DAGMAR ŠTĚTINOVÁ

   Smutek

   Když umírají otcové,
   dědici země jsou synové.
   Synové touží k slunci výš.
   Co ty, můj synu, podědíš?

   Snad matčin stesk a její vrásky
   a to, co nezahyne z lásky,
   když uchová si čistý lesk.

   V hlubokých nocích osamělá
   přemýšlím, co tu zanechám.
   V těch nocích, až tu naše těla
   horečkou slunce unavená
   ztichnou jak opuštěný chrám.

   Místo, kde pradědové žili,
   hektary polí, luk a lesů,
   které svou krví posvětili,
   krajiny ocúnů a vřesů.
   Paláce, města, věže hradů
   s rytířskou ctí a s potem lidu,
   Památky na lásku i zradu,
   a také na válečnou bídu,
   na slávu starých českých králů,
   prastará práva zneuctěná,
   na kolébky, u kterých žena bděla,
   na písně zvonů zvoucích v katedrálu.

   To všechno, slyšíš, prodáváme v mžiku!
   Břehy jsou ztrhané a pobořené hráze
   a místo řeči básnické a místo slova díků
   slyším, jen kam se podívám, samé cizí fráze.

   Odevšad fičí mráz a kdesi stojí děla.
   Prý člověk všechno přežije.
   Pád hvězdy, zvadlý květ i sen, který tě dusí.
   Vím, znovu vstát se musí.

   Ze všeho nejhorší však je můj milý synu,
   když čtu si z čar své dlaně - a dávám za to vinu
   všem sestrám, bratrům na zemi i sobě
   - když tuším zkázu vlastí své-
   tu českou Atlantidu...



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)