O dnes už nežijícím významném slovenském spisovateli Vladimíru Mináčovi, který by se v loňském létě dožil 80 let, režisér Matúš Oľha, syn spisovatele Štefana Oľhy, natočil publicistický film, jehož uvedení oživilo spory o tuto velkou osobnost slovenské literatury a kultury vůbec. Vždyť Mináč řadu let opakovaně stál včele Matice slovenské a pod jeho vedením bylo v Martině postaveno její nové sídlo.
   Drahoslav Machala, jehož čeští čtenáři znají například z biografie Ernesta Hemingwaye, nyní připomněl, že Mináčovým krédem byl verš našeho Karla Havlíčka: Je na čase, aby nám vlastenčení ráčilo přejít z úst do rukou.
   Mináč jako komunista měl vztah ke všem kořenům Slováků, například zabránil, aby v Zemianském Podhradí protináboženští horlivci zbořili evangelickou faru štúrovců.
   Ve filmu jsou dva výrazné detaily, charakterizující atmosféru v Československu po listopadu 1989, kterou určovala skandalizace a honička na umělce, co svoji tvorbu spjali se společností a nemínili se za to najednou kát, ani se demonstrativně zříkat státních řádů a titulů.
   Jedna epizoda filmu zachycuje výpad studenta s příznačným jménem MILAN NIČ, který Mináče obvinil z převlékání kabátu. Machala k tomu na stránkách Literárneho týždenníka napsal: Jméno Nič není nic jiného než nomen omen. Když Odysseus obru Polyfémovi úskočně zalhal, že se jmenuje Nikdo, jen aby se dostal ven z jeskyně, pak student Nič, a dnes už "myslitel" Nič nic do slovenské společnosti nevnesl. Je to jen dobře placený žoldák. V roce 1989 se dal najmout pro vymývání mozků slovenské mládeže před volbami. Kamera, která ho zachytila ve "svatém" revolučním zanícení, v dokumentárním filmu odhalila jeho lidskou a odbornou ubohost. Připomnělo mi to sekvenci z Vávrova filmu o Janu Husovi, kde svatouškovská stařenka v Kostnici přikládá na Husovu hranici otýpku dřeva a Hus k ní promlouvá slovy: "Svatá prostoto!"
   Druhým dokladem, jaké štvanice ve jménu vítězství Havlem proklamované vize pravdy a lásky probíhaly, jsou záběry z matičního koncilu v Martině, kde "revolucionáři" Mináče věšeli živého na kříž za všechno, co pro ně udělal dobrého. Popravovali ho tak krutě, že řidič, který Mináče z Martina zpátky do Bratislavy přivezl, dostal infarkt a zemřel. Nepřežil tu do nebe volající nespravedlnost.
   Drahoslav Machala v recenzi filmu dokládá, že Mináč vyrostl v levicového myslitele a intelektuála, i když nebyl anděl a měl obyčejné lidské chyby. Například tu, že s chutí popíjel. Bylo to však jeho chlapské gesto, nevídaná radost z kamarádství.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]