Nakladatelství Euromedia Group k. s. - Odeon přivedlo v roce 2002 na svět prózu Michaela Cunninghama (1952) HODINY. Stalo se tak přičinlivostí spolehlivého tandemu katedry anglistiky FF UK: Miroslav Jindra překlad, Hana Ulmanová doslov. Na odpovědného redaktora Jindřicha Jůzla nezbylo mnoho práce; snad problematická interpunkce, výpadek několika znaků, toť vše. Závažnost tématu spolu s originálním zpracováním podtrhla v roce 1998 Pulitzerova cena.
   Samotný název Hodiny, pro jednoho stereotypně uzavřený a nudný, pro druhého mnohoznačný a rafinovaně využitelný v pojmenováních (Sluneční hodiny, Hodinky s vodotryskem, Hodiny bez ručiček...), třebaže je východiskem, nepopírá pracovní název opusu V. Woolfové Paní Dallowayová.
   Prvoplánově lze také tak chápat Cunninghamovu prózu: jako poctu britské literární modernistce. Co na tom! Za projevy obdivu k evropské tradici se nestydí ani takoví autoři jako John Irving (Dickens), Raymond Carver (Čechov) nebo Bernard Malamud (Alma Mahlerová). Woolfové ostatně věnuje autor prolog své knihy; rekonstruuje den autorčina dobrovolného odchodu ze života v roce 1941. Bude-li v textu nadále přítomná, pak v jiném dni roku 1923, kdy pracuje na svém vrcholném románu, pronásledována střídavě euforií a stavy úzkosti, jež ústí do depresí (Paní Woolfová). Bude předvedena jako tvůrce, zatímco dvě další postavy se představí jako recepientky spisovatelčina díla v jiném historickém čase (Paní Dallowayová - přezdívka Clarissy Vaughanové a Paní Brownová).
   Také Cunningham přetváří lineární čas v čas subjektivní, prodlévá u přítomného okamžiku, aby zachytil jeho neopakovatelnou svěžest a potlačil jeho historickou dimenzi. To pomíjivé a zdánlivě nepostižitelné se zhmotňuje, imaginativní síla literatury nastoluje spolehlivě fungující bezčasí. Biologický čas každému z nás nabízí možnosti, otázkou zůstává jejich využití. Uvědomuje si to Clarissa v roli milenky, ochranitelky, partnerky i matky (její přítel Richard, básník umírající na AIDS, končí sebevraždou), zneklidňuje to Lauru Brownovou, která v roli ideální manželky pociťuje omezení rozletu ducha.
   Scházejí-li se v závěru knihy hlavní protagonistky na párty, která se změní v tryznu za Richarda, nemohou než konstatovat, že být naživu je vlastně opravdu velké štěstí. A je tady rovněž Clarrisa. Už ne paní Dallowayová - teď už není na světě nikdo, kdo by jí tak říkal. A má před sebou další hodinu.
   Závěrem lze konstatovat, že textové hrátky, jako jeden ze znaků postmoderní literatury, dokázal Cunningham zúročit ve prospěch plnohodnotné podoby krásna a nabídl tak čtenáři, aby se podílel na dotváření složitého procesu, jakým kultivace života prostřednictvím umění dozajista je. Snad kvůli tomu pokládala autorka doslovu za užitečné předvést, v jaké společnosti se Michael Cunningham získáním Pulitzerovy ceny octl. Z osobností, které uvádí (Sinclair Lewis, Margaret Mitchellová, John Steinbeck, Ernest Hemingway, William Styron, Saul Bellow, Norman Mailer, Toni Morrisonová, John Updike a dvakrát William Faulkner) dosáhli už někteří na poctu nejvyšší, na Nobelovu cenu za literaturu.
   V případě sdělnosti a uměleckosti Hodin by šlo o příslib více než zavazující. A proto: pozor na Cunninghama!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]