Šumava - chrám naší přírody. Kde sebrala své jméno? Kdo ji tak poprvé nazval? Čemu za něj vděčí? Zajisté se o to zasloužily rozložité koruny jejich velikánů, jejich šumění za neustálého větru, které tak na sebe upozorňovaly člověka.
   Už z dálky upoutají pozornost každého, v modravém oparu léta, či zlatavých paprscích podzimního slunce protáhlé hřebeny šumavských hor. A teprve když vstoupí do rozsáhlých lesů, strhne jej drsná a dojímavá krása rozeklaných hvozdů. Člověk má na každém kroku dojem, že tu už někdy byl, že to vše už někdy viděl. V ten okamžik na něj les dýchne důvěrně známou vůní tlejícího listí a jehličí. Ve vzduchu je však cítit ještě něco, co v prvních okamžicích nelze ani definovat. Je to vůně, kterou je prosycena celá Šumava. Sama ji svému návštěvníkovi prozradí teprve když se vzájemně dobře poznají. Je to vůně slatin a rašelinišť i horských luk. V těchto místech se může i nečekaně setkat se skutečným králem Šumavy. Není to však žádný pašerák nebo postava z Kalčíkových příběhů.
   Je to šumavský jelen, který nosí hrdě a majestátně královskou korunu. Není ze zlata, perel a drahého kamení, a přesto ji šumavský jelen nosí s náležitou důstojností a graciézností. Nad jeho majestátem se zatají dech. To jsou okamžiky, které rozbuší srdce nejen myslivce, ale i obdivovatele přírody. V každém z nás totiž zůstala, i když si to nechceme přiznat, alespoň kapička krve našich předků - lovců. Jelen odejde a krev se utiší. Je to pravý okamžik, abychom všemi smysly začali opětovně vnímat okolí. Ruka sjede podvědomě k obličeji a setře stříbřité, lepkavé pozůstatky pavučiny i kapky potu. V této chvíli upoutá náš zrak barevná paleta dokvétajících luk, lemovaná hlubokými porosty lesů.
   Právě na takové louce v bezprostřední blízkosti lesa stál lovecký srub. Až k němu vedla dobře udržovaná kamenitá cesta. Před srubem postával vysoký, šlachovitý muž v lesnické uniformě. Občas zaměřil zrak k bezmračné obloze pozdního odpoledne, několikrát bezhlučně přešlápl a naslouchal pozorně zvukům lesa. Čekal předem ohlášeného loveckého hosta. Blížila se chvíle, kdy se měli setkat, když se z dáli ozval hluboký tón motoru, zdolávajícího táhlé stoupání cesty. Auto se zařazeným prvním rychlostním stupněm se houpavě přibližovalo. Zastavilo na nevelké plošině v blízkosti chaty. Vystoupil starší muž střední postavy, se silně prošedivělými vlasy, s modrýma očima; držení těla i ostře řezané rysy obličeje prozrazovaly vojáka.
   Oba muži vykročili k sobě a podali si ruce. Pohlédli si do obličeje a jeden zkoumavě oceňoval druhého. Stisk rukou prozradil mnohé a ostatní se dozvědí na první vycházce.
   Doprovod vzápětí ocenil skutečnost, že host se nedožaduje jeho pomoci při nezbytném přenášení výstroje, výzbroje a potravin, i když se sám k tomu nabídl. Zároveň jej udivilo, jak rychle se host orientuje v prostorách srubu i s jakou úsporností se pohybuje a ukládá své věci. Kulovnice, pečlivě ošetřovaná, sama prozrazovala na svého majitele, že oba jsou spolehliví, ale nejlepší léta už mají za sebou.
