I.
Nad Táborem se zatahovalo srpnové nebe. Vzápětí se na zem snesly první dešťové kapky. Dobíhám na autobusovou zastávku. Pod nohama se mi rozstřikují kaluže, jak do nich v jindy pohodlných sandálech skáču. Teď bych je s chutí vyměnila za adidasky, takhle si akorát vyvrtnu kotník! Na poslední chvíli se vmáčknu do plného autobusu, vyčerpaně se pověsím na tyč a prudce oddychuji.
"To je počasí, co, kotě?" ozve se těsně u mého ucha. Když se ohlédnu, uvidím vedle sebe asi padesátiletého chlápka. Je očividně posilněn na cestu, a kávou to určitě nebylo. Dneska mě už nic nepřekvapí. Bože, jestli se na mě přitiskne ještě víc, asi obejmu okno. Po chvíli mám toho jeho funění dost a na příští zastávce vystupuji, nehledíc na nechápavé pohledy mých, teď už bývalých spolucestujících. Na mé místo se nasouká nějaký kluk a obdaří mě děkovným úsměvem. Počkej za chvíli, pomyslím si a úsměv mu oplatím. Ale to už se autobus rozjíždí a já zůstávám sama.
II.
"Petro, spadla jsi do Jordána, nebo co?" děsí se máma, hned jak mě uvidí mezi dveřmi. Mrknu na sebe do zrcadla. No páni, já mám ale ránu! Blonďaté vlasy zplihlé a větrem pováté na všechny strany, mé oční líčení je všude po mém obličeji, jen ne tam, kde má být. A moje černé triko a šortky teď zdobí parádní kusy bahna, jak jsem na těch proklatých botách upadla. Samozřejmě, že až před naším dvouposchoďovým domem. Ještě že mají sousedi, kteří bydlí pod námi, jiné zájmy, než vyhlížet z okna. Kdyby mě viděli, asi bych se zahrabala! "Tak my jedeme. Vážně nechceš jet s námi?" sonduje tatík. Ujistím ho, že paměť mu ještě slouží, opravdu netoužím jet do pražské Tróje, podívat se na zvířátka! To si radši pustím hi-fi věž, naložím se do vany a budu relaxovat! Naši jen zavrtí hlavou, loni jsem se ještě těšila. Jasně, ale teď, v patnácti? Mám lepší zájmy.
"Převleč se, pokliď byt, dojdi se psem a dej mu nažrat. K svačině si něco vezmi, večeři máš v lednici, stačí to jen ohřát. A kdybychom se zdrželi, jako že ne, neponocuj!" Mamka rozdává poslední instrukce. Copak nikdy neodjedou?
"A uč se! Aspoň si něco zopakuješ a na střední hned uděláš dobrý dojem. Slyšíš?" "Hm." "Mami, pojď už!" Nejradši bych ségře vlepila pusu! Mít mladšího sourozence se někdy vyplatí!
Ještě jim zamávat z okna. SVOBODA!!!
III.
Na učení nemám nejmenší náladu. Škola začíná až za čtrnáct dní, tak co. Zítra se na to vrhnu. Určitě.
Idylka je hotova. Vedle vany s horkou vodou a voňavou pěnou mám svoji oblíbenou pochoutku - zeleninou obložený talíř, po bytě se line hlas zpěvačky Enyi. Zvoní telefon. Právě včas, už jsem byla jednou nohou ve vaně. Po jedné doskáču k aparátu, nač se zdržovat s osušením, že, a zvednu sluchátko. Že by naši? Blbost, odjeli sotva před půl hodinou.
"Ano?"
"Ahoj miláčku!" Cože? Miláčku? To bude nějaká finta někoho z kámošů, usoudím. Kdo jiný?
"Ahoj. Chyběla jsem ti?" pokračuji ve hře.
"Jsi sama? Všichni přece odjeli!" Tak moment. O co tu jde? Tenhle hlas vážně neznám!
"Kdo volá?"
