Připravit byť jen zevrubný rozbor publicistické tváře Obrysu-Kmene pro letošní kongres Unie českých spisovatelů se mohlo zdát jako jednoduchý úkol, ale musím vás ujistit, že to bylo zadání velmi těžké.
   Obtížné proto, že teprve když se vracíte k tomu, co jste již jednou a většinou v jistém spěchu četli, zahloubáte se do těch textů až po uši, nesnadno je odkládáte a po několika dnech listování a poznámkování zjišťujete, že je nejvyšší čas napsat pár řádků, které jste neprozřetelně slíbili Karlu Sýsovi, ale vy se pořád nemůžete od těch už zažloutlých stránek odtrhnout, protože platí, že vše, na co se díváme zblízka, nás nezaujme tak, jako když na stejnou věc hledíme z dálky, v našem případě tedy s odstupem času.
   První závěr, který musím udělat - a to velmi rád - je, že úroveň publicistiky v Obrysu-Kmeni dosahuje bez nadsázky horizontu, který v českém a slovenském novinářství vytýčili Jan Neruda a Karel Havlíček Borovský; mimochodem oba dva byli na stránkách Obrysu-Kmene nedávno připomenuti. Neruda díky rukopisu z pozůstalosti emeritního profesora Univerzity Palackého Jaromíra Dvořáka pod příznačným titulkem Jan Neruda moderní a sociální, a také článkem Josefa Poláka, žel rovněž z pozůstalosti, který pro čtenáře objevil i Nerudovu notářsky ověřenou závěť, která usvědčuje kapitalismus z jeho nestydatosti. Nikde jinde se na Nerudu jako na novináře nevzpomíná, už se k němu nikdo nehlásí a jeho mistrovský fejeton 1. máj 1890 bude dost brzy na indexu pro tzv. propagaci třídního boje, pokud tam už není. Také Karel Havlíček je pro současnou pravicovou žurnalistiku nepřijatelný; pokud vím, hlásí se k němu pouze Petr Pithart, křesťansko-lidovecký senátor za kraj mezi Havlíčkovou Borovou a Havlíčkovým Brodem. Pro všechny ostatní koryfeje prorežimního poklonkování platí, co řekl Obrysu-Kmeni Zdeněk Mahler, že by rádi Havlíčka zbavili obsahu. A dodejme, že možná i cti. Havlíčkův krutý a likvidační exil je ilustrován barevnými fotografiemi ze sluncem zalitého Brixenu a je popisován jako monarchií dobře placená a navýsost příjemná rekreace v klimatických lázních s nejlepší kuchyní a vzorným servisem.
   Chci tedy zopakovat, Obrys-Kmen jde ve šlépějích, které v české žurnalistice vytýčili Jan Neruda a Karel Havlíček Borovský.
   Není možné také vyvrátit jiný závěr z podrobnější prohlídky Obrysu-Kmene, že publicistický díl této "inzertní přílohy" Unie českých spisovatelů nezaostává za úrovní meziválečné Tvorby F. X. Šaldy a Julia Fučíka, Nového slova Laca Novomeského a Gustáva Husáka, za literárními a kulturními žurnály poválečnými, nevyjímaje kdysi tak slavné Literární noviny, na jejichž zlatou éru let 1968/69 už raději přestali vzpomínat mnozí jejich autoři, aby je nehryzlo svědomí, jak daleko se vzdálili tehdy tolik proklamovaným ideálům demokracie a pravdy.
   Dělat na koleně dobrý a čtivý týdeník, jehož stránky jsou programově tvořeny z literatury a levicové publicistiky, je především uměním redigovat. Dovolte, abych se sklonil před Karlem Sýsem! Jeho invence a pracovitost je obrovská a jeho tvůrčí technika, kterou v týdenním intervalu prokopává buben ignorance současné kultury nekultury, oficiálního nezájmu a společenského hulvátství, o němž ještě krátce před svou smrtí psal z Bratislavy Egon Bondy do Bruselu Danielu Strožovi, teprve ocení příští dějepisec.
