Představa, že marxismus lze obhájit opakováním starých a mnohokrát opakovaných pravd, je ošidné. Nejde ovšem o to nějaké staré myšlenky vyjádřit nově, jinými slovy. Ostatně někteří lidé ani to nedovedou. Úkol je dnes ovšem jiný: najít mezi starými pravdami nové souvislosti. Jedním z lidí, kteří právě to dovedli, byl vedle Gramsciho nebo Lukácse ruský filozof Michail Lifšic. Dnes dávno nežije, ale kdo ho znali a četli, pociťují jeho odchod ze života jako osobní ztrátu. Interpreti marxismu jsou dost často dosti účeloví chlapíci a přebírají z tzv. učení jen to, co se jim hodí. Těžko je podezírat ze špatného úmyslu, ale z vadného myšlení a cítění je podezírat lze.
   Pravdaže, není nijak snadné postihnout "celý marxismus" a v nějakém článku objevně, tj. ze samého jádra intelektuálního a mravního zaznamenat jeho podstatu. Jenže právě takové články a studie potřebujeme nejen proto, abychom staré chyby a omyly z minulosti neopakovali a nepřehlíželi, ale také proto, abychom si budovali novou myslitelskou zálohu z lidí, kteří k nám budou přicházet. Ti musejí vědět, proč se k nám vlastně připojují a co tvoří naši intelektuální a mravní převahu. Jiné lidi totiž v naší marxistické straně ani nepotřebujeme.
   Michail Lifšic patřil k těm, kteří kladli do popředí zejména morální otázky, čímž ovšem nerozuměl moralizování, ale vědomí nevyhnutelnosti historického procesu. Ve studiích Karel Marx a moderní kultura a Vítr dějin ze stejnojmenné knihy, vydané u nás v roce 1974, psal Lifšic hlavně o místě násilí v revoluci. Je to okolnost nutná, ba dokonce nevyhnutelná? Vzpomeňme jen, co všechno bylo na adresu revoluce řečeno po roce 1989! Lifšic k tomu kdysi řekl: "... jenom pro maloměšťáka, podle momentálních poměrů ve světě pokojného nebo střečkujícího, tkví podstata revoluce v násilí. Ve skutečnosti jde jen o jednu z jejích stránek, a zdaleka ne o tu nejhlavnější". (s. 314).
   "Je třeba si položit otázku," píše Lifšic dále, "jak se budou věci dále vyvíjet, prospěje nám zpětný účinek našeho jednání, zaměřeného k násilné změně situace?" (tamtéž). Ze 70. let víme, že nám násilí nepomohlo, právě naopak. "Prostý nápor, 'lámání přes koleno', jak říkal Lenin, snaha předběhnout skutečný vývoj situace forsírováním násilných prostředků mohou dát zcela nečekané výsledky. Ve chvíli, kdy lidé mají za to, že si osedlali živelné síly, stávají se často jejich hříčkami a nepracují pro sebe, ale pro kohosi jiného..." Je třeba získat "schopnost střízlivě zkoumat a vážit všechny eventuální vzdálenější následky. Jednostranným uplatňováním systému politické účelnosti tento problém řešit nelze, právě tak jej nelze řešit frázemi o revoluci, ba ani hrdinskými gesty. Při vší různosti vnitřních příčin mají takové karikatury Marxovy revoluční vědy vždycky něco společného: ustupují od marxismu k nezralým idejím maloburžoazní revolučnosti." (s. 315)
   Vyplývá však z výzev k opatrnosti ve vztahu k násilným metodám naprostý nesouhlas s nimi? Ovšemže ne. "Lidstvo se nečervená za dobytí Bastily, za bomby narodovolců, za výstřely do zad hitlerovských uchvatitelů. Bez historického násilí revolučních epoch nemohlo nic dobrého vzejít na této zemi - ani lidská důstojnost, která se rozmáhá v masách, ani poezie Goethova a Puškinova, ani hudba Beethovenova, ani nejlepší stránky sovětské literatury..." (s. 317)
   Co vlastně marxismus odmítá z násilných metod? Jejich bezhlavé užívání, tj. nahrazování jimi všech ostatních způsobů vládnutí a práce s lidmi; "marxismus odmítá násilí vykonávané 'despotickou a hierarchickou tajnou organizací', která si klade za cíl dovést slepou většinu ke štěstí kázeňskými metodami staré monarchie. V takovém pojetí revoluční aktivity je cosi, co lidovou masu snižuje, a ne pozvedá k samostatnému činorodému úsilí," poznamenává Lifšic varovně. Neboť podle něho "základní myšlenkou (marxismu) je intelektuální a morální vzestup dělnické třídy" (s. 318).
   Požadavek intelektuálního a morálního vzestupu dělnické třídy jistěže není formální. Má za cíl dosažení vítězství. Hlavní roli tu ovšem nehraje násilí, nýbrž svornost, jednotná vůle. "Jenom v doprovodu s rostoucím mravním uvědoměním mas je ospravedlnitelné použití těch či oněch donucovacích opatření, jinak by i nejúčelnější a nejmírnější formy řízení byly otráveny pustým administrováním".
   Administrování jsme se v minulosti dopouštěli dost, což byla jen jiná forma téhož násilí. Nevěřilo se příliš na to, že se společenský vývoj "naplňuje s pokojnou neodvratností přírodního procesu" (s. 348); tato Engelsova myšlenka byla vykládána div ne jako projev revizionismu. Řekl bych, že dnes u nás prožíváme takové období, kdy můžeme i musíme spoléhat na pokojný vývoj, ať už si to někdo přeje, nebo nepřeje. "Myšlenka může být aktuální," říká Lifšic, vycházeje z Engelse, "a přesto prakticky neuskutečnitelná anebo uskutečnitelná neskonale později, než se předpokládalo... Je třeba času, aby se tragická vina, úzce spjatá s heroismem revoluční vůle, mohla oddělit od holého zločinu, který jí táhne v patách, aby se postava Saint Justa, horoucího entuziasty antických republik, mohla odlišit od temných individuí, jakými byli alkoholik Carrier, politický hochštapler Fouché a sadista Fouquier-Tiuville..."
   Je to tak, že "bez krví psaných 'ideálů roku 1793' by byl celý vývoj evropské kultury devatenáctého století nemyslitelný. A dnešní kulturní měšťák, ochotný vyměnit svůj příděl politické gramotnosti za řiďounkou morálku Nikolaje Berďajeva nebo jiného svatouškovského humanisty téhož ražení, by možná ještě stál s podnosem v rukou za křeslem svého pána, nebýt těchto krušných stránek historie, těchto strašlivých situací, do nichž nedej bůh, aby se někdy zabředlo..." (s. 357-358).
   Ostatně požadavek sociální spravedlnosti, v jehož jménu dochází ke všem těmto úvahám a který dodnes stále ještě není respektován tímto tzv. kulturním člověkem, se nepřestává prosazovat nezávisle na vůli kohokoli a je trvale napadán společenskou reakcí zdaleka nejen slovně, ale i bombami a vražděním. Pokus převést myšlenku osvobozování dosud zotročených národů a států na domnělý jejich terorismus vyhovuje panstvu celého světa. Panstvo nepomýšlí na sebekritiku, na rozvahy o tom, co oni páchají na národech a státech, co se už napáchali a čeho se ještě na nich dopustí. Není nijak snadné se v tom vyznat a nenechat se vyprovokovat k terorismu. Tím spíše je třeba ovládnout revoluční teorii a nechat temné síly od Hradu až "dolů" žvanit nesmysly, které svědčí o tom, že nic nepochopili, což tak rádi tvrdí o jiných.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]