Vděčné téma podváděného manžela prověřila literatura od antiky přes Boccacciův Dekameron až k moderně ismů, z nichž připomeňme aspoň italský verismus a naturalismus zaručené vědeckosti Emila Zoly. Už sto padesát let se čtenáři dojímají příběhem Emy Rouaultové od okamžiku, kdy se provdala za venkovského lékaře Karla a přijala jeho jméno Bovaryová. Život jako nekončící dobrodružství se v mysli krásné, ale povrchní Emy změnil v šeď a banální nahlučenost každodennosti, odkud byl jenom krůček k nevěře a posléze k dávce jedu, částí veřejnosti pokrytecky vydávané za nešťastnou náhodu. Tvrzení Gustave Flauberta, že v každé francouzské vesnici žije aspoň jedna paní Bovaryová, úzce koresponduje s autorovou gestací: Paní Bovaryová jsem já!
   Třebaže úvodní části románu jsou věnovány dětství a mládí Karla Bovaryho, ve stěžejní stati zůstává zcela ve stínu své ženy, vilné Emy. Tento Flaubertův naschvál chápaný jako křivdu se pokusil uvést na pravou míru Jean Améry (1912-1978), vlastním jménem Hans Chaim Mayer, ve svém románě - eseji KAREL BOVARY, VENKOVSKÝ LÉKAŘ (Prostor, 2007, přeložila Daniela Petříčková, str. 232). Vychází z citátu Marcela Prousta: Podvádění manželé, kteří nic nevědí, vědí přesto vše. Snaží se umělecky dokázat, že Karlova postava neodpovídá sociálnímu ústrojenství epochy ani kulturním, psychologickým a politickým aspektům doby. Flaubertova tvůrčí licence je podle Améryho vedena předpojatostí a nenávistí vůči reprezentantu střední vrstvy buržoazie, pro niž nemohl mít francouzský velkoburžoa Flaubert pochopení. Vášnivá polemika je vedena i proti J. P. Sartrovi, který věnoval Flaubertovi obsáhlé dílo Idiot rodiny.
   Ve čtyřech kapitolách (Nářek nad mrtvou, Rudiculus sum, Měšťan jako milenec, Jaccuse), propůjčuje Améry Karlovi vlastní vědomí a formou vnitřního monologu znovu probírá ústřední motivy jeho jednání. Když si vzala arzenik, nemám tušení, jak si ho obstarala, bylo už příliš pozdě. Proč? Proč jenom? Ptal jsem se jí znova a znova, když jí zmítaly křeče: Nebyla jsi šťastná? Je to moje vina? Dělal jsem přece všechno, co jsem mohl. A Ema se chovala láskyplně, navzdory bolestem, jakými trpěla. Nikdo neví, jak moc. Pomalu mě pohladila po vlasech a řekla: Ano, to je pravda, ty jsi hodný... Akcent na uvedenou idealizaci má uvést na pravou míru odstrkovaného a vysmívaného syna, lékaře, milence i manžela Karla Bovaryho. Améry mu podle zákona literární pravděpodobnosti vrací individualitu, důstojnost a čest.
   Útvar mimořádné emocionální síly doplňují dvě kapitoly věnované pokusu o objektivizaci života a literární práce autora (Skutečnost Gustava Flauberta a Skutečnost Karla Bovaryho). Améry se snaží dokázat, že Flaubertova tvorba vycházela z nelásky k vlastní osobě a nenávisti k svému okolí. Záchranou pro něho byla genialita a zoufalá vůle vybudovat ze slov vlastní univerzum, jež by patřilo jen jemu a nahradit jím svět věcí.
   Když devětapadesátiletý Flaubert zemřel, podle Améryho za nejasných okolností, odcházel na věčnost téměř bez majetku, slávy a lidské důstojnosti podoben svým rozporuplným postavám, které pro něho znamenaly štěstí a zkázu zároveň.
   Jean Améry následoval "svého mistra" téměř po stu létech; poněvadž valnou část rozsáhlého díla věnoval hledání lidské důstojnosti (jako vězeň koncentračního tábora s ním měl značné zkušenosti), ustanovil se na smrti dobrovolné. Při té příležitosti cítil potřebu omluvit se policii a vedení hotelu Salzburger Hof za potíže, které svým činem způsobil...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]