ZDENĚK HRABICA

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   Dopustím-li se hierarchického zjednodušení, musím konstatovat, že podobná otázka nemusí být v České republice po patnácti letech od 17. listopadu 1989 k dnešku vůbec nikomu pokládána. Ať bude ve zdejších "demokratických" volbách rozhodnuto napravo či nalevo, ať bude rozhodnuto tak či onak, média zde zůstanou pořád ve stejně pravých pravicových a nenávistně rozhněvaných rukách a tvářích. Budou se v nich dále bezostyšně a přednostně projevovat pouze chrabří "vítězové sametové revoluce", lkající nad svou sametovostí. Nebo se projeví ti, kdo se na věčné časy a nikdy jinak samozvaně prohlásili v českých redakcích nezávislými, kdo tradiční české noviny, vzniklé po 9. květnu 1945 nebo ještě dříve, zcizili nebo je zavčas prodali do Bavorska či jinam. Nebo je dokonce zrušili, nahradili či jejich názvy kosmeticky upravili (viz Mladá fronta, Rudé právo, Zemědělské noviny aj.). Nic nevadí, že mnozí z aktérů děje měli ještě včera pěticípou hvězdu na svém čele, aktivně posluhovali minulému režimu, nebo se dnes nestydí mít na klopě svého moderního podnikatelského saka zcela jiný, opačný symbol. Mohl bych je pěkně popořadě vyjmenovat - média i ty vyvolené autory a šéfredaktory. Ty ostatní - dnes nenomenklaturní - nebere nikdo příliš vážně nebo je nebere vůbec na vědomí. Vládnoucí třída si je totiž nevybrala za své vyvolené a důvěryhodné. Novodobí vládci, kteří se zcela nestydatě zmocnili československého státu (jejž posléze rozbili) a rozkradli jeho majetek (včetně tisku) i finanční kapitál země, aby si ho nakonec mezi sebou rozdělili nebo jej vytunelovali, aby se spojili s vládci světa, nic takového nedovolí.
   Už Karel Čapek věděl a na své kůži zejména v závěru svého života krutě poznal, že český pravičák a český měšťák je nejzběsilejší reakcionář, schopný toho nejnechutnějšího svinstva, jaké nemá nikde jinde obdobu. Dobře věděl, že český pravičák se se svou nenávistí a krvežíznivostí nezastaví před ničím!
   I v těch posledních, nedávných volbách do senátu vyjel do prvního a druhého kola zcela bez skrupulí "nezávislý reportér a ochránce lidských práv" v Ruské federaci, Čečensku, Afghánistánu, v Beslanu (?!) Jaromír Štětina. Nepamatuji, že by si kdy doma - ve své vlasti - všímal porušování lidských práv. Nyní je senátorem za Stranu zelených. Vyjel na bílém koni. Škoda, že nevyplul i na pogumovaném říčním člunu. Jím brázdil v sedmdesátých a osmdesátých letech za účinné podpory redakce deníku Mladé fronty, Československé televize a dalších, také předních sovětských médií, za přispění našich vynikajících sovětských přátel a kolegů, Ob a Jenisej - velké ruské sibiřské řeky. Plul v místech velkého SSSR, kam se živý tvor planety bez deseti razítek nikdy nedostal. Nyní vyrazil do boje s příznačným, ale pro mne zdrcujícím heslem: "Proti rudé hvězdě a proti modré strace volte Jaromíra Štětinu!"
   Je mi často smutno spatřovat, jak i lidé, kteří ještě včera blahořečili mimořádně nadaného a vzdělaného politika Jana Švermu, jej dnes přibíjejí na kříž. Podivuji se, jak i lidé, kteří po mém boku v Českém svazu novinářů nadšeně putovali po stopách života a novinářské práce Julia Fučíka, mu dnes zavěšují obrovské balvany na nohy. Pečlivě se starají, aby nacisty zavražděné Fučíkovo tělo už nikdy nevyplulo zpod hladiny jezera, naplněného lidskými kaly.
   Co se vůbec stalo se statisíci levicově naladěnými spoluobčany, ještě včera papežštějšími než sám papež, vyznávajícími dneska antikomunismus a omílajícími donekonečna slova totalita a svůj trpký život za bolševika? Proč dneska lhostejně přehlížejí vraždění USA v Iráku, inspirované svatým bojem proti světovému terorismu?
   Mozky jsou vymyty - tak o čem ještě mluvit?
   A na jaká témata ještě pořádat ankety v této znovu zkoušené zemi?
   Ve štvanicích proti opravdové levici, levicovým intelektuálům a umělcům, jako by se čeští pravicoví strůjci po celých uplynulých patnáct let řídili jedinou myšlenkou Felixe Edmundoviče Dzerdžinského: "Člověk? Paragraf se najde!"
   Nikdo, kdo nezpívá s mocnými, bryndajícími a stále nenažranými u kamenných koryt, nemá ke svobodnému vyslovení svého názoru a postoje žádnou šanci.
   To jsme snad všichni nesčetněkrát pocítili i na vlastní kůži.
   A to je zkušenost nad sůl, nad všechno zlato i naftu!


