Žil a byl jezuita nikoliv Koniáš nebo Koniass, ale česky Antonín Koňas (1691-1760), s příjmením, které lichotivě hovoří o "práci", kterou po celý život inspiroval a také spolu s houfem misionářských "vyslanců" vykonával. Filolog, básník a dramatik Karel Ignác Thám (1763-1813) o ní psal v roce 1783 sice sugestivně, ale pravdivě:"Skryto nebude, že ještě před třemi lety jistý spolek lidí tak zvaných vyslanců nařízen byl, ježto po všech krajích země České jako vlci hltaví, lítící a řítící se těkali, každý koutek vysledivše, a kdekolivěk jakousi knihu českou uzřeli, byť dobrá byla nebo zlá, kvapně uchvátili, a jedva vnitř nahledše násilím odcizili a zhola jim nic nerozumějíce, ó žel! zprznili, rozsápali, zopárali, zedrali ano i v oheň vmetali, a tak v niveč obrátili. Tím se dálo, že počet kněh českých i nejznamenitějších zmenšen, jazyk náš zprzněn, chtíč a tužba bludníků ještě nenapravených vždy více a více po kněhách svých rozpalována byla." "Před třemi lety" znamená před rokem 1781, před vydáním tolerančního patentu Josefem II. Před rokem 1773 se tak činili hlavně jezuité. Po zrušení jezuitského řádu takto konala smečka "vyslanců" z jiných klášterů a z řad prelátů a farářů. Ano, byli to všichni jako vždy - "vlci hltaví, lítící a řítící se"! S vlky jsme měli vždy jen nepříjemnosti.
V roce 1729 vydal páter Koňas poprvé knihu s názvem, z nějž vycházel pach jako z lidského, na hranici upalovaného tvora: "Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající, aneb rejstřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých nebo zapovězených kněh s předcházejícími oučinlivými prostředky, s kterými pohoršlivé a škodlivé knihy vyzkoumati a vykořeniti se mohou". Na 314 stranách v něm bylo uvedeno přes 1300 knižních titulů! Ivana Čornejová, autorka bezduché kompilace Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách jistě i dnes zaplesá nad tím, jak výmluvně hovoří už i název tohoto spisu o tom, že páter Koňas byl "plodný a schopný česky tvořící katolický spisovatel". Překrásně česky píšící a kázající spisovatel! V roce 1749 vyšel Koňasův odporný soupis podruhé a zaznamenal na 540 stranách 2274 knižních titulů z let 1414 až 1620, tedy i s rukopisy, vzniklými před rokem 1476, před rokem, kdy u nás byly vytištěny první knihy!! Prý v něm byly uvedeny i knihy "nemravné", avšak název latinského a do češtiny přeloženého spisu Bohuslava Balbína o sošce Panny Marie ze Svaté Hory u Příbrami, s nemravným vyprávěním o tom, jak tato soška zázračně přeměnila mnohé notně padlé paní a dívky ve ctnostné řeholnice a počestné manželky, tu není k nalezení. A stejně jako v roce 1729 tu nalezneme spisy latinské a francouzské, což není polehčující okolností. Poddaní a měšťané sotva četli knihy psané těmito jazyky. Proto záznamy o těchto spisech znamenají, že jezuitští misionáři mohli jako krysy čenichat i po šlechtických palácích a v celách svých svobodně myslících souvěrců. A konečně legitimní předchůdce kardinála Miloslava Vlka, jímž byl Antonín Petr hrabě Příchovský (arcibiskupoval v Praze v letech 1763 až 1793), slovy dramatika a umělce Václava Tháma (1765-1816) "kněžská stvůra v našem osvíceném století", dal kreaci pátera Koňase upravit a vydat v roce 1770, deset let po smrti tohoto "vyslance", s latinským názvem Index bohemicorum librorum et corrigendorum ordine alphabetico digestus, za tím účelem, aby nadále mohly být "trhány, pošlapávány, páleny a na hnůj házeny" především české knihy. Pravdu měl Karel Havlíček Borovský (1821-1856), když napsal: "České knihy hubitelé lítí / plesnivina, moli, jezoviti".
