V devadesátých letech XX. století jsem pracoval v oddělení Public Relations pražského Mediatelu (firma patřila zásluhou přičinlivých Čechů, vlastnících informace do té doby československého státu, tehdy již Američanům, společnosti Nynex), připravujícím Zlaté stránky, telefonní seznamy (z někdejší databáze Telecomu), určeným hlavně podnikatelům. Ale nejenom jim.
Každý jsme měli k ruce svůj manuál, který přišel z USA; byly to řádky, až oči přecházely, o tom, jak se máme chovat či nechovat. Dokonce tento manuál ukazoval, jak jsme povinni z úcty k firmě fízlovat, bonzovat a udávat jeden na druhého, kdyby se firmě dělo příkoří.
S tím, že nadřízení nám zaručovali diskrétnost.
Na chodbách karlínského pracoviště se skvěly nástěnné tabule s fotografiemi nejlepších pracovníků, oznámení o džínovém dnu (v pátek před víkendem jsme mohli odložit společenský oblek a navléct na sebe džíny, dříve texasky), visely zde pozvánky na společný kolektivní zájezd do přírody pro všechny i pro rodinné příslušníky. A pak kde se ty zvyky v socialistických pořádcích, kterým se dnes umělečtí tvůrci vysmívají a ohrnují nad nimi dost, vzaly!
Přece by nebylo možné ve svobodném mediálním světě napsat, že je vynalezl už Ford a Baťa, Krupp či Tesla. Všechny nejrůznější dekorace, kterými bylo nutno sametově zesměšnit minulý režim, aby ten nový o to více vynikl, byly nezbytné.
S manuály se v nynější době už roztrhl velký pytel. V západním světě je dávno běžné, že v některých i tradičních oborech, v medicíně, v elektronickém průmyslu, v potravinářství, v dopravě, ale i v docela nečekaných oborech lidské činnosti, se odpovědný pracovník bez podrobného manuálu ani o krůček nepohne z místa. Nejde o novinku, manuál je mnohem staršího data. Konečně není třeba chodit daleko. Svého času byla oblíbeným návodem k vaření pro českou kuchařku Domácí kuchařka (1825) z pera Magdaleny Dobromily Rettigové. Nebyla jedinou, která svěřila své poznání jiným. Dodneška je v tomto oboru početně opisována a upravována. A docela blízko podobným knihám a získaným zkušenostem měly i knihy starých Egypťanů či Indů z poznání erotického života. Takže nic nového pod sluncem.
V mé domácí knihovně jsou však i svazky, zejména z třicátých let minulého století, popisující uchování dobrého zdraví, varující před škodlivými návyky, například před alkoholismem a kuřáctvím. Většinou šlo o to dávat jiné za příklad jiným.
Stejně jako ke kuchařkám či knihám o společenském chování se k nim rád vracím a bavím se jejich obsahem. Sahám po útlé stoleté knize ak. malíře Jana Dědiny Umělci abstinenti, vydané Československým abstinentním svazem v Praze v roce 1923. Daroval mi ji vynikající grafik a malíř Miroslav Houra. S ním jsem mnohokrát holdoval dobrému vínu a pojídal přitom jím nakrájený salám. To je pro mne bohatství lidské historie a mne blaží, když z knihy zvím, že to byl na prvním místě věhlasný sochař A. Rodin, který nikdy nekouřil a víno pil jenom míchané s vodou. A což teprve skvělý Leonardo da Vinci, který byl stoprocentním abstinentem a také stejným vegetariánem.
Mám však i jiné spisky. Zvláště s přibývajícím věkem se k nim vracím, neboť sdělují povědomí o tom, jak velké umění je nestárnout. Už tehdy, dávno před námi, šly na dračku. V poslední době s velkou pozorností dlouhodobě sleduji ediční činnost brněnského nakladatelství JOTA, cílevědomě se věnujícího literatuře, uměleckým manuálům, jakých není nikdy dost. Objevily se mi i pod vánočním stromečkem. Některé knižní tituly se stávají pro mne úžasnou výzvou pro denní konání. Například kniha z pera Toma Hodgkinsona Jak být líný je úžasná. Nejcennější je, že autor k tématu lenošení nechal inspirovat filozofy, Aristotelem, Pascalem i Nietzschem, čínskými mysliteli Lao-ce, L. Yutangem, spisovateli a básníky J. K. Jeromem, O. Wildem, Gončarovem a jeho Oblomovem, aristokratickým lenochem. Dokonce nešetří ani Karla Marxe, kterého považuje za krále flakáčů.
