Tak nám zpíval o učitelce mateřské školky Josefíně ve svém hitu sametovým hlasem Petr Spálený. Vybavil se mi v souvislosti s bombastickou a unavující kampaní v našich sdělovacích prostředcích o událostech před 20 lety.
   Na značnou jednostrannost a potrefenost komentářů a zpráv reaguje následující vyprávění.
   Sešli se v nebi Napoleon, Bismarck a Žižka a meditují. Žižka prohlásil „Kdybych já měl ty tanky, co jsou dnes, tak by v současnosti mluvila česky celá Evropa.“ Bismarck říká: „A kdybych já měl současné rakety, tak bych germanizoval celý svět.“ A Napoleon uzavírá: „Pánové, kdyby v mé době existovala ČT, tak by se lidé dodnes nedověděli, že jsem to u Waterloo prohrál.“
   Svého času se tento vtip vyprávěl o Rudém právu.
   V doznívající propagandistické kampani a i ve vystoupeních oficiálních interpretů současnosti se stále více zviditelňuje tendence, která ospravedlňuje tuto obnovenou verzi. Je sice pravda, že ani ostatní pravicová média nezůstávají za ČT pozadu, ale naše televize v dezinformaci určitě hraje prim. Konkrétních příkladů by se našlo nepřeberné množství. Já bych však rád nabídl širší pohled na celou problematiku.
   V našich sdělovacích prostředcích se často píše o aktivitách společnosti Člověk v tísni, jejíž velká část poslání se uskutečňuje pod patronací českého ministerstva zahraničí. Co je však známo méně je to, jak je tato společnost dlouhodobě přijímána světovou veřejností.
   V r. 2006 tato organizace požádala Hospodářskou a sociální radu OSN o udělení poradního statutu. Její žádost byla zmíněnou radou zamítnuta. Velvyslanec Kuby v OSN Rodrigo Malmierca obvinil tuto organizaci, že je financována vládou Spojených států, aby prováděla podvratnou činnost v jeho zemi. Společnosti Člověk v tísni zejména uškodily styky s lidmi s teroristickou minulostí, z nichž se někteří účastnili pokusu o zavraždění kubánského prezidenta v roce 1992.
   Na jaře loňského roku byla zveřejněna zpráva, že Fidelu Castrovi byl zaslán předsedou Valného shromáždění OSN Miguelem D´Escotem oficiální dokument s dekretem a zlatou medailí, ve kterém se oceňuje úsilí Kuby na poli mezinárodní solidarity.
   Na tomto příkladu je vidět, že přístup světové veřejnosti, prezentovaný zde delegáty OSN, se značně liší od toho, jak nám líčí věci naše sdělovací prostředky.
   Bylo by možné uvést celou řadu příkladů, kdy i ČT uváděla jen polopravdy o událostech. Tak jsme byli loni informováni, že na hudebním festivalu v Trutnově podepsalo petici pro radar 500 účastníků v čele s bývalým prezidentem V. Havlem. Na informaci o tom, že na stejném festivalu podepsalo petici proti radaru 2000 mladých lidí, ČT už nevybyl čas. Zřejmě proto, jak se vyjádřil jeden z organizátorů petice pro radar, že hlasy pro radar jsou ty cennější. Spíše vzácnější, dodali bychom my, ale na cynismu podobného „zpravodajství“ to nic neubírá.
   Podobně se zachovala i jiná média, snad kromě Práva a Haló novin.
   Loňský festival v Trutnově měl zvláštní atmosféru. Maskot Jirous jako již častokrát se zde předváděl s obnaženým ohanbím a aby kulturní úroveň celé akce byla dokonalá – exprezident V. Havel zde bubnoval parodii na Internacionálu a i občan K. Schwarzenberg, který v poslední době zapomíná na dobré mravy, se zde cítil jako ryba ve vodě.