"Není důležité, kdo jsem, ale kde jsem." Dobrý, věta z Vřískotu, mého oblíbeného hororu. Tuhle otázku položil oběti vrah před tím, než ji zabil. Brr! To je ale představa!
"Fajn, kde jsi?"
"Blízko. Hodně blízko." To mě těší. Dneska je ale den! A mně chladne voda!
Nemám teď čas ani náladu na fórky. "Ahoj. Zavolej jindy. A někomu jinému."
IV.
Trrrrr! Co? Aha, usnula jsem ve vodě. Ježíš, co to je? Probudím svou inteligenci natolik, abych rozpoznala, že se nikde nespustil alarm, ani nezvoní budík, je to jen telefon.
Volala mamka, že se rodinka trochu zdrží, ale do půlnoci budou určitě doma!
Mrknu na hodiny v kuchyni. Půl sedmé? Přede mnou je ještě spousta času. Ha, copak mi drazí rodičové zapomněli říct?
"Prosím," huhlám do telefonu. Nevím, proč se lidem vždycky zachce volat, když mám plnou pusu! Teď to sousto musím rychle rozžvýkat a výsledek - požitek z onoho kousku bude v tahu. Ach jo.
"Dlouho jsem tě neslyšel." Nejdřív musím vykašlat zbytky mrkve z plic. Zatraceně, copak ho to baví?
"Co chceš?"
"Tebe." To mám radost. Ten kluk má sympatický hlas, ale kvůli tomu si ze mne srandu dělat nemusí, ne? I když, možná bych se měla radovat, že se konečně někdo zajímá o mou osobu. Uvidíme.
"Vážně? A proč?" Možná, že by se taky hodilo zjistit, kdo je na druhé straně telefonního kabelu! "A kdo teda jsi?" rychle dodávám. Snad zase nebude citovat horory.
"Já jsem Maximo." Docela zajímavá přezdívka, to se musí nechat. Jak k ní asi přišel? "A chci tě, protože tě miluju." No, a je to jasný. Zase si pár cvoků dělá srandu z telefonů. Teda spíš z lidí, co telefony mají!
"A to jsi na to přišel zrovna teď? Z ničeho nic?"
"Ne, pozoruju tě už dost dlouho. Skoro od začátku prázdnin."
Pozoruju? Jak to myslí?
"Vážně bych ocenila, kdybys mi řekl své jméno. Ne přezdívku."
"To bohužel nejde. Petro, kdy se vaši vrátí? Jeli směrem na Prahu, že?" Jak to sakra ví? To je před domem? "Mohl bych zajít na návštěvu, co říkáš? Nechceš mě pozvat?" Jasně, to je můj nejtajnější sen! Idiot! Víc se s Maximem nebavím. Jednoduše mu s tím praštím.
V.
Proboha! Za poslední půlhodinu se mi snažil dovolat dvanáctkrát. Snad to vzdal. O co mu jde? Peču na to. Radši si otevřu okno v obýváku a vdechuji čerstvý vzduch. Bytem se rozlehne cinkavý zvuk - po třinácté! Už to nevydržím!
"Proč jsi otevřela okno?" Zavěsím. Snažím se uklidnit bušící srdce. Vrhnu se k oknu. Pro jistotu ho zavřu. Volá znovu, tentokrát se chce ujistit, jestli jsem to okno zavřela kvůli němu.
"Bojíš se mě?" Proboha! Kolik kruci je? Teprve deset! Ať už se naši vrátí!
"Měla bych?" Dělá mi čím dál větší potíže zachovat klidný hlas.
"Bude se ti to líbit." Jsi mi tááááákhle volný, tak už to pochop a dej mi pokoj! Jen nesmím dát najevo své pocity.
"Víš, že ti ten tmavěmodrý župan sluší?" Sklapni! Jsem v klidu.
"Vím. A jak to víš ty?"
"Vím toho o tobě mnohem víc. Ještě jsi s nikým nespala. Ale neboj, ne na dlouho!" "Nikdy!"
"Víš co, ty..." Zpozorním. Na druhé straně jsou slyšet unylé tóny. Položil. Díky, bože!
