Podle proroctví (politicky a esteticky) slepého mládence naší kritiky p. Slomka, už je to celé, rozumějme celé Osvobozené divadlo V+W, čím dále méně inspirativní ("Hej rup!"); a víc, nakonec možná z oné levicové scény zůstane v povědomí jen pár Ježkových melodií. Uvidíme. (Lidové noviny 21/6 2001). To by se p. Slomkovi líbilo: pár melodií bez textů, bez nebezpečných výpadů proti divnému světu, kde se nadále pálí laciné žito v peci, aby zdražil chleba, proti světu, který stále staví na nezaměstnanosti, a také proti arogantním Goliášům, kteří si dnes jako včera tak rádi začínají a do války chodí ne jako David volky nevolky, až už jiná možnost skutečně není, až jsou napadeni, ale válkou stále hrozí a dávají se do ní s děsnou nedočkavou chutí nabubřelého pitomce.
   Kdo vidí, vidí už teď nad druhým svazkem edice V & W neznámí, nazvaným NIKDY NIC NIKDO NEMÁ... (vydal Národní filmový archiv, sestavil, textově připravil V. Kofroň; ten s R. Dolejšem též napsal ediční komentář), že snad ještě nikdy nebylo přání tak zcela nepochybným otcem myšlenky jako v té úpěnlivé věštbě propadu V+W do neinspirativního bezvýznamna a zapomnění. Méně primitivní souputníci slepého mládence se snaží, seč jsou, dílo V+W, v němž i jim tak mnohé jistě moc vadí, vyložit tak, aby nebylo zcela nepřijatelné ani politickým potomkům zuřivé a Osvobozené divadlo nesnášející pravice let třicátých, dnes zuřivě aplaudujícím válce, jen když se sama deklaruje jako válka proti nějaké totalitě; v tom vyniká zvláště Vl. Just; ten v předmluvě ke knize Nikdy nic nikdo nemá... po citátu z Jindřicha Honzla, že V+W každodenně dávali lidem radost z tvořivé schopnosti lidského ducha, onu radost, o niž se rozbíjejí všechny války a fašismy, spěchá se svou trochou do mlýna: A my dnes dodejme: všechny totalitarismy. Ke všem válkám radši nedodává nic, hlavní je přece zaměřit pozornost na totalitarismy.
   Za snažením p. Justa nezůstávají pozadu ani páni editoři, kteří vzadu v edičním komentáři volají, kde je ve Werichově uznání pro sovětské divadlo 1935 někdejší skepse z roku 1932, aniž jim dochází, že skepse byla založena na zprávách z druhé ruky, zato obdiv na zkušenosti člověka, který tam několik týdnů pobyl, sotva si dal co namluvit a i ve věci někdejší skepse se řídil zásadou Voskovcovou a svou, vepsanou i na titulní list edice, že nikdy nic nikdo nemá - míti za definitivní.
   Naštěstí dnešní editoři a vykladači příliš dlouho pranýřovali tendenčně neúplné edice, žel běžné v padesátých až osmdesátých letech a vynucované hloupou krátkozrakou opatrností, takže si dost dobře nemohou dovolit cokoli vynechávat; svazek je relativně úplný (editoři mohli klidně zařadit i dva texty z Erotické revue, ponechané stranou ve snaze respektovat upozornění vydavatele, že tisk nesmí být veřejně prodáván, půjčován a rozšiřován; faksimile Erotické revue I-III je dnes běžně přístupné v knihkupectvích i knihovnách, a tedy řídit se klauzulí, vynucenou cenzurními poměry první republiky, je nesmysl); čtenář próz, statí, rozhlasových měsíčníků, vyznání, prohlášení a glos V+W i rozhovorů s nimi z let 1929 až 1937, shrnutých do svazku s nepřesným podtitulem 1929-38 (ani v tom jediném oddíle knihy, který má záhlaví 1935-1938, není z roku 1938 nic), může se uzlobit, vyznává-li ideály dnes restaurovaného starého světa bohatství a chudoby, propagandy války a falešných ctností, zato si přijde na své, pokud nepodlehl masivní kampani účelově tvrdící, že sociálně spravedlivý svět zůstane navždy utopií.