   Po nezbytném seznámení s danými pravidly lovu a stručném popisu některých důležitých orientačních bodů se vydali na první vycházku. Doprovod nasadil od samého počátku dost ostré tempo. Chtěl si ověřit fyzické schopnosti svého protějšku. Musel to vědět. Terén byl sám o sobě dost namáhavý a na fyzických schopnostech hosta, na jeho umění bezhlučně se pohybovat závisel do značné míry i případný lovecký úspěch. Po delší době sice uslyšel namáhavý, mírně sípavý dech hosta, ale jeho krok byl neustále pevný a nepřerušovaný. Byl to krok člověka, který je zvyklý pravidelně rychlé chůzi, a který má jakoby samozřejmou schopnost pohybovat se ve složitém terénu. Svůj krok si udržel i v místech, kde jej i mnohem mladší a na pohled zdatnější žádali o odpočinek.
   Sám se zastavil a začal šeptem vysvětlovat, čemu je třeba věnovat pozornost a jaké jsou možnosti lovu, jaký jelen by se mohl objevit. Host pozorně naslouchal, občas pokýval hlavou, jeho pravá ruka jakoby mimoděk několikrát zabloudila k levému rameni, k řemeni zavěšené kulovnice a tam se zdržovala déle než bylo nezbytně nutné. Jeho čelo pod kloboukem mírně posunutém vzad i zátylek byly oroseny potem, modré oči dostaly šedavý nádech. Host neřekl slovo, jen mírně pohodil hlavou a sám vykročil dál. Lovecký chodníček zatáčel vpravo a mírně stoupal po svážnici. Tentokrát doprovod věnoval větší pozornost svému hostu než okolí. Po několika minutách chůze se host zastavil v půli kroku a pohodil hlavou k blízkému laťáku. V jeho hloubce bylo vidět tělo jelena. Ruce doprovodu sjely k obzorce a pomalu ji zdvihly k očím. Jelen se dal do mírného pohybu. Byl to velice nadějný kus. Host se pousmál a jeho oči zase dostaly blankytně modrou barvu.
   Vlevo v husté smrčině, vzdálené asi pět set metrů, se ozval hlas starého, hlavního jelena. Jeho hluboký tón překvapil oba. Doprovodu se rozechvěly ruce a hluboce vydechl. Poznal ho. Je to on. Starý čtrnácterák. Na jeho paroží měli chuť všichni ti, kteří sem jezdili už léta. Především po stále se opakující zajímavé chybě jeho paroží. Z pravé růžice vyrůstal ještě jeden paroh, mírně stočená vidle přiléhající na šíji jelena. Vítr byl skutečně dobrý, měli velkou naději na úspěšný lov. Nejprve bylo třeba dobře obeznat okolí říjiště a objevit laně, které starého válečníka velice pečlivě hlídaly. Jeho potomstvo bylo skutečně zdatné, většinou silně založené, pravidelného paroží. Nikdo však neměl raritní chybu svého předka. Všichni znalci pak usuzovali, že jde o zranění pučnice při některém z dřívějších soubojů.
   Oba lovci se začali pohybovat od stromu ke stromu. V lese se pozvolna šeřilo. Vzdálenost k smrčině se pronikavě snížila. Hlas starého, roztouženého jelena sílil. Ze smrčiny vyrazil mladý desaterák. Starý jelen se skloněným parožím jej pronásledoval. Po několika krocích se zastavil a vítězně zatroubil za poraženým sokem.
   Doprovod dal pokyn svému hostu ke střelbě. Ten pomalým, uvážlivým pohybem sundal kulovnici, odjistil, založil do ramene a opřel se o strom. Doprovod pozvedl obzorku a pozoroval jelena, jakou bude značit ránu. Chvíle napjatého ticha se prodlužovala. Ohlédl se po svém hostu, ten držel kulovnici v rukách a jeho oči měly opětovně šedavý nádech a jeho pravá ruka znovu zaměřila k levé straně hrudi.
   Teprve nyní pochopil. Je to poslední sezóna obou. Jeho hosta určitě. Ten starý jelen - válečník, snad bude mít víc štěstí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]