   Každá publicistika musí být jednotou obsahu a formy. Navzdory tomu, že redakce Obrysu-Kmene má od samého počátku a po celé roky to nejmenší možné personální obsazení a že tudíž ani nemá výtvarného redaktora, není možné nepoznamenat, že také ilustrace, kresby, fotografie, karikatury a koláže dobře rámují každé číslo a svírají ho do patřičného tvaru. Ani to samozřejmě nepřichází samo.
   Může se zdát, že Obrysu-Kmeni scházejí rubriky, ale po svých drahně čtyřicet let starých zkušenostech s redakční prací v denících i časopisech různé periodicity soudím, že tato jistá volnost, nesvázanost, nerozparcelovanost malého prostoru je výhodou a předpokladem pro to, čemu se dnes říká kreativita. Šéfredaktor tak může být ku prospěchu věci oním hráčem, jemuž se na fotbalovém bojišti říká libero.
   Čtenář Obrysu-Kmene má své stálé a s prominutím "staré" autory, na které zřejmě rád čeká - namátkou jmenuji abecedně Milana Blahynku, Michala Černíka, Františka Dostála, Zdeňka Frýborta, Zdeňka Hrabicu, Pavola Janíka, Alexeje Mikuláška, Daniela Strože, Karla Sýse, Jána Tužinského, ale současně je povděčen, že objevuje nová jména. Dává mu to jistotu autorské pestrosti i budoucnosti časopisu. Nelze však přehlédnout obrovskou šíři některých autorů, kteří píšou články, úvahy, recenze, nekrology, ale kromě toho pod deseti nebo i více jmény a značkami tvoří vtipné glosy a veršovanou publicistiku, dělají neveršovanou satiru, stopují projevy nekulturnosti jazykové a vzdělanostní ve všech možných médiích, usvědčují hlučné hlasatele mravnosti z jejich nemravnosti a přitom dokážou psát slohově a žánrově tak pestře, že čtenář se nenudí. Nedávno např. měl jistý Alchymista dvě balady, první o Čunkovi a Salichovi, druhou o Julínkovi. Jsou to ostře výsměšné publicistické verše, zřejmě ne bez důvodu psané s rošťáckou vervou pod pseudonymem, a také my, trochu znalí redakčního zákulisí, autora tušíme jen velmi nejistě.
   Poslední postřeh chci věnovat praxi přebírání článků a rozhovorů ze zahraničního tisku. Jako příklad za všechny cizí autory jmenuji Dubravku Ugrešičovou, jugoslávskou spisovatelku, která musela z Chorvatska utéct do Nizozemí, protože ve své vlasti byla lynčována, když odmítla výt s nacionalisty, a jejíž závažná kniha Kultura lži vyšla také u nás. Spisovatelů v Evropě i širším světě, kteří myslí stejně jako my a sdílejí s námi naše zápasy i prohry, je víc, než jsme zatím stačili objevit, a když po nich nebudeme pátrat my, přivlastní si je jiní, aby jejich myšlenky propasírovali přes filtr a náležitě okleštili. Nedávno se to stalo Stanislawu Lemovi. Nad jeho rakví v Krakově si vzal slovo představitel církve, proti níž Lem celý život psal; klerikál promluvil navzdory tomu, že Lem si v poslední vůli objednal občanský pohřeb a přikázal, aby se při pohřbu mlčelo. Jako autor science fiction tušil, že na cestě od márnice ke hrobu se budou někteří pokoušet vysvětlit jeho dráždivě znepokojující myšlenky. Nemýlil se, purpurový biskup se obrátil k nebi se slovy: "Pane bože, odpusť mu a vezmi na milost svého syna, byť se často rouhal!"
   Od sirky se šetří, od novinového řádku vydělává. Žádný z nás za podíl na přípravě Obrysu-Kmene nedostává víc, než mu stačí na potřebnou literaturu, encyklopedii a poštovné. A přesto s podporou vydavatele Haló novin týden co týden už řadu let vycházejí čtyři novinové strany. Jsem přesvědčen, že do dějin české kultury vstoupí jako žurnál, který v nerudovském a havlíčkovském duchu v jednotě obsahu a formy propojil aktuální žurnalistiku s trvalou literaturou.

   Předneseno na Kongresu Unie českých spisovatelů
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]