Vážená kolegyně,
   dovolte mi, abych Vám poslal přes devatero hor a moří upřímnou soustrast k úmrtí Vašeho manžela Josefa Škvoreckého. Jsem přesvědčen, že tak činím i jménem těch českých spisovatelů, kteří po roce 1989 již nemohou k národu veřejně promlouvat v televizi, v rozhlase a v novinách a o jejichž knihách se už 22 let nesmí nikde objevit ani zmínka.
   Patřím do této sorty neviditelných českých spisovatelů, ač jsem nebyl v KSČ a tudíž jsem nebyl ani ničeho ředitelem, šéfredaktorem či vedoucím tajemníkem. Nicméně mi i jako nestraníkovi bylo v ČSSR povoleno v letech 1970-1989 publikovat; nejprve sice jen detektivky, ale později i knížky pro mládež a v roce 1985 bylo po neuvěřitelných obtížích přece jen povoleno vydat v nakladatelství Mladá fronta můj životní román Američanka.
   Mým smrtelným hříchem je, že jsem si dovolil psát a publikovat detektivní romány v dobách, kdy 15 až 20 spisovatelů vyloučených z KSČ nesmělo a kdy byl veřejně zavržen i Josef Škvorecký, který s těmito spisovateli 20 let v KSČ nebyl.
   O těchto zakázaných autorech psát nebudu, i když zakázat spisovateli psát je více než pošetilé počínání. Na tento můj názor se však v ČSSR nikdy nikdo neptal. Avšak dobře si ještě pamatuju, jak se tito zakázaní chovali v letech padesátých a ještě v šedesátých k nám, bezpartijním, a jak svévolně rozhodovali o tom, co smíme či nesmíme v ČSSR vydat.
   O spisovateli Josefu Škvoreckém mám však mínění zcela jiné.
   Dodnes si vzpomínám, s jakou nedočkavostí jsem otevíral každé nové číslo Hosta, kde Josef Škvorecký občas publikoval své jedinečné povídky, nad nimiž jsem si pokaždé znovu uvědomoval, že literatura se dá „dělat“ i jinak, než to činili pánové Čapek, Durych či Vančura, anebo dokonce tehdejší současní autoři Otčenášek, Březovský či Říha a další jim podobní.
   Josef Škvorecký byl pro mne objev století, to bylo něco jako zázrak. Vzpomínám si, jak těžce jsem nesl, když na počátku šedesátých let (dneska se nazývají „zlatými šedesátými“!) vedly všechny celostátní tiskoviny hysterickou kampaň proti Zbabělcům, a jak mě zděsil tehdejší literární koryfej Karel Nový, který na shromáždění mladých autorů prohlásil, že Zbabělci jsou reakční literární škvár. A pak stačilo vyškrtnout z textu „Rusáky“ a Zbabělci mohli na konci šedesátých let vyjít podruhé.
   S Josefem Škvoreckým jsem se poprvé setkal na schůzi ve svazu spisovatelů v roce 1964, kde J. Š. položil náhodou přítomným sovětským spisovatelům, či spíše literárním tajemníkům, otázku, proč byl vlastně odvolán Chruščov a nahrazen neznámým Brežněvem. Daleko zajímavější než odpověď tajemníků bylo, že se v ČSSR našel někdo, kdo si dovolil klást takové impertinentní otázky. Nedlouho poté jsem potkal J. Š. na schůzi na půdě samotného ÚV KSČ, kam strana svolala spisovatele, aby jim objasnila, oč ve zlatých šedesátých půjde v literatuře, a kam byli pozváni krom členů KSČ i bezpartijníci Páral, Hrabal, Fuks a taky J. Š.
   Na této schůzce již nikdo žádné otázky nepokládal, neboť tady bylo vše již od počátku nad slunce jasné: půjde o podporu linie strany za použití tvůrčí metody socialistického realismu.