   Tento budoucí státník v hospodě Na Slamníku například všechny přítomné pobavil sprostým vtipem (cituji doslova jeho závěr): „A proč, když je okolo tak krásně, musíme, maminko, žít v prdeli? No proto, že je to naše vlast, synku.“
   Prý předkové našeho občana v minulosti šířili kulturu mezi chudými a nevzdělanými poddanými. Těžko se tomu věří. To muselo být už hodně dávno…
   Ve svém projevu na ustavujícím sněmu TOP 09 se však polepšil: „V české politice hrají první roli osobní zájmy, potom stranické zájmy. Ale ta odpovědnost a povinnost vůči vlasti a národu vymizela.“ Že by se při těchto slovech občan Schwarzenberg díval do zrcadla a vzpomínal na svou činnost coby ministr zahraničí za neslavnou SZ?
   Není s podivem, že loňskou nabubřelou kampaň k výročí listopadu provázela řada výmyslů a snaha ČT aktualizovat i zjevné nesmysly. Hlavní bylo vylévat co nejvíce špíny na předcházející období naší historie.
   Je pravdou, že bez poctivé a důkladné analýzy „toho, co bylo“, kladů i záporů, není možné stanovovat si reálné cíle do budoucna. Ovšem tuto analýzu je třeba provádět odpovědně a objektivně.
   Jako odstrašující příklady toho, co všechno snese světlo světa, je možné uvést např. „informace“, že za předešlého režimu byly při rozvodech děti „přidělovány“ pouze členům KSČ, anebo že dříve bylo zakazováno hraní mariáše. V komentáři ke zprávě, že ČT propustí v nejbližší době desítky lidí – moderátorů a editorů – poznamenává diskutér na Internetu: „Nevím, mám-li se smát anebo plakat, když po zprávách o tom, že u nás nezaměstnaných je přes půl milionu, přijde hláška: ´Před dvaceti lety si málokdo z nás pomyslil…´ Ano, málokdo z nás by si pomyslil…“
   Tato úporná snaha o přepisování dějin vyvolávala často u posluchačů - ať mladých nebo starších – nechuť sledovat vystoupení pravicových protagonistů např. v televizi. Něco podobného se odehrávalo za Protektorátu, kdy oficiální propaganda sledovala protinárodní zájmy okupantů a byla drtivou většinou našich občanů odmítána. Pohrdání tehdejšími sluhy režimu našlo svůj odraz i v dobových vtipech. Přitom bylo využito podobnosti a rozdílnosti češtiny a polštiny a např. tehdejší rádio dostalo název „bedynka prolganá“. Současná televize si podobné pojmenování bezpochyby zaslouží též.
   Naši potomci, zejména ti zvídaví, si budou klást otázku – co bylo příčinou těchto propagandistických kampaní. Nasnadě je odpověď, že to může být reakce na současnost, se kterou nejsme spokojeni. Lidem je třeba neustále vštěpovat něco, co není vůbec samozřejmé. Dalším důvodem může být omezený duševní obzor těchto našich neúnavných propagandistů.
   Před lety vyšla v ruštině a angličtině kniha Fyzikové se smějí, ve které byly uváděny úvahy slavných fyziků o světě. V jedné z nich se vysvětlovalo, jak odpověděl na otázku, co je to duševní obzor člověka, německý fyzik H. Helmholz:
   „Duševní obzor lidstva si můžeme představit jako mnohorměrný prostor, kde v jeho jednotlivých částech jsou shromážděny poznatky z přírodních věd – matematiky, fyziky, chemie a humanitárních věd – historie, filosofie, politologie, ekonomie atd. Duševní obzor jednotlivce je pak určitá část tohoto mnohoměrného prostoru. Mezi lidmi se najdou velikáni jako Aristoteles, Newton aj., jejichž znalosti obsahují značnou část tohoto prostoru. Na druhé straně se najdou lidé, jejichž duševní obzor je natolik malý, že si můžeme představit, že se v limitě blíží jednomu bodu. A v takovém případě lidé říkají Éto moja točka zrénija nebo It is my point of view.“
   Jak je vidět, je tento vtip založen na nepřeložitelné hře slov a česky se vykládat nedá.
   Nicméně moderní člověk 21. století si může doplnit duševní giganty A. Einsteinem a K. Marxem. A český občan si může pod druhou kategorií představovat české pohrobky G. Bushe, většinu našich pravicových politiků a komentátorů, nebo ministra, který chce hájit lidská práva tak, že je bude některým lidem upírat, případně i ministra financí, jenž ještě v polovině roku 2008 nezaregistroval světovou ekonomickou krizi a patří do nechvalně známé skupiny ekonomů, kteří na žádost, aby popsali koně, popisují sami sebe, jak by se chovali, kdyby byli koňmi. Nemluvě už o p. Štětinovi a spol.
