly tak metafory nejvyšší magické síly. Zatímco po Karlově mostě korzovaly panny a dívky v sukních až na zem, proběhl po tomtéž mostě Ahasver, aby k Apollinairově pobavení a údivu nevěstek souložil za chodu.
   Zvápenatělá neměnnost c. a k. režimu taktak odolávala erozní činnosti pražského humoru, který salámovou taktikou zkracoval éru třísetletého úpění. Nikomu nevadilo, že byl převážně pivní – kapka ke kapce a ucho půllitru se utrhne.
   Frič v praxi vyzkoušel srážku civilizací ve specifických podmínkách. Zatímco v Londýně by přítomnost indiána budila leda příjemné pomyšlení na mámivý lesk jihoamerického zlata, v Praze natrefil ujařmený na ujařmené. Domorodí ujařmení měli početní převahu a s potěšením konstatovali, že mají převahu i v civilizačním vývoji. To se ovšem jen bláhově domýšleli!
   Přišlo jim k smíchu, že indián se vzpírá pozvání do pivnice, neboť v pivu přece sídlí démon „digičibí“! A to šlo o pozvání do Mekky českých hrdel – ke Flekům! Dlouho ho Frič musel uklidňovat tvrzením, že digičibí piva je mírumilovnější než digičibí kořalky. Ale zároveň ho zavázal slibem, že indián k půllitru nepřichýlí ret, neboť by zhatil Fričovy léčebné záměry a pravděpodobně pobil ctěnou stolní společnost.
   A tak došlo k fantastické koláži, jakou by záviděli Max Ernst i Breton, o Štyrském ani nemluvě: setkání paraguayského indiána u pivního stolu s Karlem Hašlerem, bezejmenným bosňáckým kočébrem, Pražským Prorokem Povětrnosti Fialou a světlonošem Ferdou-sirky-Evropou!
   V celé nahotě se projevila převaha panenské přírody nad zdegenerovanou civilizací, když Čerwuiš na Ferdovu adresu pronesl: „Až k nám přijde, řekni mu, ať neskáče, ani nemečí. Koupíme si od něho oheň a já mu dám za něj žlutý kámen, aby už nemusel skákat a mečet a mohl si jít odpočinout. Vždyť je chudinka nemocný!“
   Jsou lidé, věci, zvyky, duše a zázraky, které nelze přesadit.
   Když Čerwuiš s Fričem dorazili zpátky do Pacheca, vybalil novověký Prométheus z cestovní bedny několik žárovek. Svolal vesnici a slíbil, že udělá den. Žárovky rozvěsil po stromech, spojil provazem a na jeho konec přivázal vypínač. Setmělo se a Červíček otočil vypínačem. Tma se ani nehnula. Otočil podruhé, potřetí a noc ještě potemněla. Bohyně Elektřina opovrhla nekoncesovaným kouzelníkem.
   Nicméně druhý den vyšlo slunce jako dřív, slunce, jaké v mlhavých Čechách nesvítí.
   To vše a mnohem víc se dočtete v knize Alberto Vojtěcha Friče Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka přes střední Evropu, kterou pro nakladatelství Titanic upravila, k vydání připravila a veledůležitou poslední kapitolu napsala Yvonna Fričová.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]