Vrstevníci za fotoaparátem - Miroslav Hucek (70) a Jovan Dezort (70)

   Měl jsem štěstí potkávat se v životě a při novinářské práci s vynikajícími fotografy a většinou i se skvělými lidmi - s Josefem Sudkem, Karlem Hájkem, Vilémem Heklem, Erichem Einhornem (jak ten uměl vyfotografovat Moskvu!), s věrnými kamarády Emilem Fafkem a Emilem Pardubským, se Zdeňkem Tmejem, Robertem Wittmannem, Oldřichem Rakovcem, Milošem Sukupem, Leošem Neborem, J. Š. Fialou. Kolik jich jenom bylo? Doma i v někdejším SSSR. Jeden z nich mne v ranném mládí naučil tajům fotografie. Ale nemohu nevzpomenout člověka, velkého fotografa - jménem V. Gende-Rote.
   Avšak mám štěstí být nablízku velkým duchům české fotografie i nyní! Poznal jsem Václava Chocholu, Karola Kállaye, Ladislava Sitenského , Bedřicha Kocka, Karla Mevalda, Marii Šechtlovou, Františka Dostála, Emila Vejvodu, Ivana Krále, Danu Kyndrovou, Ladislava Hoška, Petra Molta, Edu Karkána, Lukáše Volka. Nestačím je ani vyjmenovat.
   Poznal jsem i Miroslava Zajíce v časech, kdy ještě produkoval výbornou novinářskou fotografii, která, jak se zdálo, jej tehdy i uživila. Byl jsem u toho, když fotografoval Petr Zhoř či Jaroslav Tatek.
   A teď na přelomu 2004/2005 jsem se ocitl u dvou jubilantů. Oba vstoupili do povědomí fotografické veřejnosti počátkem šedesátých let a česká fotografie, zejména úzce spjatá s fenoménem obrázkových časopisů, by bez nich nebyla. Fotografové Miroslav Hucek a Jovan Dezort do ní vešli otevřenými dveřmi a zůstávají dodneška v jejím středu, přestože novodobý proud periodik, ve kterých získávali ostruhy, je již nepřijímá, neboť přijal vizáž západního světa a na východ již nedohlédne. Kdybych se měl svěřit i se svými vnitřními pocity, poznal jsem je jako opravdové ďábly, posedle se ženoucími za svým úlovkem. Poznal jsem je ovšem i jako klidné, vyrovnané muže, nesmírně soustředěné na objekt své fotografie.
   Miroslav Hucek (narozen 18. listopadu 1934) je nesmírně citlivý i impulsivní člověk i fotograf, jehož krédem vždy byl a je obyčejný život, který poznal prismatem mládí, lásky, města i kouzla přírody. Svůj talent plně rozvinul především na stránkách týdeníku Mladý svět - sám i ve dvojici s Leošem Neborem. Nikdy v životě jsem jej nepotkal bez oblíbené Leiky. Člověk se dnes ptá, kdo ze současných fotografů v obrázkových časopisech tolik poznamenává tvář týdeníku, jako jej poznamenal Hucek s Neborem? Cožpak by mohla existovat jedna ze stálic vzoru - předchůdce Pestrý týden nebo Svět v obrazech - bez Karla Hájka, Bedřicha Kocka a dalších? Kdo z dnešních fotografů to v týdeníku dokáže a má tolik tvůrčí svobody a invence, kolik jí měli, nehledě na ideologické skopičiny stranické nomenklatury v období po roce 1970, oni? Znám Miroslava Hucka z té doby a vím, jak se vzpouzel. Nakonec po patnácti letech v Mladém světě odešel do svobodného povolání. I v něm rozvinul svůj velký talent, pracoval na větších výtvarných celcích, pracoval na publikacích s architekty, fotograficky se podílel na filmech. Nikdy neopustil černobílou fotografii.
