Vladislav Vančura kdysi řekl o sobě jako o lékaři, že byl lepší diagnostik než terapeut, a mám za to, že totéž vystihuje DISKURZY O KULTÚRE (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2001), jimiž Vincent Šabík (1937) na vysoké úrovni probírá problémy kultury a tvorby v posledním deceniu tisíciletí; až na dvě výjimky všechny stati, které shrnul do statného svazku o 427 stranách, vznikly a byly časopisecky nebo ve sbornících publikovány v letech 1990-2000. I když se právě ve zmíněném desítiletí ještě prohloubil český nezvyk-zlozvyk nečíst zrovna intenzivně slovenskou literaturu a i když ve většině míst i docela velkých měst nejsou slovenské knihy na knihkupeckých pultech, český čtenář, jemuž jde o budoucnost národní kultury, měl by vynaložit úsilí i peníz a Šabíkovu analýzu situace kultury si opatřit a promyslit. V 80. letech jsme žíznivě četli Šabíkovu knihu Čítajúci Titus; Diskurzy o kultúre si nás dnes podmaní.
   Ta analýza se týká i nás, ač českých poměrů se Šabík výslovně nedotýká a zmínek o českých autorech je v knize méně než šafránu. Zato plně platí také u nás, že trh a tržní společnost vytŕha človeka, rodinu, dedinu, mesto, kraj a krajinu zo solidárneho spoločenstva, a Šabík se odvolává na to, jak i v České republice se už pociťuje, že zo svetového trhového hospodárstva ťažia predovšetkým bohaté krajiny. Středem Šabíkovy pozornosti je osud tvořivosti. Možná trochu zbytečně generalizuje, když až apodikticky vyhlašuje jako známou věc, že šoky pôsobia ničivo, zabíjajú a blokujú tvorivosť; někdy může šok naopak vyvolat vzepětí tvůrčích sil, jako tomu bylo r. 1938, kdy česká poezie odpověděla na šok, jímž byl Mnichov, úžasnou mobilizací svých vnitřních tvůrčích sil. Znalec evropského kontextu kultury Šabík, jako málokdo obeznámený s odporem národních kultur a jejich význačných představitelů vůči nivelizující globalizaci, přesvědčivě sleduje brutalizaci výrazu i banalizaci a barbarizaci kultury, zasvěceně pojednává o sjednocování kultur a kultuře sjednocování a zabývá se subkulturou, kterou "světová" a v jejím závěsu česká postmoderní (trhu oddaná) takéestetika ráda vydává za cosi, čemu se kritika nemá vůbec věnovat, protože to ani nechce být umění a tvorba, a tím je to údajně z obliga, ačkoli to tvorbu ve vysílacích časech i v knihkupectvích drze drtí, vytěsňuje, nahrazuje. Šabík vyhmatává a usvědčuje způsoby, jimiž tržní svět předstírá, že přeje kultuře, třebaže ve skutečnosti jenom vyhání ďábla belzebubem, což je pro alibistické chování států zoufale propadlých trhu Šabíkovo přiléhavé pojmenování.
   Sympaticky působí také Šabíkova polemika s náladami rezignace kultury v čase údajné posthistorie, a jestliže proti kultu holého násilí a surovosti, proti totálnemu mediálnemu oslepnutiu staví povinnost tvorby napomáhat současníkům, aby chápali zmysel symptómov a znamení doby, a vést spolu s Kafkou člověka, aby "vystúpil zo zástupov zabijákov", nelze než přitakat, to je skutečně dnes najvlastnejší zmysel kultúry a umenia. Nevím však, může-li Šabík (který už léta působí na univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře) získat souhlas i u Čechů (mnohem sekularizovanějších než Slováci a zčásti Moravané a Slezané), když hledá zřejmě základní východisko v náboženství. Může se homo religiosus (jedna z kapitol je přímo nazvána Návraty homo religiosus) stát dost silný, aby jím ve světě sice tržním, ale nevydaném trhu na pospas, dostal homo oeconomicus silnou a respekt si vyžadující protiváhu? A i kdyby tomu tak bylo, co pak s lidmi, jimž se nedostalo milosti víry? Šabík má pravdu, že teprve polistopadovým politikům se podařilo přesvědčit o osudové síle ekonomismu, ale není Šabíkovo řešení jen náhrada jedné pasti jinou?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]