Je až neuvěřitelné, jakou roli sehrály v historii geologicky klidné republiky sopky. Kdo nevěří, ať si běží pořídit obsažnou knihu Martina Janošky SOPKY A SOPEČNÉ VRCHY ČESKÉ REPUBLIKY (Academia, Praha 2013). A ať si vezme tašku, která něco vydrží, neboť kniha je obsáhlá (416 stran, nádherné barevné fotografie), na křídě tištěná...
   Odborník ocení výklad o sopkách souhrnně i o každé zvlášť, laik se nestačí divit, co nám vypučelo za humny. Naštěstí před pradávnými časy, takže exploze, výrony lávy a podobné radosti zažíváme výhradně v rovině politické.
   Autor hned na začátku vyvrací vžitý názor. Totiž co za sopku pokládáme, není sopka sama – ta v průběhu nemilosrdného času zmizela, nýbrž tzv. lakolit, původně podpovrchové těleso, jež víceméně kopíruje tvar erodovaného vulkánu. Všechny ty české sopky a sopečky jsou vlastně jen kostry, kulisy zašlé slávy. Ale jaké kulisy!
   Nejposvátnější sopka Říp leccos napoví o české povaze – praotec Čech pod nohama instinktivně vycítil pradávné hřmění a jsa povahy nikoli holubičí, nýbrž dobrodružné, určil horu za střed země oplývající mlékem, strdím a čedičem. Záhadologové přidali „energii země“, jež bývalými sopouchy vyvěrá na povrch (například Boreč u Velemína). Vrch Ortelu u Lindavy esoterici dokonce považují za místo, kam je lepší nechodit. Přímo magicky sopky vábily Kelty. Oblíbili si Vladař u Žlutic, pod nímž později Žižka svedl úspěšnou bitvu.
   Sopky přitahovaly spisovatele a umělce, a nejen české. Například Jules Verne nechal vhodit padoucha Zirona do kráteru Etny.
   Ve stopách hamburského profesora Lidenbrocka, jeho synovce Axela a místního horala Hanse Bjelkeho, kteří z Vernova popudu sestoupili islandskou sopkou Sneffels do středu Země, vyslal Ludvík Souček doktora Kameníka, slečnu Alenu Královou a Hansova dědečka Gudmundura Bjelkeho. Trilogie Cesta slepých ptáků, Runa rider a Sluneční jezero vzbudila u čtenářů poprask. Do samé blízkosti Komorní hůrky u Františkových Lázní Souček umístil děj jedné z nejlepších českých scifi povídek – Železo přichází z hvězd. Naše nejmladší sopka se tak stala nejen předmětem obdivu J. W. Goetha, ale, smíme-li věřit doktoru Terciánovi, dějištěm blízkého setkání třetího druhu s mimozemšťanem maskovaným za mourovatou kočku. Jelikož byla po staletí vítaným zdrojem stavebního kamene, zbyla z Komorní hůrky jen tzv. Velká jáma, přizdobená pamětní deskou pana dvorního rady-básníka.
   Goethovi se líbily nejen české ženy, ale přebrousil nejednu českou sopku. Na Vlčí hoře u Černošína po něm pojmenovali vyhlídku, byť ji pro vysoký věk (74 let) nenavštívil. Zato osobně ocenil pohled z Bořeně u Bíliny – a nebyl sám; nejkrásnější kopec Českého středohoří obdivovali i Bohuslav Balbín a Alexander von Humboldt. Posledně jmenovaný navíc označil výhled z „královny“ Českého středohoří Milešovky za „třetí nejkrásnější na světě“. Humboldtovu vyhlídku mají i na Bukové hoře u Verneřic. Mimochodem Balbín byl dodnes poslední, kdo se v roce 1681 dostal na Pannu, vyšší vrchol Trosek, původní přístupovou cestou z horního patra hradního paláce.
   Milešovka je považována za největrnější a nejbouřlivější místo v republice. Ale na Košťálově u Třebenic uhodil v červenci 1372 blesk do hradu a spálil purkrabímu Aleši ze Sulevic a jeho choti hroty zašpičatělých škorní. Současníci to považovali za zasloužené potrestání módního výstřelku.
   Střekov – sopečné skalisko s hradem inspirovalo nejen Goetha, Richarda Wagnera a Karla Maye, ale i Karla Hynka Máchu.
   Mácha byl pilný poutník po hradech i po sopkách. Navštívil Vrabinec u Těchlovic, již uvedený Košťálov, Bezděz...
   Tragicky do básníkova osudu zasáhl Radobýl. 27. října 1836 si vyšel na vrcholek napsat báseň (byla jeho poslední), když zahlédl požár v Litoměřicích. Při hašení se nachladil a brzy nato zemřel (i když podle pozdějších zjištění byla příčina smrti jiná). Za války Radobýl znesvětili okupanti – v návrší Bídnice vyvrtali systém štol Richard s podzemní továrnou na motory Maybach. Dnes se zde ukládá radioaktivní odpad nízkého stupně záření.