VI.
Potřebuju si pročistit hlavu. Vezmu naši kolii Lassie (tohle originální jméno vymysleli členové mé rodiny po celodenním vyhledávání nějakého výborného, jedinečného jména) s sebou na dvůr. Omylem jsem vzala i vodítko, které je zbytečné, Lassie poslouchá na slovo a krom toho, dvorek u naší zahrady je oplocen. Položila jsem ho tedy na stolek, který na dvoře máme.
A půjdu spát. Maximo mě uhnal. Teď už dal pokoj, jen táta volal, že během hodiny a půl budou doma. S dnešním ne zrovna příjemným zážitkem se nikomu nesvěřím, rozhodla jsem se pevně. Proč taky? Akorát bych se shodila, že jsem měla nahnáno z nějakého vtipálka.
VII.
S povzdechem odhodím peřinu. Kdyby rozdávali cenu za zapomnětlivost, asi bych zvítězila. Potichu zavřu dveře od bytu, abych nevyrušila spící kolii. Seběhnu schody, pozdravím sousedku a vstoupím do nočního ticha.
Zatracené vodítko, kam jsem ho jen dala? Rozumuji nahlas, lépe se mi přemýšlí. I když to bolí, haha.
"Hledáš tohle?" Ten hlas. Zdřevění mi nohy. Ne!!! Kde je?
"Maximo?" zašeptala jsem skoro neslyšně. Nějak mi selhávají hlasivky. A srdce taky.
"Něco jsem ti slíbil." Než se stihnu otočit, nezvaný návštěvník mě zezadu obejme a zacpe mi pusu. Trhám sebou jako šílená. Maximo je ale silnější a celkem bez problémů mě někam vleče. Bože, táhne mě do zahrady! Ta je docela rozlehlá a nepřehledná ve dne, natož pak v noci! Namířil si to k altánku. Ten stojí v tom nejvzdálenějším rohu a taky je tam největší šero.
Kopu, škrábu. Tlak na mých ústech zesílí a ruka mi znemožní dýchat i nosem. Dusím se! Konečně jsem se nohou strefila do správného místa. Útočník zachrčí a jeho stisk povolí. To je moje šance. Vyškubnu se mu. Utíkám. Chci křičet, ale nejde to. Plíce se ještě nevzpamatovaly ze změny množství kyslíku. Slyším za sebou jeho rychlé kroky. A blíží se! Zakopla jsem. Nedivím se tomu, je tu tma jak v pytli. Rychle se vyškrábu na nohy a... Moment! Je ticho! Pomalu se otáčím na všechny světové strany. Nic kromě stínů stromů nevidím.
Dýchám přerývaně. Musím zavolat o pomoc!
"Po..." Dobře mířená rána skončí pod mým pravým okem. Sesunu se zpátky na zem. Mezi dalšími ranami vnímám studenou rosu, která je na trávě.
VIII.
Bolí mě hlava. Matně vzpomínám, co se vlastně děje. Hned jak si to uvědomím, zmocní se mě panika. Ležím v altánku, na sobě mám jen svou oblíbenou, krátkou saténovou noční košilku. Ruce jsou pevně svázané za zády. Musím křičet. Vyjde ze mne jen zamumlání. Mám roubík!!!
V rohu spatřím postavu. Za normálních okolností by se mi ten kluk určitě líbil. Moje oči si už přivykly zdejšímu šeru, takže si ho můžu celkem slušně prohlédnout. Asi osmnáctiletý blonďák, vyšší postava, podle svalů usoudím, že mu posilovna rozhodně není cizí. A tomu se mám ubránit?!
Maximo se pomalu přibližuje.
Za chvilku určitě uslyším auto, rodinka se vrátí z výletu a hned jak zjistí, že nejsem v bytě, půjdou mě hledat. Napínám uši tak, že by se za mě jistě nestyděl žádný psovod, kdybych byla vlčák. Ale neslyším žádný zvuk přijíždějícího vozu.
Pohladí mě po vlasech.
