Krucemburk je jakási dědina (pro Čechy – „vesnice“) u Ždáru nad Sázavou. Tam bydlí jakýsi Honza Těsnohlídek mladší a vydává knihy čehosi, co je psaný na nestejně dlouhý řádky a je to pěknej průser. Snad básně, snad cosi… Divný texty, divnej holohlavej redaktor, divně vousatej básník, divnej popisovanej svět. Spoustu sprostých slov, nesmyslů, vzteklého vrčení, žádnej přesah, žádná melodie ani rým. Co s tím kverulantstvím?
   Takto by mohl kroutit hlavou se životem spokojený a dobře naprogramovaný čtenář i kritik, a možná bude kroutit hlavou i literární historik za několik desítek let. Ale určitě se najde mnoho těch, kteří se při čtení dvou sbírek Milana Kozelky (1948) budou válet smíchy, bezuzdně se chechtat a řvát rozkoší z textu, který je tak nehorázný, že spustí zemětřesení v naší bránici. A okázalý cynismus a zhnusení Jana Těsnohlídka (1987) spojí s prvotní reakcí organismu na působení dusivých (zpuchýřujících i nervově paralytických, ovšem) otravných látek. Látek našeho – na kyslík přece jen chudého – stále více řídnoucího vzduchu…
   První šedočerná knížka z Těsnohlídkova JT’s nakladatelství je Kozelkova a svým pachatelem nazvána SEMENIŠTĚ ZMRDŮ. Drze věnována členům teroristické skupiny RAF („Ulrice, Andreasovi, Janu-Carlovi Holgerovi, Elisabeth, Horstovi, Wolfgangovi“), dále Karlu Krylovi a také Zdeňku Adamcovi (pro nepamětníky: patřil ke studentům, kteří se v minulých letech upálili a na něž má být zapomenuto). Nehorázné spojování nespojitelného utváří věty nejednou formálně (lexikem a stylem) se tvářící jako jisté nebo seriózní akademické definice, jako objektivní řeč čísel a spolehlivých statistik, nebo jako nejdůvěryhodnější novinové zprávy, jen trochu překódované a upravené tedy vymiškované cenzurou, kdyby… Kdyby mezi nimi nebylo dost a dost ostentativních nesmyslů a fraktur v burleskních kostýmech, chaosu promluv a protimluvů, tříště hesel ve jménu „smysluplna“, zlomů rozumu ve jménu zmršeného rozumu (nejen toho ekonomického, ale i propagandistického, rovněž tak iracionality našich rovněž zmršených zákonů). Jindy do textů vpadne argot a jazyk „spodiny“; ocitáme se v hospodě nejnižší cenové skupiny, mezi bezdomovci a mukly.
   V přijaté inscenační logice je každý nesmysl dostatečně smysluplný, věty se kontaminují, kříží, míjejí, zauzlují a vybuchují. Pociťujeme zemětřesení undergroundové a absurdní poezie, anarchistické gestace, punkové subkultury 70. let, ale především žité reality dnešních dnů, viděné extrémně vidoucíma, takže vlastně „extrémistickýma“ očima. „Sieg heil byznys, kapitalismus akbar!“ čteme v pointě první básně a v panoptikálním, dravém duchu, tedy nikoli „jemně hravém“, „jemně ironickém“ a „latentně postmoderním“, pokračují další „povidloidy“ sbírky.
   Když je doba vykloubena, vše je možné, nemožné je skutkem a pravděpodobné či očekávatelné nutí k radikálnímu nesouhlasu. „Vzduch je lukrativní element. Zpoplatníme ho“, říká ministr (nebo ministrant?) za ODS. V hluku a zuřivosti ticha akademického pseudojazyka, nekomunikujícího, ale tvořícího sekundární „kontextové“ bublisvěty, může kupř. Warhol založit „Komunistickou stranu Vatikánu“, ovšemže jako „multivirtuální metakontext“, jímž se zdůvodní vše a nic. Politická fráze o „vysílání signálů“ zakládá jazyk a styl parodické básně Signalisti.