V epoše workholiků, požírajících tuny antidepresiv, je to skvělý manuál k tomu, jak umět žít. A což teprve nalézt cestu ze životní situace, jakou je nezaměstnanost. K tomu nestačí ani naposledy vydaná v nakladatelství Slon sociologická kniha Posvícení bezdomovců (JOTA, 2013). Po tomto doporučení čtenář sáhne určitě i po knize vzpomenutého autora Hodgkinse Staré dobré časy (JOTA, 2011). Je to návod, jak se o sebe sám postarat. Jak zahradničit, včelařit, jak si upéci vlastní chléb, jak se vymanit z nekonečného kolotoče konzumu. Před ním bledne i nepříjemný a vybledlý imperativ Václava Klause o tom, jak se máme postarat každý sám o sebe a jak si máme utahovat každý sám opasek.
Při čtení této knihy jsem si nemohl nevzpomenout na velmi úspěšnou knihu - doporučil mi ji chodec Juraj Puci - z produkce slavného nakladatelství Odeon Henryho Davida Thoreau (1817-1862) Walden aneb život v lesích (Odeon, 1991). Čili rovněž o umění postarat se sám o sebe. Zatímco autor předešlé knihy usiluje o zapojení do tradičního přírodního cyklu jako hospodář, Thoreau, zběhlý ve francouzštině, latině a řečtině, zeměpisu, dějepisu a přírodních vědách, řecké klasice, v orientální kultuře a literatuře, přiznává znalost pedagogiky, zeměměřičství, zahradničení, farmářství, zedničení, tesařství… Ten se rozhodl odejít do přírody a pochopit potřeby sebe samého… Přesto o něm jiní, například americký duchovní a filozof Ralph Waldo Emerson, napsal: „Neměl kvalifikaci k žádnému zaměstnání, nikdy se neoženil, žil sám, nechodil do kostela, nevolil, odmítal platit státní daně, nejedl maso, nepil víno, neokusil tabák, a ačkoliv to byl člověk přírodní, neužíval ani návnadu, ani pušku.“ Odešel do lesa a znovu se vrátil s poznáním do civilizace. Zvítězil i nad sebou. Napsal m.j.: „Většina přepychových věcí a mnohé z toho, co nám takzvaně zpříjemňuje život, je nejenom postradatelné, ale rozhodně brání zušlechtění lidstva.“
Mohl bych z edičního programu pilného nakladatelství vzpomenout i mnohé další tituly ve stejném tónu - jak umět žít, třeba Lži o zdraví - Jak dosáhnout výjimečného zdraví (JOTA 2013) z pera Glena Mattena a Aidana Gogginse nebo Tajemství dobrého spánku - 365 způsobů, jak se dobře vyspat (2013). Nebo k nim přidat Joshua Foera Šetři se, Einsteine - Jak si zapamatovat úplně cokoliv (2012) či knihu rádce Léto bez mužů - V čem jsou muži a ženy stejní a v čem se diametrálně liší (2012).
Přiznám se, že jsem k přečtení všech připomenutých knih - manuálů spotřeboval skoro celé léto a podzim uplynulého roku. Ani jedna z vyjmenovaných a vzpomenutých knih mne zcela nezbavila zdravotních potíží, workholismu, problémů se spánkem a občasných mezer v paměti a už vůbec nepřispěla k úplnému pochopení ženské duše. Právě u ní jsem si uvědomil, že kdybych rigorózně dbal všech rad a pokynů, přeměnil bych se nejspíš v lidského robota a na mne samého by už nic nezbylo. Ale přesto si myslím, že stojí za to číst literární manuály, mnohdy pro pobavení a pro radost na cestě k vytouženému ideálu. Cožpak jím nechceme všichni, skoro do jednoho, být?
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)