aneb Minulý svět mám rád

   Sobecky přiznávám: Chtěl jsem si udělat v posledních dnech starého roku nebývalou radost, ale takovou, s níž bych se mohl podělit. Věděl jsem, že by to měl být básník, člověk s velkým srdcem, prostě ten, komu věříte každé slovo, byť je k zastižení málokdy, pan Ludvík Hess.

   Co očekáváte od nového roku se šťastnou jedenáctkou na konci?
   Potěšilo by mě, kdyby se mi narodil ještě nějaký potomek. Rád bych, aby se v mé stáji narodilo několik pěkných hříbat. Chci vydat šest čísel Divokého vína. Jednu novou knížku. Zřídit aspoň šest nových baby boxů.

   Jeden z českých a raději nejmenovaných literárních kritiků nedávno prohlásil, že česká poezie končí s Vladimírem Holanem... Je to pravda? Kam se potom vrtnou ty desítky a stovky současných básníků?
   Na internet se toho vejde...

   Stál jste u kolébky narození časopisu Divoké víno, přežilo ve zdraví řádku desetiletí. Určitě by mu slušelo, kdyby se dožilo i půlstoletí vycházení, což už je „za pár“.
   Každou chvíli mě napadá, že už bych s tím mohl skončit. Třeba zrovinka s právě vyšlou internetovou padesátkou. Před tím, když se před rokem součet historických tištěných Divokých vín s internetovými vyšplhal na sumu „sto“. Máte pravdu, milý Vladimíre, těch padesát let by mu taky slušelo.

   Nepokouší vás myšlenka na vydání nové antologie české poezie?
   Ani v nejmenším.

   Po letech strávených na sanitce jsem dospěl k poznání, že lidský život je nesmírně křehký; stačí tak málo, a už není. Zajímalo by mě, zda máte odezvu od dětí zachráněných z vašich baby boxů?
   Viděl jsem na vlastní oči jen dvě – první Soničku v modrém kulichu a holčičku odloženou ještě mokrou od plodové vody i s placentou do baby boxu v Ústí nad Orlicí. Napsala mi její maminka, děkovala mi a chválila mě. Koho by to nepotěšilo, viďte? Pak mi dokonce zavolala. Sešli jsme se. Přicházela ke mně krásná žena tlačící kočárek s líbeznou patnáctiměsíční holčičkou. Na vodítku vedla pejska – oříška. Byl to nádherný pocit.

   Věnujete se i chovu koní, přivádíte je na svět. Nepřipadáte si někdy jako zachránce starého světa, který se v posledních letech příliš rychle proměňuje a směřuje k úplně jiným hodnotám?
   V jedné své knížce – Balady o koních a romance o holkách – jsem spočítal, že jsem porodil 131 hříbat. Jeden svůj článek jsem pojmenoval „Chudák kůň, který se narodí“. Minulý svět mám rád, jsem staromilec, leč nezachráním jej ani já, ani mí chudáci koně.

   Jaká literární a člověčí výzva vám nedává spát?
   Že bych kvůli tomu nemohl spát, se říct nedá, ale rád bych napsal v roce 2011 jednu slušnou knížku.

   S kým byste rád u červeného vína proseděl i probděl celou noc?
   Nepiju nic než čaj a kafe. V létě limonádu a džus. V únoru se začnou hřebit kobyly. Probdím při jejich hlídání několik desítek nocí. To mi bude stačit.

   Poslední metafyzická otázka. Říká se, že život jezdce na koni smrti je závislý na jeho rychlosti…
   Ano, ano. Smrt se blíží.

   Co byste popřál všem kumštýřům, jejichž vize je zásobují neustálou netrpělivostí, pokušením i neklidem?
   Mám vzkaz pro ty, kteří píšou do Divokého vína. Proboha, přečtěte si to po sobě a hlavně opravte. Nejen hrubky, ale i interpunkci a překlepy. Netěší mě opravovat umělcům chyby na každém řádku.

   Za rozhovor děkuje VLADIMÍR STIBOR



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)