Hodně dlouho jsem jezdila na kole z Mirošovic do Dolní Lomnice. Cesta to byla překrásná – na jejím konci mne čekala stará roleta u ještě staršího koloniálu U Vilímků. Jen jednou v životě jsem viděla pana Vilímka před krámkem, který už dávno neprovozoval – to když mne sousedka naší chatové osady, paní Čížková, která vždy věděla, co se kde šustlo nejenom u nás, na souši dvou sousedních vsí, ale i v nedalekých Hrusicích, v říčních lázních Hláska u Sázavy, kam jsme chodívali s tatínkem přes Senohraby, přivedla do Dolní Lomnice. Jen jednou jsem se topila v Sázavě v Pikovicích, když prasknul kruh ve tvaru gumové žáby. Nikdy nezapomenu na žluté kruhy, které přede mnou v tu chvíli tvořila Zlatá řeka. A na tatínkovu ruku. Stará roleta dnes ustoupila rekonstrukci domku, nikdo z průvodců mého dětství – včetně holiče v Krhanicích, kterého se vlasaté děti bály – nežije.
   Nedávno se mi dostala do rukou knížka POSÁZAVÍ, kterou napsala a dobovými fotografiemi opatřila Veronika Kucrová. Knihu vydalo nakladatelství Paseka (Praha, Litomyšl) v edici Zmizelé Čechy. Je v ní nejen poučný úvod. Dočtete se o vorařství v kraji, můžete se podívat na fotografii posledního plavce Jana Váňu zvaného Cinkala, který zemřel v roce 1960 ve věku sto let, můžete vidět, jak chlapci v Hrusicích provozují tehdy rozšířený zvyk „stínání kohouta“ – fotku Josefa Smoláka z roku 1875, nebo si vybavit, jak vypadal hotel Hrušov v témže roce, v době, kdy se ještě nejmenoval Valencie, v době, kdy nikoho nenapadlo, že hotel bude zbouraný. Můžete vidět Mirošovice ještě dávno před tím, než tudy vedla dálnice, díváte se na náves z roku 1895, náves, kde byste se dnes už ztratili…, Růženín, sklářskou huť, anebo Chocerady – fotografii, na které je most, za kterým vystupuje budova vinopalny, dnes hotel Ostende. Můžete vidět roubenou sýpku a doškovou střechu v obci s krásným jménem – Bohuliby. Pole a louky u Poříčí nad Sázavou. Stříbrnou Skalici, kde se v šedesátých letech minulého století stanovalo a kde byl hostinec Na Marjánce – převozník si tu přivydělával pohostinstvím. Můžete tváří v tvář stát proti cestáři Matěji Hýbnerovi z Jílového. Dostat se do plicního sanatoria v Prosečnici – mezi dvě řady dřevěných leháren, kde si pacienti dávají „leháro“ na čerstvém vzduchu. Projít se Ratajemi nad Sázavou k mlýnu Kuchelník, anebo navštívit Český Šternberk. Můžete propadnout kouzlu Posázavského pacifiku a humorným hláškám na nádraží v Braníku i ve Vraném, které po léta pouštěl do nádražního amplionu na cestující zaměstnanec českých drah přezdívaný Krakonoš.
   Některé osady, které tato kniha navrací současnosti alespoň vzpomínkou, nadobro zmlkly. Osady v Měsíčním údolí poblíž Městečka, osady jakými byl Jucatan, Kalifornie, zmlkla osada u Senohrab Hádankáři. Některé však žijí dodnes svým životem – třeba osada Vlčí halíř, kde měl můj táta kamaráda Mirka Moravce. Vzpomínám na několikero „Loučení s létem“ v hrusické sokolovně. Na podroušeného člověka v širokém klobouku a se stříbrnou hvězdou na klopě. Byl to šerif osady.
   V Posázaví nebylo však vždy jen veselo. Vyhláška z 10. 7. 1942 mluvila o úspěšném plánu vybudovat na Benešovsku a Neveklovsku cvičiště pro vojska SS. Odnesli to vystěhováním nejen stálí obyvatelé tohoto kraje, ale i majitelé chat. Museli odevzdat klíče. Nesměli sem ani letní hosté, ani turisté. Vysídlení se dotklo více než 30 000 lidí.
   Smutný osud měla i obec Hradištko. V září 1942 přestala oficiálně existovat. Nastěhovali se sem němečtí pohlaváři, měli tu nejen vily, ale i kino. V Hradištku vznikl pracovně-výchovný tábor pro totálně nasazené Čechy; později k nim přibyli i cizinci, političtí vězni z Francie, Německa, Itálie. Lámali kámen a dláždili silnici do Pikovic. A v dubnu 1945 Němci zastřelili cestou na pracoviště 49 vězňů. Zbytek hnali pěšky do Měchenic a odtud vlakem na transport do Vrchotových Janovic. Vlak osvobodili partyzáni u Kaplice.
   Je dobré, že i tato temná místa historie Posázaví nám tato kniha připomíná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]