"Neboj, nebude to bolet!" To vážně nebude, protože k ničemu nedojde, chlapče, křičím alespoň v duchu. Prudce vykopnu, nohy mi nechal volné. Uhne se a já čekám další úder. Nepřijde, místo toho ucítím jeho rty na krku. Chci se uhnout, jenomže Maximo je rychlejší a položí se na mě jako balvan. Mám co dělat, aby se mi podařilo nadechnout se, natož pak ucuknout!
IX.
Nějak mi nejde se z téhle noční můry probudit. Maximovy ruce, bolestivě se deroucí pod košilku, mě utvrdí v tom, že se bohužel o sen, byť sebeošklivější, ani v nejmenším nejedná!
Moc se mu to nedaří, přece jenom se pod ním vrtím.
"Drž!" Ani mě nehne. Kopu. Zase zásah! Jsem talent. Dostanu takovou facku, že vidím hvězdičky. Ale povolil roubík!
"Pomozte mi někdo!" Konečně. Teď mě někdo musel slyšet, bylo to hodně nahlas.
Maximo už se neobtěžuje nandat mi roubík zpátky. Fackuje mě tak, že vydávám jen pisklavé zvuky, o dalších výkřicích do tmy nemůže být ani řeč! Cítím v ústech plno krve. Tak pomůže mi někdo??? Slzy mi tečou v proudech po tvářích. Že já nenechala vodítko vodítkem! Tohle telefonní dobrodružství mě přijde hodně draho! A co udělá pak? Zabije mě?
"Miluju tě!"
"Tak mě nechej být!" Z oteklých úst vydávám slova velmi potichu, Maximo je ale přímo u mne, takže mě slyší.
"To nejde."
"Prosím!!!"
"Sleduju tě už dost dlouho. Okouzlila jsi mě, když jsi byla na plovárně. Nebyl problém sledovat tě k domu, pak se zeptat pár kámošů, jestli tě znají a hotovo. Ani to nedalo moc práce, věříš?" Věřím!
"Pusť mě."
"Teď prožiješ něco..." Zmlkne. Někdo jde!
"Tady jsem!" Snad mě slyšel, ať už je to kdokoli!
Maximo se mi vrhá na krk. Stisk má pevný.
X.
Potřebuju vzduch! Před očima běhají tmavě modré kruhy. V uších mi hučí. Házím sebou. Nepouští mě. Takhle nechci umřít!
Stisk zmizel. Převrátím se na bok a snažím se popadnout dech. Slyším zvuky zápasu. Najednou je ticho. Někdo mi uvolnil ruce a bere mě do náruče. Kluk z autobusu!
"Panebože, ten tě zřídil! Teče ti krev! Jsi v pořádku?" Je udýchaný.
"Jo. Díky tobě! Ale cos tu dělal?"
"V autobuse ti vypadla občanka, chtěl jsem ti jí zítra donést. Jenže jsem nemohl spát, tak jsem se šel podívat, kam mám vlastně zítra jít. Ve vašem okně jsem viděl štěkat psa." Lassie! Věděla, že se mi něco stalo!
"Pak jsem tě uslyšel... Tak jsem tady."
"Moc ti děkuju, zachránil jsi mě! A co budeš chtít za odměnu?" Všimnu si, jak se mu v očích zablesklo.
"Tak pro začátek tě zvu do cukrárny. Něco jako první rande." Zvednu k němu oči. Myslí to vážně! Chci, nebo ne? Není vůbec nesympatický.
"Beru!"
"Super!" Slyším motor. Díky bohu, naši!
"Musíme zavolat policii," uvědomím si. Kde vlastně je Maximo? Rozhlížím se. Můj milovník leží na zemi bez hnutí. Asi má taky dost.
"Petro?!" Nikdy jsem neslyšela hlas obou rodičů raději! Chci se k nim rozběhnout, ale zatočí se mi hlava.
"Odnesu tě." Nečeká na souhlas a se mnou v náručí spěchá pryč od tmavého altánku.
Autor: Pavlína Zemanová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)