Před dvaceti lety, na XI. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, diváci nadšeně tleskali režiséru Carlosi Saurovi a dalším tvůrcům legendární KRVAVÉ SVATBY, přenášející na filmové plátno Gadesovu baletní podobu Lorkovy stejnojmenné básnické tragédie. Od té chvíle začalo platit, že každý náš návrat ke hře Federika Garcíi Lorky už vždy budou provázet nezapomenutelné dojmy z tohoto jejího geniálního přetlumočení, že se pohled neobejde bez vzpomínek na gesta, pohybové zkratky, výrazovou symboliku baletu a hudby, vystihujících jemné vazby mezi španělskou kulturní tradicí a nadčasovým tématem osvobozující a zároveň vraždící milenecké vášně.
To měl bezpochyby na mysli režisér Michael Tarant, který jako host Lorkovu tragédii nastudoval se souborem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Výrazný a nepřehlédnutelný syntetizující posun našeho vnímání díla (do něhož lze zahrnout i fakt někdejšího Szokolayova operního ztvárnění hry) vedl režiséra k přizvání choreografa Roberta Balogha, zaručujícího naplnění tohoto vyššího významu, a k využití nového překladu Antonína Přidala, který na rozdíl od někdejšího přetlumočení Lumíra Čivrného není fixován na předsaurovské vnímání tragédie.
Jednoduchý Lorkův příběh ze španělské vsi, jehož hrdinové podřizují své jednání nikoli psychologickým motivům, ale prastaré tradici a nepřekročitelným zákonům morálky a cti, má rozměr obecně lidský, osudový. Vypjaté dramatické momenty, už v původní předloze veršované a dodávající tak dramatu silný emocionální rozměr, jsou v Tarantově nastudování posíleny působivou choreografií poukazující ke Gadesovi. A stejnými postupy se režie vyrovnává s obřadními písněmi, dokreslujícími atmosféru zasnoubení, svatby či pohřbu, jejichž začleněním do textu hry již García Lorca vyznačil možnost novátorského skloubení lidové slovesnosti a umělého básnictví. Snad jen jeden z posledních obrazů hry s postavou Měsíce působí poněkud nesourodě, třebas Smrt (původně Žebračka) si nás získá skvělým hereckým výkonem Věry Hladké-Hlaváčkové.
Rovněž Daniela Bambasová představující Matku vložila do ztvárnění ústřední postavy nemálo umu, její zralé herectví obsáhlo mnoho témat spjatých s osudem a postavením prosté venkovské ženy v prostředí determinovaném patriarchálními konvencemi a drsnými mravy. Otevírá se tu tak prostor pro uchopení sociálního rozměru hry, který i po sedmdesáti letech dosud má zřetelného adresáta Lorkova poselství. Také Lenka Krčková jako životní partnerka nevěstina únosce Leonarda projevila výrazný cit pro postavu, která snad nejvíc demonstruje nesvobodný úděl španělské ženy dramatikovy doby. Vždyť Lorkova hra těží ze svatební tragédie s kalužemi krve, která se skutečně na španělském venkově odehrála a byla jistě jen jedním z mnoha obdobných příběhů.
Režisérem zamýšlenou vyšší obsahovou syntézu tlumočení dramatu si vzali za svou Martin Davídek (ženich) i Roman Nevěčný (jeho soupeř Leonardo), kteří symboliku hry podtrhli výmluvnými gesty a detailně promyšlenými pohybovými kreacemi. Herectvím zdůrazňujícím spíš emocionální a psychologickou složku je doplnila Adéla Kačerová v roli nevěsty.
Inscenace Lorkovy Krvavé svatby, se kterou se Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích představilo na festivalu České divadlo 2001 - 2002, je výmluvným a kvalitním příspěvkem k interpretaci odkazu velkého španělského umělce, roku 1936 zavražděného, ale neumlčeného Frankovými fašisty.
Autor: Vladimír Kolár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)