Sníh padal po celou sobotu i neděli.
   V pondělí ráno ho bylo skoro po kolena. Silnice vedoucí středem vesnice byla netknutá sněžným pluhem, projelo po ní jen pár těžkých nákladních vozů z kamenolomu.
   Ještě na rozhraní tmy a šera jsme se loudavě scházeli u autobusové zastávky ležící na návsi. Mrzlo a pořád lehce sněžilo.
   "Mo - mo - možná ne - ne - nepřijede," vyjevil koktavý Schuster naději nás všech.
   Věděli jsme, že pokud je silnice v zimě špatná, autobus, který nás vozí do sousední obce do školy, nepřijede. Dorazí jen nad údolí, ve kterém je vesnice rozprostřena, tam se otočí a - dělejte si, co chcete - vrátí se do okresního města. Což pro nás znamená volno. Školou uznané, ačkoliv neplánované.
   Pár dobrovolníků se vydalo pod kopec. Z jednoho místa bylo vidět na silnici spouštějící se z protilehlého vrchu. Vrátí-li se během a s pokřikem "jede!", bude to špatné. Zato když se poměrně dlouho vracet nebudou a asi po půlhodině se objeví pomalu a s úsměvem, máme vyhráno.
   "Mo - mo - možná pu - pu - pudem sá - sáňkovat na Ma - macanku," těšil se Schuster. Byl to chytrý, ale líný chlapec, jen proto už jednou ve škole propadl. Jeho máma, pohledná Luise Schusterová, mu před nedávnem přivedla už asi šestého nového "otce". Tentokrát to byl vyhlášený flamendr a miláček žen Josef Beneda zvaný Pepi. Svého času pohraničník, vyhozený od Pohraniční stráže pro opilství a drobné krádeže. Pepi potřeboval naléhavě teplé hnízdo a Luise chlapa. Malý Kurt Schuster nového fotra nikoliv. Měl už tři mladší sourozence, z nichž každý měl jiného otce a jiné příjmení. Ten poslední se jmenoval Odstrčilík.
   "Ne - ne - nejdou!" radoval se Schuster a radovali jsme se všichni. Existoval úzus, podle kterého nepřijede-li autobus do pětačtyřiceti minut od doby uvedené na jízdním řádu, jde se bez obav domů. Zbývalo pět minut, byli jsme poctiví.
   A pak se konečně průzkumníci objevili. Jejich rozvernost a usměvavé tváře hovořily jasně. Propukaly ohnivé diskuse o tom, co si počít s nečekaným volnem.
   "Po - po - pojď sá - sá - sáňkovat," tahal mě za rukáv Schuster. Docela bych šel, Macanka byl strmý kopec za textilkou, kde to v zimě skvěle jezdilo.
   "Se - se - ser na něj," ozval se posměšně Ota Reinl. Samotář Ota byl osobnost. Premiant ve škole. Silák po svém tátovi a skvělý fotbalista. Jeho máma byla Češka a tak Ota mluvil, jak tady bylo ostatně běžné, česky i německy. Německy hůř. S Otou jsem doposud příliš nekamarádil, byl o rok starší, ale navzájem jsme se respektovali. Občas jsme si vyměňovali zajímavé knížky. Oproti svým spolužákům jsme totiž oba hodně četli a horovali pro díla Foglara, Karla Maye, J. M. Trosky a dalších, pro děti poutavých autorů. Oba, jako jediní ve vesnici, jsme taky odebírali skvělý časopis ABC.
   "Co chceš podniknout?" zajímal jsem se.
   "Pojď k nám, něco ti ukážu," pravil tajemně Ota.
   Reinlovi bydleli v domku po rodičích pana Reinla. Doma měli až sterilně čisto, pečlivě uklizeno. Otův pokoj se tomu asi úmyslně vyhýbal. Stěny byly poseté fotkami a plakáty, postel neustlaná, na podlaze se válelo různé sportovní náčiní. Ota shrnul k jedné straně předměty pokrývající malý psací stůl.
   "Co děláš?" zeptal jsem se.
   Ota neodpověděl a začal na stůl vršit své knížky. Některé z nich jsem také vlastnil, další mi Ota kdysi půjčil, jiné jsem viděl poprvé v životě. Jako třeba Foglarovy skautské romány Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje. Jejich barevné obálky lákaly.
   "Jsou všechny tvoje," řekl Ota.
   Nevěřícně jsem se na něj podíval.
   "Co blbneš," rozesmál jsem se pak. "Jako fór dobrý, ale stačí, když mi teď půjčíš tohle," sáhl jsem po Junácké vlajce.
   "Jsou fakt tvoje," opakoval Ota. Byl podivně vážný, až bych dokonce řekl, že má z něčeho strach.
   "Co blbneš," opakoval jsem.
   Bylo ticho. Ota si sedl na svoji postel, podepřel si pěstmi bradu a strnule zíral kamsi skrz stěnu pokoje.
   "Stěhujeme se do Německa," řekl po chvíli. "Tam český knížky už potřebovat nebudu. Musím se teď učit německy."
   Opět tichá pomlka. Nevěděl jsem, co na to mám říct.
   "Mámě se moc nechce," pokračoval pak pomalu Ota. "Táta tam ale bude dělat v porcelánce. Strejda mu tam sehnal místo. Koupíme si novýho Opla a tak. Prej se tam budeme mít jako prasata v žitě."
   "Nojo, nojo," pokyvoval jsem pitomě. "A co ty?"
   "Co já?"
   "Tobě se tam chce?"
   Ota pokrčil rameny.
   "Nevím... Jo i ne."
   Našemu rozhovoru bránila oboustranná neznalost světa, do kterého se Ota vydával a z něhož se mezi nás už nikdy nevrátí. Vlastně jsme už neměli o čem mluvit. Rozpačitě jsme mlčeli a za oknem padal sníh.
   Na knížky mi Ota půjčil velkou tašku síťovku. Knížek bylo dost a když jsem je nesl domů, ucha tašky mě řezala do dlaně. Měl jsem chuť pustit se hned do Junácké vlajky, ale nakonec jsem vzal sáňky a pospíchal jsem za ostatními na Macanku. Mnozí pamětníci říkali, že leden roku 1970 byl neobyčejně studený. Ledový.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]