Kdysi v hluboké »totalitě« v čase adventním vždy zněla populární Vomáčkova píseň »Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé! Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí šťastné a veselé!« No, asi se to dalo dobře zpívat, protože tenkrát jsme v Československu nevěděli, co jsou nezaměstnaní, bezdomovci, žebráci a jiné vymoženosti nynější havlovskoklausovské doby »svobody a demokracie«.
Adventní čas roku 2007 přinesl celou řadu příčin k hlubokému vánočnímu zamyšlení. I pouhá vánočně-novoroční pohlednice vede k patřičnému zamyšlení. Je na ní dvojice Marie a Josef spolu s novorozeným Ježíškem. On ten Ježíšek vlastně měl štěstí, že se narodil už před 2008 lety v Palestině v Betlémě na seně a podle tradice ho vůl a ušulínkovaný osel zahřívali. Představme si, že by se narodil dnes v českomoravské kotlině. »Starý vůl« by místo zahřívání lyžoval v rakouských Alpách. A osel, ten by nad Ježíškem do omrzení hýkal: »Šedesát korun! Šedesát korun!«, aby Josefovi a Marii připomínal , že tolik musí novorozený Ježíšek zaplatit za den v nemocnici.
Josef a Marie sice byli bohatí duchem a láskou, ale chudí pozemským bohatstvím. U nynějšího zdejšího vrcholného představitele následnické církve Wolfa je tomu zcela naopak. A tak si boží zástupce v naší zemi podal ještě v adventní době, aby to stihl do Vánoc, odvolání k soudu s požadavkem předat katedrálu českého národa do nedílného vlastnictví jediné pravé pobělohorské církve, která zde po tři sta let rozprostírala své všemocné Temno. Svatá rodina tam nahoře musí jenom pokyvovat hlavami nad vlkem v beránčím odění. Mistr Alois Jirásek by se asi ani moc nedivil, protože tuhletu církev prokoukl výborně a stejně výborně napsal umělecká díla o jejich zlořádech.
Před Vánocemi se rovněž slavnostně vstupovalo do tzv. schengenského prostoru (jistý rodák z Braunau am Inn - neplést podle Hindenburga s českým Broumovem - , syn celníka, to nazýval »Neues Europa«). Byl u toho samozřejmě - jak by mohl nebýt, ten musí být obětavě všude - i pan dernier Strakovský. Takže už se nemusíme starat o naše hranice, protože o všechno se postará bruselská matička Evropská unie. Hranice máme až za slovenskými Košicemi a dokonce estonským Tallinem. Podle dlouholetého přítele jedné europoslankyně, která před časem prohlásila, že se jako Evropanka cítí v Bruselu jako doma (však už belgičtinu trénovala i kdysi za »totáče« v Tunisku), je teď všechno v suchu. »Sametová revoluce« (ošidné slovo revoluce, pozor na něj!) prý byla vstupem do schengenského prostoru dovršena a teď se může 400 milionů lidí svobodně pohybovat po Evropě. To ten druhý Habal zase konstatoval, že před patnácti lety jsme se museli - Češi a Slováci - rozejít a vytvořit dva státy (protože Klaus a Mečiar to potřebovali tehdá jako sůl, o pánu z Hrádečku nemluvě). A tak člověk neví, zda má 1. ledna slavit »den obnovy samostatného českého státu « anebo pouze a jen Nový rok. Zase se otevřely hranice mezi Hodonínem a Holíčem a na hodonínském nádraží už nebudou ohlašovat odjezd mezinárodního rychlíku Hodonín-Holíč, nýbrž pouze místní evropské lokálky Hodonín-Holíč.
Avšak všechno nejde tak hladce, dokonce i s našimi odvěkými rakouskými sousedy, i po vstupu do schengenského prostoru. Třeba světoznámý spisovatel Paul Hahn, kdysi nadšeně zpívající , že »zítra se bude tančit všude« (na ty prapory rudé raději už nevzpomíná) vždycky potřeboval nějakého staršího bratra. Kdysi tím starším bráchou pro něho byl autor Jednoho dne Ivana Denisoviče. Ten když kýchnul v Moskvě, Pavlík dostal kýchání v Praze. Dnes Hahnovi vadí, že »Rakousko se rozhodlo místo role staršího bratra, který pomáhá, radí i chválí, pro roli toho, kdo se hádá, poučuje a provokuje...« Kdysi slavného Pavku v ruské rubášce lze potěšit, že »jednou se bude tančit všude, až ta osmnáctiletá veteš tu nebude«.
.
Autor: STANISLAV DESÁTÝ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)