   Války se sopkám nevyhýbaly.
   Pod Úhoštěm porazil Sámo Dagoberta I.
   Z vrchu Borný nad Máchovým jezerem v srpnu 1813 obzíral terén Napoleon Bonaparte.
   Na úpatí Partyzánského vrchu u Šluknova dnes stojí pomníček dvou členů partyzánské brigády Národní mstitel, zavražděných 6. července 1945. Za třicetileté války si ženy z okolních vesnic ušily červené kabátce a pochodovaly po temeni Borného tak dlouho, až Švédové nabyli domnění, že je tam rozloženo početné vojsko a odtáhli.
   Sopečný suk Kalich u Třebušína si zvolil Jan Žižka za opěrný bod po rozboření rodné tvrze v Trocnově.
   Do života sopek zasáhla i válka studená – mnohé, jako Železná hůrka u Lipové, měly pochybné štěstí vyskytovat se na rozhraní železné opony a držela je pod palcem armáda. Chatou na vrcholku Luže u Horní Světlé vedla státní hranice, po uzavření hranic v roce 1946 však vyhořela.
   Ralsko sloužilo do roku 1990 sovětským vojskům jako základna. Zbyly po nich nápisy azbukou na zdech i zářezy na stromech. Na tamní Juliinu vyhlídku nad obcí Vranov situoval Jaroslav Foglar skalní hnízdo Bratrstva kočičí pracky.
   Chlum u Raspenavy skrývá v útrobách muniční sklad a pro veřejnost není přístupný dodnes.
   Doupovská Javorná, bývalý i současný vojenský prostor, je natolik tajemná, že na ni turisté smějí vystoupit ve dne, v noci však nikoli!
   Sopek používají coby orientační bod nejen letci (například světelný maják na Oblíku u Libčevsi), ale také dravci, pro něž je například Milá u Bečova vítanou pomůckou. Na vrcholu Lovoše u Lovosic za války wehrmacht prosklil střechu tamní turistické chaty a využíval ji k pozorování spojeneckých bombardérů.
   Písečný vrch u Bečova skýtal pravěkým lovcům sluňáky, náhradu za těžko dostupné pazourky. V 60. letech minulého století sluňáky posloužily ještě jednou – k výrobě polovodičů. Na Linhorce a Granátovám vrchu u Třebívlic lze nalézt pyrop – český granát.
   Na sopečných půdách se daří vzácným rostlinám a potažmo vzácně se vyskytujícím živočichům. K nim lze připočíst Fridolína Raucha, podivína a snad i zločince, který se po roce 1747 skrýval v krasové jeskyni Komora pod Malým Stožcem u Horní Chřibské.
   Růžovský vrch u Růžové si vysloužil přezdívku „Děčínská Fudžijama“. Do Fudžijamy má daleko rozměry, ale i v sopkologii platí: Co je malé, to je hezké.
   Sopkou je „Mekka vzduchoplavců“ Raná u Loun. Inspirovala i pisatele těchto řádků k nejedné básni ke kresbám Kamila Lhotáka.
   Na vznosně modelovaném Číčově u Libčevsi nalezl Kamil Lhoták hrob. Podle jeho přání tam jeho syn a vnuk rozhodili malířův popel.
   Sopečného původu je světoznámá Panská skála u Kamenického Šenova, proslulá čedičovými „kamennými varhanami“, ale i natáčením Pyšné princezny.
   Na Plešivci u Podsedic v srpnu 1994 točila hudební skupina Lucie klip Laura.
   Na Rohatci u Křesína našli filmaři vhodnou kulisu pro druhý díl Sněženek a machrů.
   Pod vulkanický suk Kamýk jezdil na letní byt Bedřich Smetana.
   Hrad na Kunětické hoře zachránil před zřícením Alois Jirásek. Přesvědčil svého bývalého žáka, majitele lomu, aby těžbu kamene pod Kunětickou horou ukončil.
   „Jména hloupých na všech sloupích“ – úsloví se týká i sopek. Lipská hora u Třebenic je hojně opatřena přihlouplými nápisy. Rádobyumělci dozdobili malůvkami i čedičovou skálu Kočka u Žitenic.
   Sopek se blízce dotýkají i etnické nepokoje – značení z Mostu na vrchol Zlatníku bylo nedávno zrušeno kvůli obavám turistů z průchodu nechvalně proslulým sídlištěm Chanov.
   V kapitolce o erbovní české sopce se autorovi bezděčně povedla trefná charakteristika: „Úžasný skalní útvar, celosvětový geomorfologický unikát, symbol Českého ráje i celé České republiky – to vše jsou Trosky, které zná snad každý.“
   Běda, je to pravda!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]