Na IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů v r. 1967 vzpomíná VLADIMÍR PŘIBSKÝ
Kdykoliv si probírám v mysli čtvrtý sjezd Svazu spisovatelů v červnu roku 1967, zmocňující se mne ambivalentní pocity. To, co se tam říkalo, bylo na jedné straně správné - zrušit cenzuru, vyhlásit svobodu slova a umělecké tvorby a zrušit všechny anachronismy, přetrvávající v české kultuře z doby tzv. kultu osobnosti.
Na druhé straně bylo obtížně přijatelné, že tyhle správné požadavky zaznívaly z úst bývalých dogmatiků, entuziálních svazáků, vesměs lidí, kteří za vší tou nesvobodou měli své všudypřítomné prsty. Tato vybraná společnost se na jakémsi závodním výboru usnesla, že změní rétoriku, taktiku i styl ve svém permanentním boji za další lukrativní posty ve státním umění.
Jak postupně ti lidé přicházeli na tribunu, tiše se neslo sálem Národního domu železničářů v Praze na Vinohradech - tenhle má být novým ministrem kultury, tamten generálním ředitelem televize, a ten, co si chystá papíry, bude velvyslancem ve Velké Británii.
Ejhle, vstali noví bojovníci. Tentokrát pro změnu bojovníci proti stalinismu. Nikoho, kdo nepatřil do závodního výboru jejich Literárních novin, nepustili k mikrofonu ani omylem. Pojednou nám, jako vždy nezasvěceným, slavnostně oznamovali, co je to svoboda slova, demokracie a tolerance.
Někdo žasl, ale mě by například daleko více zajímalo, co si o těchto fenoménech myslí spisovatelé, kteří se nedávno vrátili na amnestie z nápravných zařízení, kde si odkroutili »omylem« někteří pět, jiní deset let - Josef Knap, František Křelina, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista a jiní. Místo těchto spisovatelů hovořili na sjezdu čs. spisovatelů v r. 1967 státní propagandisti, literární funkcionáři, kteří chytili nový vítr do plachet a pluli dál a dál na vlnách svého osvědčeného utilitarismu.
Abychom však byli spravedliví, připomeňme, že tito hlasatelé lepších zítřků přece jen pustili na tribunu i nestraníka. A byl to nestraník věru výstavní, Josef Škvorecký, autor jimi dříve tolik proklínaných Zbabělců, v Literárních novinách po léta kaceřovaný.
Josef Škvorecký k údivu všech přítomných delegátů neplédoval ani za zrušení cenzury, ani nebojoval za větší svobodu tvorby a dokonce se ani slovem nezmínil o sedmidenní izraelsko-palestinské válce. Celé jeho vystoupení na tomhle nestandardním sjezdu se neslo ve znamení omluv za to, co všechno české literatuře nerad způsobil. Z tribuny dokonce zahrozil západním imperialistům, kteří si dovolili bez jeho vědomí přiřadit ho k jakýmsi »prašivým koťatům« v ČSSR.
V ten okamžik jsme si mnozí na tom sjezdu připadali jako v blázinci. Co se to děje? Komunisti jeden za druhým kritizují socialismus a poměry, které vládnou v kultuře, zatímco »reakcionář« Škvorecký nenechává na imperialistech nit suchou. Kde to jsme? tázali jsme se v duchu my, nezasvěcení, v Národním domě železničářů v Praze na Vinohradech v červnu roku 1967.
Byli jsme v Čechách.
A tak netrvalo dlouho a před mikrofon se postavil aparátník Hendrych, který pohrozil »nedozírnými následky«, bude-li sjezd pokračovat i nadále v tomhle tónu. V kuloárech se šuškalo, že »nám vemou Dobříš«. V roce 1967 to byla pro spisovatele strašná představa. A tak hned vzápětí vystoupal na tribunu profesionální konsensualista Eduard Goldstücker a začal všechno zametat pod koberec. Jménem nás všech, zasvěcených i nezasvěcených, slíbil poslušnost straně i vládě, přičemž použil floskulí jakoby vystřižených z novin z nejtemnějšího období »kultu osobnosti«.
Opět zasvitlo slunko zlaté. Nikdo nebyl zavřen na pět až deset let a vše se zas mohlo v pohodě vrátit do starých dobrých vyjetých kolejí. Jenomže jak už to v cvalu dějin bývá, vždycky se najde nějaký Beckett, který to vezme vážně. Následující rok 1968 toho byl pak dostatečným dokladem.
Vladimír Přibský, člen Unie českých spisovatelů, slaví 20. ledna své 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Autor: Vladimír Přibský
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)