   Na samém sklonku zlatých let šedesátých jsem dostal „zaracha“ i já. Nejvyšší ideologický tajemník Hendrych mě veřejně kritizoval na zasedání ÚV KSČ za mé názory, které jsem zveřejnil v jakémsi interview. Jeho rozhořčení je možno si celé přečíst v Rudém právu ze 17. února 1967. Podobně jako Josef Škvorecký na počátku let šedesátých, jsem se na konci let šedesátých stal autorem zakázaným; tedy o tři roky dřív než politicky a třídně uvědomělí soudruzi Vaculík, Klíma a Kundera. Poslední knížka mi vyšla rok předtím, Čaj pro návštěvu, a další až za sedm let, soubor reportáží Smím se vás zeptat? v Mladé frontě v roce 1973. Ujišťuju Vás, vážená kolegyně, že pro celou řadu českých spisovatelů byla zlatá doba šedesátá dobou velice nesnadnou, neřkuli beznadějnou. Emigrace v mém případě však nepřipadala v úvahu; znamenala by zcela a navždy zničit rodinu s dvěma dětmi, a já jsem byl vždy rodinný typ. Důkazem čehož budiž, že jsme s manželkou už 55 let spolu, což je v dnešní době rozvodového běsnění doslova unikum.
   I Vy jste si vybrala partnera pro celoživotní pouť ve šťastnou chvíli šťastnou rukou. Josef je na první pohled hodnej člověk a nikdy se nad nikým nevytahoval jako jiní mistři pera, kteří toho uměli desetkrát méně než on. Přesně tihle mistři se hned po listopadu 1989 pokoušeli zakázat zpívat Gottovi anebo Vondráčkové a začali otravovat život mnoha vynikajícím českým hercům. To sice nakonec nevyšlo, ale přece jen se jim podařilo tvrdě zasáhnout celou českou literaturu: na sto českých spisovatelů vyřadili z literatury na 22 let, a to stále ještě neskončilo. To, co se nikdy nepodařilo žádnému ideologickému oddělení ÚV KSČ, hravě dokázala „kulturní stáj“ Pravdy a Lásky. Říkají Vám snad v Kanadě něco taková jména současné české literatury, jako M. Černík, D. Dušková, Jan Dvořák, Josef Frais, Vl. Janovic, Jan Kostrhun, Jiří Křenek, J. Navrátil, Ivo Odehnal, Vl. Páral, Petr Pavlík, Fr. Skorunka, P. Prouza, L. Romportlová, St. Rudolf, P. Skarlant, V. Steklač, V. Stýblová, Karel Sýs, Alžběta Šerberová, J. Šimon, L. Štěpán, L. Vaňková, J. Zapletal...? Tito jakoby neexistující spisovatelé však existují právě tak, jako v sedmdesátých a osmdesátých letech existovali Škvorecký, Kundera a Lustig. Ovšem na rozdíl od nich nemají kam se vrátit, nečeká tady na ně žádný další kašírovaný převrat, jako byl ten v roce 1989.
   Toho roku tady normalizační cenzory okamžitě nahradili cenzoři sametoví. V rozhlase, televizi a všech dvou celostátních denících, Mladé frontě DNES a Lidových novinách, si natřásá peří stále stejný okruh polistopadových kulturtrégrů, kteří tu už 22 let nepřetržitě šíří nenávist ke každému, kdo si na kulturní problémy na českém dvorečku dovolí mít jiný názor než oni. Předlistopadová totalita trvala 42 let, její sametové „kulturní vydání“ má za sebou už 22 vítězných let.
   Vážená kolegyně, všichni se v Čechách, jimž se má říkat nadávkou Česko, bojíme cokoliv říct. Jinak by nás všichni ti sametově prověření rejžkové, justové, lukešové a další jim podobní aroganti nadosmrti zostudili. K tomu účelu mají plně k dispozici už 22 let všechna média.
   Pevně doufám, že podobné kulturní klima v Kanadě nikdy nenastane a že žádní Škvorečtí nebudou nuceni z Kanady emigrovat. Josef Škvorecký se v Kanadě dožil vysokého věku, našel tu svůj druhý domov a dostalo se mu i plného uznání za jeho mimořádně významné životní dílo. Čeští spisovatelé, kteří nepatří do polistopadové schreibelity, se hluboce sklánějí před jeho památkou.
   V dokonalé úctě Váš
   VLADIMÍR PŘIBSKÝ, český spisovatel
   V Praze dne 5. ledna 2012



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)