Zrovna se dozvídám, že 3. ledna zemřel v torontské nemocnici spisovatel Josef Škvorecký.
Vzalo mě to u srdce. Když jsem totiž v nedávném rozhovoru o Václavu Havlovi citoval z jednoho jeho dopisu, tak mi jenom tak maně v mysli vytanulo, že už o něm dlouho nebylo slyšet. A teď se utěšuji tím, že se dožil alespoň požehnaného věku sedmaosmdesáti let. Ačkoli právě tohleto pro jeho manželku, dlouholetou obětavou duši kanadského nakladatelství 68 Publishers Zdenu Salivarovou, taktéž spisovatelku, žádnou útěchou být nemůže.
Život a dílo Josefa Škvoreckého budou teď připomínat a hodnotit jiní, já bych chtěl jenom tak
„po lidsku“ zavzpomínat na člověka, s nímž jsem hovořil pouze jedenkrát v životě z očí do očí (někdy v osmdesátých letech v bavorském Frankenu), zato si s ním ale vyměnil během let hromadu dopisů a občasných telefonátů. Dotýkaly se obsahově všeho možného, také našich rozdílných názorů na politiku, ale hlavně rukopisných sbírek poezie, kterou Škvorečtí, jak asi známo, vydávali jen okrajově. Dodávali mi proto mnohá dílka a díla básníků, se kterými si údajně nevěděli rady. Anebo to tak na mě jenom hráli, a mně pak zůstávali tito autoři „na triku“.
Buď jak buď, jednoho dne přišel Josef (to oslovování mi po určité době sám nabídl) jaksi dost
nesměle s návrhem, že bych si snad mohl přečíst i jeho vlastní rané verše, které měl po desítky let kdesi uloženy, a částečně ještě zůstávaly v Československu. Překvapily mne, protože jsem v nich později při čtení objevil paralely k mnohem pozdějším jeho románům. Nejenom ke Zbabělcům, nebo Příběhu inženýra lidských duší, ale i dalším. Napsal mi potom, že si to vlastně uvědomuje až teď, když to vyslovuji a dal se mnou přemluvit, že by ty věci měly vyjít knižně. Že jsou vlastně nedílnou součástí jeho tvorby a mohly by se dokonce stát i jakýmsi klíčem k ní. Takhle prostě, po jednoduché domluvě, vznikly 1979 a 1980 v mém exilovém nakladatelství PmD dvě Josefovy drobné knížečky básní, jedna poéma s názvem Nezoufejte!, a druhá Dívka z Chicaga, což byly kratší básně z let 1940-1945, ještě z dob jeho studií.
Josefa jsem dovedl ale i potrápit, to když jsem do Obrysu, jehož byl pravidelným odběratelem, přidal jednou (ovšem jenom zvlášť pro něho) list poskládaný z několika jeho prvotních povídek, které byly tak trochu „prorežimní“. Objevil jsem je kdesi ve starých časopisech z poválečných let. Tu příhodu jsem už ale popsal ve své vzpomínkové knize Dokázat se vzepřít (Futura, 2010). Teď se už jenom vrátím k tomu „Errolovi“ v titulku článku: Říkalo se mu tak v rodině, jak mi prozradila jedna jeho neteř z Prahy, která mě na jeho přání navštívila v Mnichově. Errol Flynn, ten věhlasný lovec žen a americká filmová hvězda předválečných let, měl být totiž jeho idolem! Pseudonymem Fred Errol podepsal i soubor povídek, jimiž se – kdysi ve studentských letech – přihlásil do jedné literární soutěže. Errol (Garner?) se ovšem jmenoval i jeden Josefův oblíbený jazzman…
Tak – a nyní už vyjadřuji jen hlubokou soustrast Josefově manželce Zdeně Salivarové, která spolu s ním udělala pro českou literaturu nesmírný kus práce. Snad už se dávno přestala trápit tím, čím ji pošpinil popřevratový režim a raduje se spíše z Řádu Bílého lva, který byl jí a jejímu manželovi udělen. My ostatní exiloví nakladatelé, pokud mohu alespoň za některé mluvit, jsme jim onen řád – oproti tomu, co se zde tehdy psalo – skutečně nezáviděli. Ale jak tohle vysvětlit lidem v zemi, kde je závist a osočování čímsi tak běžným, jak se říká „jako houska na krámě“?
Autor: DANIEL STROŽ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)