BOHUMÍR POSPÍŠIL

   Svítání

   Svítá a světlo ke mně přichází
   jak k nemocnému děcku matka,
   po špičkách, tiše, aby nevzbudila,
   s obavou o zdraví a se strachem,
   že smrtka stojí připravena v koutě.
   Naše ložnice je plná nervozity,
   co přinese ten dnešní úsvit ranní,
   a já vítám nové vlny starého světla,
   po noci trýznivé, zpocené strachem,
   však východ už pomaličku rudne,
   ještě se červená studem z prohry,
   ale nezadržitelně rudne, rudne,
   tetelím se štěstím v teplé posteli
   a jaksi nevěřícně vnímám polnici,
   co úpěnlivě volá do boje za nový den.
   Leč není vyhnutí, je nutno vstát.


   Trpký doušek

   Vzduch v dusném podvečeru voní liliemi,
   ten kousek naší zahrady moc milý je mi
   a na lavičce z vazu červotočem prolezlém
   přemítám, zda není životní má role zlem.

   Jedno srdce učinil jsem šťastným taky,
   my připluli jsem spolu skoro do Ithaky
   a já pokorně a s hlasem, co se rozední,
   poprosím: O mne se opři lásko poslední,

   když tě bolí tvoje ramínka a nebo šíje,
   ale až mi na zádech kus kůže nepřišije
   doktor, co uzdravit mne chtěl mermomocí,

   v té době já už budu zcela bez nemocí,
   když se mu ty stehy zrovna u mne nezdaří.
   Tož nenadávej za ten trpký doušek vinaři.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]