PONECHÁM SI NĚŽNOU VZPOMÍNKU, tak zní název devětadvacáté básnické sbírky Heleny Marie Tarkó (1948 ve Zlíně). Ke knize spíše bibliofilského rázu napsal doslov Milan Friedl, přední český interpret (a též dlouholetý ředitel Lyry Pragensis, v současnosti předseda Výboru národní kultury). Friedl oceňuje "jemný cit, vnitřní klid a ticho vyzařující z básní", jež "dokáže utkvět v paměti, jako by ta slova byla součástí každého z nás".
   Milana Friedla si velmi vážím, ovlivněn doporučením jsem se tedy začetl do té útlounké "kolibří" sbírky, abych ji po chvíli odložil... Byl jsem zklamán - básnický výraz se mi jevil jako velmi obecný, málo objevný. Je to tedy sbírka "dobrá", nebo "špatná"? Zmýlil se interpret? Zmýlil se kritik? Podle některých trouba, co nic neumí, ale všechny poučuje a kritizuje... Nebo to vše jsou jen konec konců "vkusové soudy"? Jednomu se to líbí, no a jinému ne, že, ehm...
   A tak jsem se pokusil číst verše Heleny Tarkó "friedlovsky", ozvučit je svým hlasem a dát jim to, co dává herec postavě - "dramatickou empatii". A musel jsem dát - velmi rád - interpretovi za pravdu. Důležité je, na co se v hodnocení, v recepci veršů zaměříme: sbírku je možné stejně dobře odmítnout jako jí být unesen. Paradoxy poezie?
   Knížka je uvedena mottem, podle něhož "...vše, co je v člověku krásné, / je očima neviditelné..." a otevírá ji báseň Světlo v nás s krásným symbolickým romantickým obrazem, který má rozměr sentence: "Jsme Andělé s jedním křídlem, / letíme jen když druhé objímáme". Jinak co se výrazových prostředků týče, nejsou nikterak nové, objevné, natož experimentální. Skutečnost lásky (partnerské, milenecké) v čase odloučení není jazykovými prostředky sugerována ani ztajována, hyperbolizována ani stupňována, expresivně vyslovena, básnířka jako by - alespoň někdy - rozepisovala diskurz do nestejně dlouhých řádků, srov. "Konfrontace s neznámými / hlubinami nevědomí / odkrývá citové obrazy / plné zneklidňujících významů..." Ta věta patří kamsi do katalogu výstavy, možná do nějaké recenze surreálné poezie, ale do básně...? Jinde přemíra slov jako "čas", "touha", "láska", "svítání", "luna", "milý", dost dobře identifikovatelných jako romantické a postromantické rekvizity. A s rýmy totéž: "láska - páska", "zraní - zdání", "netuší - kuší" atp. V textu je citován Stěpan Ščipačov (patrně ze Slok lásky, kdysi mimořádně populárních), ale stejně oprávněně by mohl být citován Vrchlický, jenž za trochu lásky by... Ovšem, pokud se soustředíme pouze na výrazové prostředky, pokud očekáváme pouze nové pohledy na skutečnost, koncentrovanou mnohoznačnost, jedinečný výraz artificiálního slovesného soukolí, spokojeni nebudeme. Ale...
   Očekáváme-li souznění, naléhavý monolog-dialog lyrického subjektu (resp. dvou subjektů - mužského a ženského), jenž je blízký našim životním zkušenostem, našemu vnímání a emocionalitě, dokonce identický s našimi "tužbami", bude vše jinak. V poezii i v životě... Ten text vyžaduje kongeniálního čtenáře, naladěného na stejnou tóninu, na stejnou "vysílací vlnu". Potom je láska "láskou", vzpomínka "vzpomínkou" a v mlčení si partneři nejlépe rozumějí. Jaromír Pelc napsal v jedné ze svých básní, zhudebněných V. Mišíkem, verš "milují se, protože se milují", a v této tautologii nehledejme logickou chybu ani banalitu - jejich láska prostě je, nepotřebuje vysvětlovací větu! A podobnou platnost má verš "ano, můj milý, / láska je dokud trvá..." (Vzpomínka třetí). Emblémy Večernice a Jitřenky jsou najednou funkční svou pohádkovou prostotou ("paprsky ještě pohladí tmu / a jemný, sametový šat / Večernice se ztrácí"). Mezi slovy opravdu povstává lyrická atmosféra, "cosi nevyslovené, naplněné mlčením", jak napsal Milan Friedl.
   Možná je vysvětlení jednoduché. Se sbírkou se to má tak trochu jako s písňovým textem, který potřebuje zhudebnit, stát se součástí něčeho "mimoliterárního", aby vynikly jeho kvality. Musí prostě být čten, vnímán jako "písňový text"; ne jinak, než byl psán. Nebo jinak - může se to s ní mít jako s dobrým scénářem, resp. dramatickým textem. Čeká na své "herce", interprety, "zvukaře", "kameramany", aby jej oživili a aktualizovali to, co při tichém čtení nevynikne, ba zanikne, vytratí se kamsi do ztracena.
   Anebo jde jen o nutnost najít ke každému textu vhodný interpretační klíč, nechtít po něm něco, čím není, neignorovat to, čím je a býti chce?
   Paradoxy poezie...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]