   V samém středu (jako čtvrtý ze sedmi oddílů) je patrně nejobjevnější celek edice - cyklus zvukových měsíčníků, vysílaných v letech 1932-34 pražským rozhlasem; ne že by v nich nebylo dost dialogů, vyznání, parodií a písniček, zčásti známých ve znění více nebo méně jiném z her, ale jako celek, jako pokus o soustavné komentování politických, ekonomických, kulturních i sportovních událostí doma i ve světě je to jedinečný doklad nazírání "doby" očima V+W, ne pouhé variace, ale také jednou první náčrtky, jindy zas interpretace toho, co tvoří hlavní část odkazu Osvobozeného divadla, tedy her a písní, a to vše v adekvátním, často parodickém slohu a s ironií, která tne i pokrytectví dnes už globální: ideová pohnutka, to jest svatá nebo vznešená věc, byla ve válce ponechána jen z piety a z úcty k tradici. Skutečná pohnutka, neméně chvályhodná, dá se vyjádřit slovy: "Když ten střelnej prach už tady je, tak se musí vystřílet."
   Pozoruhodné jsou však i další doposud neznámé nebo málo známé texty, například Voskovcův dopis do almanachu "k výročí lycejních sekcí ve Francii", oceňující r. 1931 studijní pobyt v Dijoně jako možnost poznat, co je skutečná západní civilizace, o níž u nás vládnou tak romantické a bizarní názory, a konfrontující odporný byrokratismus této země (nejsou architekti EU absolventy předpotopního disciplinárního systému, jaký vládl na francouzských lyceích?) s čistými hlavami některých profesorů vysvětlujících, co je to opravdová, věčná tradice veliké kultury. A nepadne například charakteristika postavy z Kata a blázna v divadelním programu (reprezentuje fanatickou mládež, která se snaží překonat v konzervativnosti své předpotopní rodiče) jako ušitá pro mnohé dnešní superpravicové ratolesti?
   Podstatnou korekturu romantických a bizarních představ podává svazek Nikdy nic nikdo nemá..., i pokud jde o poměry za první republiky, zvlášť ve věci tvůrčí svobody. Ve Filmové politice 1934 si V+W pochvalovali úplnou uměleckou svobodu při práci na filmu Hej-Rup! Tento samozřejmý požadavek při každém uměleckém podnikání je u českého filmu bohužel tak vzácný, že je nutno jej zdůraznit, vyskytne-li se. A v Literárních novinách 1935 naopak (jako na vysvětlenou, proč přestali spolupracovat s rozhlasem) vypověděli svou zkušenost s bezhlavým omezováním volnosti projevu ve vysílání...:
   Ten, kdo nepřednášel nebo nezpíval na nějaké aktuální téma v Československém rozhlase, nedovede si prostě učinit představu o cenzurní praxi této instituce. Vyniká tím, že kdežto normální tisková nebo divadelní cenzura je pasivní, tj. spokojuje se se škrtáním, tato je aktivní, neboť věci škrtnuté nahrazuje jinými.
   Jak je vidět, cenzuru zdědila zlá totalita po hodné demokracii první republiky.
   Za vůbec nejzávažnější vyznání V+W mám výrok (z rozhovoru v Přítomnosti 1931): Naše poslání je jednoduše bavit. To jistě může vypadat jako argument pro baviče, jež si pěstuje a absurdně skvěle honoruje lepší společnost tu i cizozemská v postmoderním nóbl světě. Stačí si však uvědomit, jak propastný a zásadní je už rozdíl v kulturní úrovni dvojího bavení; a že V+W uměli, možnost čeho zábavní průmysl nyní kategoricky a nikoli náhodou popírá: spojit tvůrčí hodnoty s odzbrojující zábavností. Jak by ne, ty hodnoty jsou pokryteckému světu oprávněně podezřelé a nebezpečné. Jako ti V+W.
   Namátkou jsem kontroloval textovou a referenční spolehlivost edice. Zdá se, že vše je o.k., než si člověk všimne, že slova (o básni FXŠ) psaná výhradně pro VPR berou vážně reklamní poznámku ve VPR (kde slovo výhradně není) a neplatí (báseň vyšla téhož měsíce v Šaldově zápisníku), a než zjistí, že editor sice převzal z kritického vydání Básní FXŠ opravu jedné tiskové chyby (mhami m. mlhami), ale vyrobil jinou (silnou m. sinou). Taky by čtenář uvítal, kdyby ediční komentář např. uvedl, za jaké urážky V+W úspěšně žalovali sjednocený tisk; že by příliš připomínaly urážky, jimiž nešetří tisk dnes pro změnu nezávislý a stejně nabroušený na firmy stejně podezřelé jako kdysi V+W?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]