V Rusku se na konci prvního desetiletí našeho století divadlo stále častěji obrací k divadelním hrám, které byly napsány před půlstoletím. Režiséři uvádějí, herci hrají a diváci se dívají. Že by je všechny tak trápil stesk po zašlém mládí? Litěraturnaja gazeta to vidí jinak. Příčina "druhé přítomnosti" sovětského dramatu na ruské scéně je podle ní skryta kdesi daleko hlouběji. A my víme, kde. Lidé chodí rádi na srozumitelná díla, mající smysl, která něco vypovídají o společnosti. A také se jim asi opravdu stýská po době, kdy bylo - i když se nové vedení Ruské federace snaží napravovat některé křivdy prvních let po převratu - většině lépe.

   Odedávna chodí lidé do divadla, aby tam spatřili sebe. Beaumarchais, Shakespeare, Ostrovskij i Čechov se obraceli na své současníky. Dnešní divák měl v tomto smyslu smůlu: najít na plakátech dobrou současnou hru se daří velice vzácně. A profesionálních dramatiků, tj. těch, kteří ovládají kánony mistrovství a nepíšou, jak je to napadne, tak mnoho není. A inscenovat hru o obyčejných lidech tak, aby divák uvěřil, co se děje na scéně, je daleko těžší, než vizualizovat proud vědomí jakéhosi amatérského avantgardisty, který se vypracoval na dramatika z řad písařů.
   Ale publikum je publikum. Tomu se musí nabídnout něco o něm samém. Nová "vrcholně umělecká" dramata ze života narkomanů, prostitutek, bezdomovců a ostatních marginálů představitele nemarginálních vrstev společnosti z řad diváků už nebaví. Co tedy režisérům zbývá? Věčná klasika? Ta však i při vší nadčasovosti už o nás, dnešních lidech, až tak moc není. A také nelze psát na plakáty samé hry od Moliéra či Čechova. Překladové komedie? Pro mnohá divadla to je záchranný kruh. Ale ani ty jaksi nejsou o nás. Zasmát se dá, ale nechytí to za srdce. A na druhý den si člověk sotva vzpomene, o čem ta hra byla. Takže ani cizí hry diváky do divadla nepřilákají. A přilákat lidi je za každou cenu třeba. Čím tedy?

   Staré hry o tom hlavním v životě publikum miluje. Ani divadelní management neodolal pokušení - divadelní agentura LeKur riskla nevložit peníze do módní zahraniční komedie, nýbrž do sovětské hry Starší syn Alexandra Vampilova. Zatímco pro repertoárové divadlo je takový krok zcela pochopitelný, pak příčinu, která k němu přinutila nezávislého producenta, lze jen hádat. Že by snad i divadelní management pochopil, že zásoba důvěry k zábavným dovozním hovadinkám začíná vysychat? Ano, je třeba mít radost, že sovětský inteligent vytlačil na scéně všechny ty "nadmíru" ženaté taxikáře a svlékající se nezaměstnané horníky.

   Až dosud nikdo nemohl Michaila Levitina, uměleckého ředitele divadla Ermitáž, z lásky k sovětskému dramatu podezírat. Charms, Oleša, Ilf s Petrovem - to je jeho parketa, ale sovětský dramatik Volodin? A přesto sezónu v divadle zahájila Moje starší sestra. K čemu se mu to hodilo?
   Odpověď, která leží přímo na povrchu, skryl do dramatu sám autor: člověk nesmí odmítat svoje poslání jen proto, aby odpovídal cizím představám, jak je třeba žít. Starší sestra Naďa se vzdává touhy jít k divadlu ve prospěch "potřebné", "čestné" a "vážené" profese inženýrky. Mladší Lida se zříká milovaného člověka, který, i když je velice nadějným mladým mužem, je příliš "nesprávný" a "nepředvídatelný", než aby se mohl stát dobrým manželem. A za nitky tahá hodný strýček, který je absolutně přesvědčen, že on sám ví, jak je třeba žít. Napravit svůj pokažený osud se sestrám podaří pouze za cenu neuvěřitelného úsilí a nenahraditelných ztrát. Doba se změnila, hodnoty rovněž, ale alternativa zabývat se milovanou, leč nevýnosnou a neprestižní prací, nebo nemilovanou, zato výnosnou činností je dnes aktuální jako nikdy.
   Tato hra je vyznáním lásky k velkému sovětskému divadlu, k lidem, kteří mu přinesli hrdost a slávu. Vždyť jsme už začínali pomaloučku zapomínat, že ve svých nejvyšších projevech bylo skutečně veliké.

   Na plakátech na reklamních sloupech nyní najdeme koncert Arkadije Rajkina, Dílo Petra Fomenka v Divadle komedie, a je tam i Starší sestra v legendárním Velkém dramatickém divadle... Tyto sloupy s plakáty, v nichž se odráží doba, se stávají svéráznou ladičkou jak pro herce, tak i pro diváky. Nakonec nám tyto plakáty navzdory času donesou hlasy Čerkasova, Smoktunovského, Luspekajeva, Jurského... A Taťjany Doroninové. Nechť znějí. Abychom nezapomínali...

   Na hru Bílý akát se rozhodli vzpomenout ve Vachtangovově divadle. Tato hra začínala jako absolventské představení: vedoucí ročníku ve Ščukinově institutu Vladimir Ivanov navrhl svým studentům, aby si zahráli na sovětskou operetu. Hra mládež zřejmě zaujala a ze studentské práce nakonec vzniklo jiskřivé repertoárové představení.
   Tajemství úspěchu spočívá pravděpodobně v tom, že herci jsou velice mladí. Ještě nezapomněli na své dětské hry. A dítě, když si hraje, drží se přísně pravidel. Chce, aby všechno bylo provedeno čestně. Proto se mládež ke svým hrdinům chovala velmi šetrně, zkusila nechat se prostoupit jejich naivitou, upřímností, vírou, že žijí v té nejkrásnější zemi na světě a všechno bude určitě dobré. I režisér odmítl jakékoli inovace. Žádné "přenosy" do naší doby, žádné hudební aranžmá a stylizace "podle dneška".
   Rovněž k výpravě přistoupili s maximální vážností: jak dekorace, tak rekvizity a kostýmy - všechno bylo v duchu doby, žádné vlastní nápady. Jako kdyby šéf výpravy Maxim Obrezkov použil stroj času do 50. let a všechno tam okoukal.
   Nevím, zda mládež a jejich pedagogové během práce na hře studovali Lva Nikolajeviče Tolstého. Pravděpodobně nikoli. Ale zjevně se řídili stejným pravidlem jako velký spisovatel: být do nejmenších podrobností věren skutečnosti. Sovětská epocha je jiná skutečnost, jejíž zákony je třeba dodržovat stejně jako zákony jakékoli jiné epochy. Přesnost je vlastností nejen králů.

   Podle článku Viktorie Peškovové v týdeníku Litěraturnaja gazeta připravila STANISLAVA SAVICKÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]