V Ruském středisku vědy a kultury v Praze byla nedávno představena kniha Útěk před smrtí, jejímž autorem je osmdesátiletý spisovatel Jaroslav Hojdar, původním povoláním učitel. Vyšla v pražském nakladatelství Toužimský a Moravec. Hojdar je rovněž autorem děl Heydrichiáda v jižních Čechách, Táborské popraviště; nedávno dokončil knihu Vyprávění válečného kluka a před dokončením je jeho kniha o André Simonovi, popraveném v Československu v 50. letech minulého století.

   Věrnost a hrdinství generála Karbyševa
   Útěk před smrtí pojednává o skutečné události, která se odehrála v noci z 1. na 2. února 1945 v hitlerovském koncentračním táboře Mauthausen. Tenkrát se na bloku smrti číslo 20 vzbouřilo na 700 vězňů. Byla to největší vzpoura uvězněných, jaká se kdy odehrála v historii 2. světové války. K aktivním organizátorům odboje v lágru byl také zajatý generálporučík Rudé armády Dmitrij Michajlovič Karbyšev, jemuž nacisté nabídli spolupráci s nacistickou armádou. Odmítl! Zůstal věrný vojenské přísaze, své vlasti! Za účast na povstání ho stihl krutý trest spolu s další půl tisícovkou vězňů. Trýznitelé je všechny vyhnali ven na mráz a postříkali studenou vodou, až ztuhli v ledové sloupy. Byla to hrozná smrt. Na počest statečného generála Karbyševa vytvořil jeho sochu z uralského mramoru ruský sochař Vladimir Sigal. Památník stojí v Mauthausenu. Karbyšev byl za úžasné hrdinství vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu in memoriam.

   Příběh Saši, obránce Brestské pevnosti
   Jen asi deseti rebelům (!) se oné noci z 1. na 2. února 1945 podařilo uprchnout z Mauthausenu a za cenu velkého rizika a strašlivých útrap dostat na svobodu. Hojdarova kniha, kterou vybavil dobovými fotografiemi historik Jaroslav Čvančara, zobrazuje dramatický příběh osmadvacetiletého poručíka Rudé armády Alexandra Manuiloviče Michejenkova, jednoho ze šťastlivců, jemuž se útěk podařil.
   Útěk před smrtí je fascinující četba o tom, co dokáže překonat člověk v mezní situaci, na pokraji fyzických a duševních sil na nepřátelském území, aby se opět dostal ke svým vojákům.
   »Když německá armáda napadla 22. června 1941 Sovětský svaz, Saša Michejenkov statečně bránil Brestskou pevnost a padl tady do fašistického zajetí během prvních pěti dnů války,« řekl Hojdar na představení knihy. Prochází několika zajateckými tábory a je poté žalářován i u nás, v táborské věznici a v Praze na Pankráci. Soud nad Sašou vynese 7. listopadu 1944 ortel smrti, který má být vykonán katy v koncentračním táboře Mauthausen, kam je transportován.
   Mauthausen měl pověst jednoho z nejhroznějších koncentráků hitlerovské říše, v němž byl navíc zřízen již uvedený speciální blok smrti číslo 20, kde čekali na popravu především zajatí sovětští důstojníci. »Když tady nebyl splněn každodenní plán ubití deseti zajatců, tak sem vběhla tlupa esesáckých dozorců a mlátila bezbranné hlava nehlava, aby dohonila to, co předchozí den zmeškala,« vypověděl Hojdar. »A zajatci dobře věděli, že nemají šanci přežít. Proto se mužně rozhodli pro útěk. Dozorci se jim chvastounsky vysmívali slovy, že odtud smějí utéci pouze komínem krematoria.«