   Přitom není vůbec rozhodující, kolik kdo jakých titulů má nebo kolik vzdělávacích institucí navštěvoval – hlavní je, co pochopil a co si z toho odnesl.
   Ovšem jako jediný důvod pro vysvětlení jednostrannosti našich veřejných sdělovacích prostředků tento poznatek nestačí. Ke zkreslování skutečnosti je totiž třeba, aby pro to existoval určitý společenský zájem. V. I. Lenin se v jedné ze svých prací zmiňuje o tom, že i axiomy euklidovské geometrie by byly neustále zpochybňovány, pokud by se od nich mohla odvíjet významná materiální privilegia některých společenských vrstev.
   Sociolog Jan Keller vyslovil před časem myšlenku, že u nás se podle Marxe chová pouze nejvyšší úzká vrstva naší společnosti: má svou ideologii, organizaci a své cíle a ví, jakým způsobem může těchto cílů dosáhnout. Navíc, jako nejvlivnější politická síla, se snaží, aby její ideologie se stala ideologií celé společnosti. Tento vliv se projevuje nejen v ODS a TOP 09, ale ve všech větších politických stranách, s výjimkou KSČM. Podle tohoto příznaku se pak stalo zvykem dělit politické strany na „demokratické“ a „nedemokratické“.
   Zde se pod pojmem ideologie nechápou snahy o objektivní pochopení světa, ale pouze pokusy o obhájení pozice nebo nároku určité skupiny obyvatel na jejich postavení ve společnosti.
   A konečně, pro dominantní postavení určité propagandy je nutné, aby k tomu měla dostatek vhodných prostředků, i finančních.
   Celosvětově tomu napomáhá rozdělení bohatství a ovládání mocenských pozic. Tyto podmínky jsou splněny i u nás, a tam, kde je to třeba, vypomůže zahraniční kapitál. Z našich novin jsou např. v českých rukách pouze Právo a Haló noviny. Z televizí je nejvíce napravo kupodivu veřejnoprávní ČT, ale ostatní stanice ji s úspěchem dohánějí. Na obrazovkách pak vidíme spoustu mladých tváří a někteří agitátoři jsou možná i přesvědčeni o tom, co hlásají. Pro ostatní to může být ta nejpohodlnější cesta k osobnímu blahobytu. Ti, kteří hlásali pravdu a chtěli svět změnit k lepšímu, na tom ani v minulosti nebývali nejlíp. Zejména tehdy, když se snažili omezovat privilegia mocných.
   Možná, že někteří z dnešních pravicových ideologů a propagandistů časem zmoudří. Jako se to stalo jednomu rabínovi. Náboženská obec je shromážděna kolem svého rabína, který leží na smrtelném loži. Jeden z věřících se osmělí a obrátí se k rabínovi: „Otče, celý život jsi nás učil pravdě, prosím tě, než odejdeš k našemu Pánu, sděl nám tu největší pravdu!“ Rabín zašeptá: „Všechno je jinak.“
   Je ovšem otázka, zda tak prosté tvrzení bude dostačující. Současní „pedagogové“ se snaží zpracovávat vědomí těch nejmladších, kteří nejsou schopni kriticky rozlišovat pravdu od lži. Používají se k tomu různé metody, na některých školách např. 8–10letí žáci píší dopisy V. Havlovi, mají psát pojednání o dnešku v porovnání s minulostí, hrát různé scénky – asi tak jako se kdysi bezostyšně vnucovalo náboženské přesvědčení nedospělým. Důsledky takovéto „výchovy“ jsou odstrašující. V příloze Mladé fronty dnes se reportér dotazoval desetiletých dětí, jak se žilo „za komunismu“. Dostával mj. tyto odpovědi:
   - Někdy byla taková chudoba, že lidé měli hlad.
   - K obědu jedli jen chleba.
   - Když byl někdo hodně nemocnej, tak ho třeba zabili vojáci, protože bylo málo léků…
   Jsou si naši novodobí „vychovatelé“ schopni představit, co si pomyslí a udělají tito zmanipulovaní, až poznají pravdu?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]