   Burleskní nadsázka do sebe vtahuje všechny s režimem kolaborující politické strany bez rozdílu, tzv. pravici i levici, ba i disidenty, lež i zradu původních ideálů, vnímané bývalým disidentem s trpkostí jistě nikoli líčenou. Právě undergroundové modly v době restaurace kapitalismu znovu ožívají jako dobře recyklovaný ideologický kapitál a některé čile kolaborují. Mrtví jsou zpovídáni redaktory MfD, reportéry z Lidových novin nebo z Respektu. A samozřejmě z bývalého Rudého práva.
   Někdy se před námi otevírá absurdní nebo surrealistický obraz, jakési „performance“, třeba představení nazvané Tato vláda. V uranových dolech a lágrech si libují představitelé restauračního establišmentu, nic nebrání tomu, aby „Jáchym Topol se provdal za bratry Mašíny“. Nejděsivější představení nabízí Fašistické barbecue, panoptikální přehlídku diktatury zlodějů za nadšeného souhlasu těch, kteří jim naletěli a dosud hýkají blahem. „Jsme vděčnými klienty mediální narkomafie“. Jak krásné jest sdílet s elitou jejich elitní myšlení, viď, božský Karle, Vašku, Sašo, Mirko. Péťo? Fahne hoch!
   Na Semeniště navazuje sklizeň a samozřejmě i výmlat, vlastně TETELIŠTĚ ZMRDŮ (2012, 6. publikace Těsnohlídkova nakladatelství). I my se tetelíme rozkoší z jejich tetelení, milujeme jejich/své Dream teamy, Modré Khméry a Duely géniů našeho umění. „Papež Benedikt XVI. / žehná jedněm i druhým a vypráví / veselé příběhy z Hitlerjugend.“ (s. 11). Pussy Riot po „odvazu“ před oltářem sv. Vita a po odsouzení na „osm let natvrdo“ jistě mohou spílat Čechům do kreténů a idiotů, ale český soudce dobře ví, že „církevní / pravda a láska k majetku zvítězí nad uměleckou lží / a levicovou nenávistí“ (s. 15). Jan Palach čte v nebi „Akumulaci kapitálu od Rosy Luxemburgový“, protože „plastiky“ doporučované texty Ivana Magora Jirouse „sou jen alkoholický / kydy“; Jana Palacha „nejvíc nasral tím, že v Krumlově / nalitej osahával tříletou holčičku a vyfás za to / podmíněnej flastr“ (s. 36). Pavel Wonka lituje své oběti a vstupuje „do Komunistický strany Onoho světa“. I Jan Patočka, první mluvčí Charty 77, „rozčarován naprostým / zplaněním stěžejní teorie o životě / v pravdě“, opouští filozofický diskurs a myslí si, že disidenti „s pravdou si vytřeli prdel“ (s. 41); celá Charta dnes vyhlíží jako „sprostý podvod a šaškárna“.
   Nepochybuji, že se někteří chartisté urazí, ale hyperbola je od toho, aby ukázala skutečnost ne takovou, jak se jeví, ne takovou, jak ji chceme vidět, možná ani ne takovou, jaká ve své nahotě jest, ale jak ji v panickém děsu nechceme vidět, protože se jí bojíme.
   Kozelkova odvaha rozmetat sakralizovaný svět postkomunistických model je opravdu obdivuhodná, uvážíme-li, že jde o disidenta – ale kontinuitně disidentský postoj pohodlnou konformitu „dvorního básníka“ a šaška na plesech a elektorátech upírů vlastně vylučuje. Nebo ne?
   V této sbírce už nejde o efekt hurónského smíchu a osvobodivého výsměchu; čím dále tím více se dere do popředí krajně nepříjemné poznání: jde o politikum, o smích skrze slzy. Ale právě a jen tento smích je osvobodivý, vítězný, znamená vítězství nad předsudky, uvědomění si hodnoty vlastního života, nabízí skutečně osvobodivý výdech. Znamená to však zrod nového smyslu uměleckého textu? A básnického, prozaického, výpravného, popisného nebo dramatického? Čert ví, jakou „beatnickou“ nebo „punkovou“ nebo „undergroundovou“ nebo „performační“ nebo „subkulturní“ poetiku tyto výpravy do koutů jejich svědomí zakládají, ale to je pro dnešního čtenáře a „nezmrda“ asi nejméně podstatné.