   Bestiální ubíjení uprchlíků
   Hojdar v knize líčí, jak byly přípravy k povstání zprvu odhaleny a tři desítky jeho vůdců popraveny. Ale to další vězně vůbec nezastrašilo a vzpouru uskutečnili. Zaútočili na tři strážní věže s kulometnými hnízdy a překonávali vysoké kamenné zdi s dráty, nabitými elektřinou o vysokém napětí. Mnozí přitom zahynuli, ale mnohým se podařilo rozprchnout do polí a lesů. Chtěli se vydat směrem na Balkán k postupující Rudé armádě. Věznitelé je pronásledovali se psy, auty a na motocyklech a v honičce jim pomáhalo i zdejší obyvatelstvo. Dopadené uprchlíky na místě stříleli. Říkali tomu mauthausenský hon na zajíce. V jedné vsi postříleli na sedm desítek nebožáků najednou.
   Sašovi Michejenkovi se však podařilo unikat ještě s několika kamarády. Přespávali ve stohu slámy, a zde byli také odhaleni. Stálo je to život. Se Sašou tak zbyli pouze tři. V noci se vplížili do selského stavení k chlévu s vepři. Tady se najedli krmě, přichystané pro prasata – vařených brambor a obilí. Po této trojici opět začali pronásledovatelé střílet. Dva sovětské vojáky zasáhly smrtící kulky.

   Úkryt na samotě Jitra na Táborsku
   Saša zůstal sám! Bloudil vsí od chalupy k chalupě. Vešel na jeden dvorek a u hnojiště poblíž chléva si vyhloubil v zemi lůžko, kde se schovával do 23. února 1945. Ten den mu hlavou problesklo rázné rozhodnutí: vydat se na sever k českému městu Tábor, kde před časem ve vězení poznal člověka, který mu nabízel pomoc.
   Saša prchal do Čech přes zasněženou Šumavu jen v noci. Ve dne odpočíval, přespával v listí a na větvích nalámaných ze stromů. Coby kompas mu při cestě posloužila tmavá obloha s hvězdou Polárkou. S jarem se hladový a zubožený doplahočil na samotu Jitra u Malše na Táborsku, kde žila rodina Švecova. Ta mu poskytla bezpečný lesní úkryt v jeskyni kousek od jejich obydlí, kam chodíval jíst. Když byl nemocný a s teplotami kašlal, Švecovi mu obstarali také léky a vykurýrovali ho.
   Saša se na samotě Jitra dočkal května 1945. Osvobození Československa Rudou armádou.

   Památná vyřezávaná hůl
   Samota Jitra na Táborsku je symbolem i nového svobodného jitra Sašova života. Vrátil se do vlasti, stal se tátou syna a dcery a rovněž dědečkem. Po četných životních peripetiích obdržel od generála Čujkova vysoké vojenské vyznamenání Za hrdinství.
   Na samotě Jitra vyřezal ze dřeva pro pana Švece, kterému říkával »atěc«, tabatěrku. Zůstala tu po něm ještě jedna hezká památka: vyřezávaná dřevěná hůl. Spisovatel Jaroslav Hojdar projevil přání, »aby si hůl převzalo do výstavní síně některé muzeum v České republice, aby si ji mohli v expozici prohlížet i občané naší republiky a zejména mládež viděla na vlastní oči, co to dá za strázeň a trápení, než se člověk dostane na svobodu, aby mohl vytvořit takovou krásnou věc«.
   Jaroslav Hojdar, autor Útěku před smrtí, dostal od Alexandra Michejenkova ze Sovětského svazu několik dopisů. Ale osobně se, žel, spolu nikdy nesetkali. »Když v březnu 1939 vtrhli němečtí nacisté do naší republiky, bylo mi šest let, první den mé školní docházky, 1. září 1939, se stal i prvním dnem vypuknutí 2. světové války přepadením Polska hitlerovci, a dvanáct roků mi bylo, když naši vlast osvobodila Sovětská armáda. A období, kdy nás osvobodila, patří mezi moje nejsilnější citové zážitky,« vyznal se Jaroslav Hojdar.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]