V pátek osmnáctého ledna bude v Jazzové sekci v pražské Valdštejnské ulici běžný provoz. Přesto si dlouhá řada členů sekce, ale také spolupracovníků a přátel Rádia Hortus sídlícího ve stejných prostorách uvědomí, že ten, který dokázal udržet kontinuitu celého, má právě sedmdesát šest let. A že když se mu v roce 1969 blížila Kristova léta, řekl si, že už dost bylo přezírání jazzu a při příležitosti Československého amatérského jazzového festivalu v Přerově vyslyšel skupinu jazzových nadšenců, která chtěla založit jazzovou organizaci. Našel pochopení u pracovníka odboru kultury Národního výboru Středočeského kraje Jindřicha Kautského. Karel Srp vedl časově náročná jednání i proto, že mu nevadila jejich délka a četnost. Byl totiž právě propuštěný z práce ve výzkumném ústavu. Jak dokládají archivy, Srpovi se až téměř po dvou letech podařilo organizaci právně zaregistrovat. Doba byla stále ještě těhotná dobrými nápady a tak není divu, že ve stejné době požádala o registraci jiná dobrovolná kulturní organizace s názvem Svaz hudebníků, která měla obdobnou náplň stanov. Ovšem, v té době, nesměly existovat dvě organizace s téměř stejnou náplní. A tak se obě skupiny dohodly, že se Jazzová sekce stane součástí Svazu hudebníků, ale s vlastním organizačním řádem, hospodařením a právní odpovědností. Ustavující sjezd Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR se konal na podzim roku 1971 v Praze při příležitosti Mezinárodního jazzového festivalu.
Karel Srp okolo sebe soustředil stovky aktivních lidí a po nástupu jazzrocku jejich počet rychle stoupal. S Jazzovou sekcí spolupracovalo mnoho výtvarníků, fotografů, divadelníků, hudebníků z alternativní scény, překladatelů, spisovatelů, organizátorů a fandů. Kdo se zajímal o kulturní dění, tomu v těch letech Jazzová sekce byla tím, čím je pro nás dnes internet. Dařilo se. Jazzová sekce začala od roku 1972 vydávat členský bulletin Jazz, krátce nato v edici Jazz petit knihy o jazzu, rocku, filozofii, moderním umění, moderním divadle apod. Další edice se jmenovala Situace a věnovala se současnému československému výtvarnému umění a zahrnovala především výtvarníky, kteří neměli možnost oficiálně vystavovat. Jinou edicí byl zpravodaj 43/10/88; originální název byl vymyšlen podle telefonního čísla Sekce. Objevila se edice Dveře, výtvarně řešené plakáty, různé příležitostné tisky. A to všechno v době, kdy tiskárny měly papír na příděl, který rozdělovalo ministerstvo. Byl nedostatek barev, filmů, kovolistů, tiskárenských i knihařských kapacit. Téměř žádná tiskárna netiskla na klíč, jedna připravila sazbu, druhá fotopřípravu, jinde se tisklo a vázalo, složitá byla také expedice. Všichni ředitelé měli příkaz netisknout pro Jazzovou sekci. Vydání knih bylo centrálně schvalováno a řízeno. Nejen začínající spisovatel čekal na vydání prvotiny léta. Obvykle se čekalo dva až čtyři roky. Sekce stihla vydat knihu do několika měsíců, což se podařilo například u dalších dílů rockového slovníku. Vznikla nová edice Rock na levém křídle. Také nobelovská řeč Jaroslava Seiferta byla vlastně samizdatem, ale každý ze samizdatů měl špičkovou grafickou úroveň a náklady knih šly do tisíců. Karel Srp začal být často předvoláván na výslechy. Jazzová sekce přestala přibírat nové členy. Došlo i na mříže. Proti uvěznění se vzbouřily stovky nejznámějších osobností světové kultury a začaly psát protesty.
V roce 1991 byli členové výboru Jazzové sekce rehabilitováni, avšak Sekci nebyl navrácen zabavený majetek ani peníze na kontech. I přesto se konalo několik ročníků Nonstop čtení z děl Ferlinghettiho, Solženicyna, Škvoreckého, Havla, Lustiga, Čapka a dalších. I dnes není nikým sponzorována.
Na otázku, zda se chronický nedostatek peněz všude a na všechno projevil také v Jazzové sekci, Karel Srp otevřeně řekl:
„Dnešní umění je duchovně chudší, než bylo, ale je známo, že tehdy Jazzová sekce byla hromosvodem pro všechny druhy umění, od Národního divadla až po minimalismus. Co dneska děláme? My děláme, co jsme nečekali, že budeme dělat, a to je bohužel smutné. Pečujeme o pravdu. Protože současné knihy, které vychází, sice nelžou, ale vynechávají historii a vynechávají to, u čeho my jsme osobně byli. Takže se zapomíná, nebo uměle se zapomíná a my to chceme napravovat.“
Nedalo mi, abych nenaznačil, že jsou akce, jejichž příprava se bez finančních příspěvků neobejde.
„Děláme z veřejných akcí nonstop čtení. Ve dne v noci, několik dnů a nocí čteme určitou literaturu. Začali jsme před patnácti lety Lawrencem Ferlinghettim, pak to byl Škvorecký a Lustig a tak dále. A skutečně lidé chodí a pořád máme čtenáře kvalitní literatury. Je to fantastická skupina, která se nám tady velice málo obměňuje, takže dvě třetiny lidí s touto akcí začínaly. Čili je to nonstop čtení, které přenášíme internetem, naším internetovým rádiem, a je slyšitelné z celého světa, proto také my máme v tu chvíli odezvu. Děláme hodně výstav, ale především dokumentární výstavy, děláme to, u čeho jsme byli. My těch dokumentů máme hodně a rádi je zveřejňujeme, všechny naše výstavy jsou zdarma, takže neděláme ani tolik umění, těch galerií je v Praze dost, děláme dokumentaristiku.“
Ptám se úplně na rovinu. Dá se udělat ještě víc, nebo zajímavé nápady brzdí nedostatek financí?
„Devadesát procent mého času stojí žebrání. Doslova žebrání; to není na honorář, to je na nájem, na elektřinu, na úklid a všechno ostatní, ale ani korunu my z toho nemáme. My nejsme dotováni státem, nejsme dotováni vůbec nikým, nás to šíleně ponižuje. Nám stát do této chvíle nevrátil peníze z domovních prohlídek, nevrátil nám klavír, majetek a tak dále, čili ta křivda nového režimu, o který jsme celý život usilovali, ta je vůči nám velká, ale nevadí, my to platíme z vlastních kapes. Je to hrozný, ale já polovinu důchodu bez mrknutí oka dám na účet Jazzové sekce a vím, že za to zaplatím optické vlákno.“
Co k tomu dodat? Poprosit Pražany i turisty, ale také emigranty, aby se na vlastní oči přišli přesvědčit do půvabné Valdštejnské ulice, to je ta ulice pod Hradem, kde je polská, belgická a bývalá indická ambasáda a dneska je tam Senát, sama státní správa. Ve Valdštejnské ulici 14, Praha 1, je tam vchod do nádherných barokních zahrad s italskou architekturou podle Palliardiho. Tam je sídlo Artfora – Jazzové sekce. Prostě přijďte tam, jsou tam nádherné stromy katalpy, je tam mír a klid, prostě dýchne na vás atmosféra. To vám slibuje Karel Srp a dosvědčit to mohou návštěvníci od korunního prince Charlese až po několik nositelů Nobelových cen.
Autor: PETR BURDA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)