   Není bez zajímavosti, že na obě sbírky už reagovala internetová Wikipedie. A to těmito roztomile rozváženými slovy: „V textech se to hemží jmény současných politických, kulturních i církevních papalášů, kteří se spolu potkávají v těch nejméně očekávatelných situacích. Nejčastěji skloňovaná jsou tak jména jako Petr Nečas, Miroslav Kalousek, Václav Klaus nebo Karel Schwarzenberg. Kozelka na nich (a na spoustě dalších) nenechává nit suchou. Kritizuje, dští svou nespokojenost všemi směry, ale místy už tento postup začíná zavánět pózou. Aktuálnost obou sbírek však může být považována za jejich největší neduh. Knížkám totiž chybí jakýsi přesah mimo současnost.“ A je to hodnocení vskutku jasné a zcela pochopitelné, protože strhnout masku „zmrdům“ nejen jmenovaným se trestá i hůře než jen slovy o „póze“, o neduhu „aktuálnosti“ sbírek, o nedostatku „přesahu“ nebo o zlobě, která „dští svou nespokojenost“. Však tak, intelektuálskou kritickou pózu našich dnešních spokojených kolaborantů dobře známe…
   Třetí sbírkou vydanou v Krucemburku je RAKOVINA Jana Těsnohlídka, vycházející jako druhá publikace tohoto nakladatelství; světlo (či tmu?) spatřila už v roce 2011.
   Jakkoli Těsnohlídkovy texty nemají razanci ani sociologickou důsažnost „básněpróz“ bývalého i dnešního disidenta Kozelky, jsou rovněž nekorektní politicky i poeticky. I tato sbírka chce být seismografem přítomného bytí, kdy není možné někam utéct ani se schovat, nelze nikam emigrovat a dokonce i z „ráje srdce“, tedy z duchovní či vnitřní emigrace, vás vyžene ruka advokáta či exekutora. Doby, kdy něco „hnije a smrdí“, kdy tmelem města jsou dluhy, dobrou náladu udržují antidepresiva, kravaty připomínají oprátky a gigantické kancelářské budovy – „odkrytý masový hroby“ (s. 25). Tak čteme v básni, která dala sbírce název i klíč k výběru motivů, faktů a jejich hodnocení.
   Zdá se být tato sbírka málo invenčním textovým zvracením, nebo jen jakýmsi popisně opisným rozepisováním vět na nestejně dlouhé řádky, bez přesahu, poselství, katarze, slovesné invence atp. Známe to… Jenže je tu stylizováno hledisko, z něhož mrazí, jako třeba zorný úhel tupého rasistického skinheada, který ví, že „je potřeba se připravit je potřeba zastřelit / nejbližšího negra! Je potřeba / chodit v tlupách a pobíjet cikánský tlupy!“ (s. 11). Není bez zajímavosti, že „Rasistická poezie“ byl jeden ze zvažovaných názvů sbírky. Stylizováno je i hledisko tupé české ovce, v jejímž životě „všechno / je připravený“, omezený pohled otroka, jenž není schopen ničeho jiného než opakovat stále stejné biologické pohyby a snít o změně tohoto svého nezměnitelného života-lezení.
   Jakkoli je trojice recenzovaných sbírek nekorektní a přijatá „poetika“ nehorázná, jakkoli překračuje mnohé hranice poezie coby poezie a umění jako „umění slova v estetické funkci“, jakkoli má své předchůdce i svůj rodokmen, dokonce mnohé čtenáře do morku kostí urazí, stojí tyto cesty tam a zase zpátky za laskavou i nelaskavou pozornost. Nikoli těch, o nichž se píše a kteří na poezii kašlou, ale těch ještě nezakrnělých, živých, schopných filtrovat z kontaminovaného vzduchu do svých plic čistý kyslík.
   Takže pánové – první nádech!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]