Abychom mohli spravedlivě ocenit smysl této činnosti, pak musíme vědět, že ústavními zákony té doby, obnovenými zřízeními nikoliv královskými a markrabskými, ale pouze "zemskými" pro Čechy (1627) a pro Moravu (1628) - na Slezsko se bohudík nedostalo - jakož i jinými zákonnými normami byl římský katolicismus prohlášen jediným "samospasitelným" náboženstvím. Obyvatelstvo - ať už české nebo německé - bylo z devíti desetin evangelické. Všichni, kdo chtěli a museli žít ve své vlasti, se bez výjimky museli stát katolíky. Nikoliv dobrovolně, nýbrž tlakem "zhovězilého" (adjektivum náleží Aloisi Jiráskovi) násilí. Páter Koňas si položil otázku:"Může-li kníže aneb jiná všeliká vrchnost pro jejich samotné kacířství hrdelní pokutou, to jest ztracením hrdla kacíře pokutovati?" A odpovídal "krásně" česky, že kacířství je hřích "společný se všemi jinými veřejnými hříchy", "ruší pokoj a utišení obce" a "ten hřích nepojímá se mezi obecné jiné hříchy, ale toliko k některým obzvláštním hříchům jako k vraždě, krádeži, loupeži, cizoložstvu, pozdvižení proti vlastní vrchnosti..." Být evangelíkem rovnalo se být vrahem... Nic, ale vůbec nic se v letech 1627 až 1781, mezi obnovenými zřízeními "zemskými" a tolerančním patentem Josefa II., nekonalo ve věcech víry dobrovolně. Násilí tu bylo absolutnem. Vládlo vítězům z Bílé hory stejně jako na Bílé hoře poraženým. Vládlo i páterem Koňasem.
Kolik knih bylo zničeno? Elogium (chvalořečení), které vzniklo po Koňasově smrti, hovoří o 30 000 knihách, které měl "náš" misionář sám zničit. Bylo sepsáno v době, kdy se už celá intelektuální Evropa vysmívala klerikální zaostalosti monarchie Habsburků a kdy si vzdělaní jezuité, jichž nebylo málo, začali uvědomovat, do jaké míry byl zneuctěn sám jezuitský řád tím, že šílený páter Koňas se utrhl na čtyři desetiletí od řetězu. Snažili se i početně minimalizovat zlo. Mnohem pravděpodobnější je tedy počet, který uváděl historik František Martin Pelcl (1734-1801), že totiž páter Koňas zlikvidoval sám na 60 000 knih. Celkový počet zničených knih byl ovšem mnohem vyšší. Knihy totiž neničil jenom Koňas. Byli i jiní misionáři. Koňasův Klíč a Chlumčanského Index byly na farách: knihy ničili i faráři. Páter Koňas nabádal i děti, aby udávaly své rodiče. Poddaní se sami zbavovali svých knih: vždyť nad nimi visel, pokud je vlastnili, Damoklův meč trestního stíhání. Počty, jimiž se koncem 19. století a 20. století snažili třebas klerikál Antonín Podlaha, a pak bohemista Alexandr Stich anebo takyhistorik Jiří Bílý, který "z kádrových politických důvodů" tolik trpěl, úpěl, sténal a bědoval v čase před listopadem 1989, že "vystudoval na Karlově universitě právo, historii, filozofii a klasickou filologii" a nadto "na VŠE teorii ekonomického vzdělávání", jsou pouze primitivními kupeckými počty. Tito počtáři nemají ani potuchy o tom, co je to statistika. A není pravda, že Koňas nahrazoval vlastní tvorbou. co zničil. Jeho spisy byly velkou měrou natolik nenávistné, že z nich šel strach. Jeho čeština byla nástrojem násilí. A lidé nemohli jeho knihy odmítnout, jinak by se stali podezřelými.
Megalománie je nemoc. Její příčinou je nejenom absence rozumu, ale i anihilace estetického vnímání a vkusu. Podlehli jí také organizátoři výstavy Sláva barokní Čechie. Poškodili proto skutečné barokní umění jako dosud nikdy nikdo jiný. Barokní Čechie má totiž nejenom slávu. Má také svou hanbu, velmi mnoho hanby. Náležel k ní mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, zasvěcení hlavně evangelíkům ukradených kostelů a chrámů jménem Panny Marie (na Bílé hoře). Vítězné, barbarské ničení všeho, co bylo výsledkem české reformace, "blahoslavený" a "svatý" "prvomučedník" zpovědního tajemství Janek z Pomuku, zabíjení nevinných žen upálením, hanobení tělesných ostatků lidí, které preláti prohlašovali za upíry, veliké zpoždění vývoje vzdělanosti za pokročilejší západní Evropou, ponížení českého státu takřka na úroveň kolonie, nevolnický sociální útlak... A má té hanby možná více než skutečného umění.
K té hanbě náleží i páter Koňas. I přesto, že skupina tmářů exhibovala nedávno v pražském divadle Archa (dříve Déčko E. F. Buriana) na téma Pocta páteru Koniášovi. Správně česky páteru Koňasovi!
Začne už konečně zase jednou svítat?
Autor: Josef Haubelt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)