   Jovan Dezort (narodil se 27. listopadu 1934) se zapsal do české moderní fotografie svými velkými reportážními celky o hudbě, třicet let fotografoval pro Československý rozhlas mezinárodní hudební soutěž Concertino Praga, pětadvacet let zaznamenával jednotlivé ročníky Pražského jara i jazzových festivalů, jeho objektiv zvěčnil Karajana, Richtěra, Armstronga, Fitzgeraldovou, Piaf, Bécauda aj. Získal Zlatou pečeť na World Press Photo v Haagu (1970), 3. cenu v mezinárodní soutěži Puls planety (1970) a zcela mimořádným úspěchem byla Hlavní cena v celosvětové soutěži MON "Mír Vietnamu" (1973). Dezortovy fotografie z vietnamské války oběhly svět. Tisíce návštěvníků shlédlo jeho výstavu v Praze, zachycující s velkou citlivostí život Vietnamců.
   Dezort prošel ČTK, redakcí Vlasty, Světa práce a od roku 1984 začal pracovat jako samostatný fotograf. Brzy ovládl techniku barevné fotografie, osvojil si vhodné postupy, jak režírovat skutečnost, aniž by se ztrácela potřebná míra autentičnosti. Mezi jeho nejlepší práce patří barevné i černobílé portréty známých osobností - fotografa Josefa Sudka a Karla Plicky. Navždycky zachytil tváře a pohyb svých fotografických kolegů Jiřího Rubliče, Karla Drbohlava, Karla Hájka, Bohumila Novotného, Václava Jírů a jiných. Přesvědčivé fotografie přivezl ze svých cest světem, po republikách někdejšího Sovětského svazu, z Číny, Kambodže... S objektivem vstoupil do dramatu Prahy 21. srpna 1968. Vlastní vynikající portrétní fotografie. Dětí i starců.
   Své dětství Jovan Dezort připomíná vzpomínkou: "V deseti letech se mi poprvé dostala do ruky otcova Leica. Za svůj první životní úspěch jsem považoval cenu ve školní fotografické soutěži. Když mi bylo asi třináct. To už jsem byl rozhodnut, že budu fotografem. V tu dobu jsem vypadal jako chodící fotoaparát, s obličejem věčně schovaným za těmi neuvěřitelnými skly, přes která jsem pozoroval dění kolem sebe. V roce 1953 mě přijali na Střední průmyslovou školu grafickou v Praze studovat obor fotografie. Měl jsem už vlastní Rolleiflex a dodnes mám schované novinové výstřižky se svými prvními publikovanými snímky."
   S Jovanem Dezortem spolupracuji v poslední době nejčastěji. Neustále v něm objevuji nové a nové z jeho fotografické profese.
   Škoda, že Hucek ani Dezort se v životě nevěnovali pedagogické práci, další šance tedy zůstává pro budoucnost české fotografie promarněna. Oba patří již dávno do Evropy a dávno odrostli jejím krátkým kalhotám, přesto o nich v té Evropě ví zatím málokdo!
   To, co udělali se svými druhy z obrázkových časopisů, nemá ve světě obdobu. Zkuste si dneska zalistovat většinou současných českých obrázkových časopisů, téměř v žádném z nich nenajdete ani jméno a příjmení redakčního fotografa. Zkuste si položit otázku, který český fotograf významně určuje tvář toho či onoho českého obrázkového časopisu? Až na výjimky si na nic takového nedokážete odpovědět.
   Kde a v jakém časopisu spatříte fotografii z prostředí práce, která živí člověka? Ale cožpak lze obejít hradbu tiskových mluvčích a tzv. oddělení Public Relations (styk s veřejností)? Dodají každému fotografie jakékoliv barvy a digitálního formátu - ale aby do továrny, výzkumné laboratoře, do montáže strojírenských výrobků, do sklárny mohl vstoupit fotograf? Neexistuje, od toho mají "show room"! - dokonce s DWD. A pak je zde internet! Zprůmyslnění a změna médií v globalizované továrny na vymývání mozků, změna médií ve zboží a naklonění k bulváru, odnárodnění medií i v obrazech dále a překotně pokračuje. Cožpak se dnes všechny časopisy nepodobají jeden druhému jako vejce vejci? Na obálkách střídají dvanáct apoštolů - Lucii Bílou, superstar, vyvolené... Jinak by se prý daný časopis neprodal. Pochválit mohu občas Xantypu. Někdy Reflex a Týden (ale tam se střídají záběry vzniklé většinou na objednávku).
   Jinak není co dodat. Nebo si někdo myslí, že přece jenom něco zbývá dodat?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]