V sobotu 21. ledna zemřela v Praze spisovatelka JAROMÍRA KOLÁROVÁ ve věku nedožitých 87 let. Přinášíme text posledního rozloučení, který ve velké obřadní síni v Praze-Strašnicích v pátek 27. ledna přednesl místopředseda Unie českých spisovatelů, básník Michal Černík.

   Vážená a milá paní Jaromíro Kolárová,
   poměrně často jsme se v posledních patnácti letech vídali ve Vašem smíchovském bytě v Ostrovského ulici, kde jste bydlela s rodinou své dcery. Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, co mne vyvolává k tomu, abych Vás navštívil a povídali jsme si, i když nás od sebe dělí čtvrt století a rozdílné životní zkušenosti. Byla to Vaše moudrost, která určovala i Vaši osobnost. Každá moudrost vyrůstá z životního poznání, z nadhledu, z tolerance, z dobroty srdce. Ke své moudrosti jste se musela prodírat skutečně trním života, osud k Vám potřikrát a po řadu let byl velmi nemilosrdný. Jeho nemilosrdnost ve Vás posílila všechno to dobré, co lidské stvoření proměňuje v člověka. Především je to vědomí vlastní důstojnosti. V žádné době jste se nenechala zbavit svého myšlení, nikdy jste nepřijala hlásané bludy a lži za vlastní pravdy, před nikým jste se v pokoře neskláněla, nikdy jste nevzdala odvahu k životu. Odmítla jste životní filozofii průměru, napodobování a pohodlného žití. Vaším nejvyšším nadřízeným bylo Vaše svědomí, jemuž jste uměla naslouchat. Je to Vaše vítězství nad všemi špinavostmi dob i nad malostmi lidí. Tak jsem Vás poznával já. Můžete být na sebe hrdá tak, jako my jsme hrdi na Vás. Toho člověka v sobě jste obhájila.
   V posledních letech jste psala paměti, už zůstanou nedokončené. Ale vím, že nic ze svého života jste v nich nemusela zamlčovat, ani zapírat, ani překrucovat. Zůstala jste věrná sobě, svým prostým pravdám a názorům, a být věrný sobě vždy znamenalo a znamená zůstat jiným nepohodlný. Byla jste skromná a také jste uměla skromně žít. Když jsem se Vás jednou zeptal, co může dát chudoba člověku na jeho cestě do života, odpověděla jste: Většinou mu dá do vínku houževnatost rostlin. Chudé dítě má v erbu pampelišku, která dovede růst a kvést i pod kamenem. Vždyť i Vy máte pampelišku ve svém erbu a uměla jste růst a žít třeba i pod kamenem svého osudu. A ptám-li se, při této smutné chvíli, po smyslu života, pak mohu říci, že život smysl nemá, pokud my mu ho nedáme.
   Vážená a milá paní Jaromíro Kolárová, Vy jste svému životu smysl dala - a jako spisovatelka jste ho předávala dál. Děkuji Vám za to. Děkuji Vám za všechny, pro které je Vaše dílo poslem lidskosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]