   JINDŘICH JANDA

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   Pečlivě sleduji - pokud mám jen trochu času - naše sdělovací prostředky, včetně nové tvorby a nakladatelské politiky. Nevzpomínám si, že by v nich zazněly až na výjimky levicové hlasy a názory. Nebýt Haló novin, Obrysu-Kmene, Naší pravdy či Zpravodaje Výboru národní kultury, časopisů Slovanská vzájemnost či Hraničáře, nezazněl by v naší republice hlas levice. Ještě horší je to s televizní obrazovkou. Za patnáct let se na ní objevila dvakrát národní umělkyně Jiřina Švorcová. Jednou v provokativním dialogu s Pavlem Tigridem a před tím jakýsi rozhovor s dnes již zapomenutým televizním redaktorem. Vysoce jsem obdivoval statečnost Jiřiny, která se ukázala hodna titulu, který nosí. Neušla mi řada televizních pořadů v minulosti, kterým kdysi vévodila inkviziční Katovna, později stažená z repertoáru, neboť to bylo i pro pravici neúnosné. Byla nahrazena obdobným pořadem s redaktorem Putnou, samozřejmě bez názorů levice.
   Stejné je to i s rozhlasovými pořady, ve kterých vyniká především Praha 1 a známý pořad Radiofórum. V současnosti jsou to páteční besedy posluchačů spisovatele Ondřeje Neffa. Ti se k naší vnitřní situaci většinou vyjadřují velice kriticky, což tento pán smetá ze stolu tak mistrně, že snad nemá cenu se na nic ptát. Vždy si vzpomenu na jeho otce, jehož tvorby si nesmírně vážím. Nezapomenutelné bylo rovněž téma, kdy byly srovnávány televizní seriály před listopadem 1989 s těmi současnými. Samozřejmě že to odnesli takoví mistři pera jako Jaroslav Dietl či filmový režisér Jiří Sequens. Zřejmě to byla reakce na vysílání seriálu Třicet případů majora Zemana, který byl poprvé komentován přiblblými besedami a po druhé alespoň v úvodu nesmělým titulkem. Nestačil jsem se divit, že během léta proběhla řada filmů tohoto našeho vynikajícího filmaře. Ve všech, včetně proklínaného Zemana, prokázal Jiří svoji vysokou profesionalitu, vynikající tvůrčí invenci a jedinečné mistrovství. Totéž se samozřejmě týká i Jaroslava Dietla, který prý byl vládní autor, píšící na objednávku totalitní elity. A to nešly zdaleka všechny seriály oné doby, která v oblasti televizní tvorby přinesla nebývalý rozvoj. Samozřejmě, že v tomtéž pořadu zněly jen chvály a sebechvály na současnou tvorbu. Tento pořad se tváří rádoby objektivně, ale když se podrobně zamyslíte, zjistíte, že účastníci jsou pečlivě vybíráni, samozřejmě bez zástupců levice (nebo jen ojediněle). Šest určených telefonických dotazů je většinou v opozici proti naší vládnoucí elitě. Na kritické dotazy však odpovídají moderátoři tak, že je buď odmítnou, či vezmou volajícímu hlas anebo je zametou pod stůl. Je to vlastně důkaz naší vychvalované demokracie. Nikomu nerostou stromy do nebe a jako smetla tzv. lůza minulou elitu, může se to stát i té současné.
   Pokud se týká mých osobních zkušeností, je to bilance velice skromná. Již několik let leží v nakladatelství OREGO mé paměti, které jsem psal jako kroniku 55 let, kdy jsem pracoval v českém divadelnictví. Z toho 36 let v Hudebním divadle v Karlíně. Nakladatelství OREGO na vydání nemá peníze. Na pamětech jsem pracoval od r. 1980. Zachycují nejen mé dlouholeté zkušenosti v opeře, později v hudebnědramatickém žánru, ale jsou i kronikou pamětníka řady divadelních generací, budovy od jejího postavení, dramaturgie od r. 1945 až do dneška. Hudební divadlo projevilo zájem vydat karlínskou část a náklady spojit s chystanou rekonstrukcí divadla po povodních. Po jednání s ředitelem Kulhánkem jsem karlínskou verzi připravil s názvem Lehká múza je těžká. Po prázdninách došlo k jednání s dramaturgyní divadla a bylo mi sděleno, že divadlo na náklady nemá a že je ochotno ode mne odkoupit některé kapitoly, které mi zaplatí. To jsem zamítl a paměti si odnesl. Jinak jsem natočil pro slovenský rozhlas rozhovor po premiéře muzikálu Cikáni jdou do nebe, který v mé divadelní adaptaci uvedla Nová scéna, včetně programového článku. Ještě jednu zkušenost bych chtěl uvést a sice, že jako místopředseda žádám za Výbor národní kultury každým rokem poskytnutí grantu Ministerstvo kultury. Vždy nám byl zamítnut. Takže mi nezbývá než podívat se na levicové intelektuály ve starých Televizních novinách, které jsou každý týden vysílány a nyní dospěly do roku 1954.
   Nyní čekám na splnění vládního prohlášení, slibu současné vlády, že právě ona bude podporovat veškeré umění současnosti různých názorů a směrů. Doufejme, že to není slib prázdný.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]