Všichni si pamatujeme, s jakou gloriolou slávy vstupoval Václav Havel na politickou scénu v bouřlivém listopadu 1989; s dlouhými vlasy, v ležérním svetru, s patinou skromnosti a cudnosti. Krátce po svém zvolení prezidentem se šířilo, že se jeho portrét nikdy neobjeví na poštovní známce, že obrazy panovníka zmizí z veřejných místností, kanceláří a školních učeben. V Lánech však zámečtí lokajové dokonce koupili pro Havla koně, hodného Masarykovy i Benešovy jezdecké tradice.
   Z balkónů Prahy bouřil, že mu nejde o likvidaci socialismu, že nedopustí, aby na naše národy někdy dopadly důsledky sociální bídy a nezaměstnanosti, drahoty a hladu. Vášnivě horoval proti Varšavské smlouvě, stejně jako proti NATO, bouřil proti tradiční československé zbrojařské výrobě. Podpořil návrh Vladimíra Dlouhého na totální likvidaci Rady vzájemné hospodářské pomoci, včetně zahraničních trhů, označil je za relikvie starých pořádků.
   Ze Spolkové republiky Německo k nám přivezli megalomanský plakátový portrét spasitele, který dodnes uchovávám jako památku na onu dobu. Jedny "převlečené" noviny přinesly životopisnou stať pod titulkem: "Muž, který nám vrátil dějiny" a připojily tvář prezidenta Sjednotitele nebo třebas Obroditele.
   Zdálo se tedy, že se po prezidentu Osvoboditeli a Budovateli objevil prezident Sjednotitel; vždyť prohlašoval, že nikdy neměli Češi a Slováci k sobě tak blízko, jako právě ve chvílích, kdy spolu s ním vyšli do ulic s vlajkami, transparenty a trikolórou.
   Nikdy nezapomenu na návštěvu Václava Havla, krátce po jeho zvolení v prosinci roku 1989 za prezidenta ČSFR, v Bratislavě. Uskutečnil ji až po nepochopitelné první a ukvapené cestě díkuvzdání do Spolkové republiky Německo.
   Slováci ho s vědomím tohoto nehorázného prohřešku na náměstí SNP přivítali burácejícím: "Dosť bolo Havla!" S početnou pražskou ochrankou mladíků z Institutu tělovýchovy a sportu, se svými studentskými "práčaty" (jak je nazýval), Havel podlézal lešení hned naproti památnému sousoší Slovenského národního povstání. Byl jsem u toho i s objektivem fotoaparátu, choval se jako vylekaný zajíc. Raději zavčas nastoupil do připraveného auta s prezidentskou standartou v horní části náměstí a rychle odjel do Prahy.
   Takové přivítání samolibý Václav Havel v Bratislavě nečekal. A nikdy to bratrům Slovákům neodpustil.
   Po prezidentu Antonínu Novotném a předtím trochu i po Edvardu Benešovi (který však spolu s Masarykem převyšoval ostatní dokonalou znalostí diplomacie a také slovenštiny) se Václav Havel stal nepřijatelnou, a řekl bych i nepopulární českou osobností ve slovenském prostředí. Příznivější reputaci mu na Slovensku snad jednu dobu dělal jediný slovenský prezident, Rudolf Schuster, kterého Václav Havel a jeho žena Dagmar svěřili v nemoci rakouským lékařským odborníkům.
   Navždycky se pak Václav Havel už vyhýbal, i jako prezident České republiky, početnějším shromážděním se slovenským publikem. Nikdy nestrávil delší dovolenou ani léčebný pobyt ve slovenském prostředí. Při protokolárních státních setkáních rozmlouval nanejvýš s bývalými disidenty a oficiálními osobnostmi, většinou s umělci.
   Je zajímavé, že jej na Slovensku nikdo nikdy tak často jako jinde ve světě neozdobil doktoráty a cenami, které sbíral. I to mnohé ukazuje. Toto mínění o Havlovi panuje dodnes a já je docela chápu. Vždyť se výrazně zasloužil, nikoliv sám (přes své sebekrásnější a sladké řeči), o rozpad Československa. Navzdory mínění většiny obyvatel společného státu Čechů a Slováků se omluvil za odsun Němců (Maďary nechal bez povšimnutí), zasloužil se o vyvolání mnoha provokací, které Slováci nikdy nepřijali (například se postaral o neuvážené zastavení zbrojní výroby na středním Slovensku). Za jeho panování se památka Lidic stala okrajovou, byl téměř zcela zdevastován mezinárodní "růžový sad" v Lidicích (nebýt Pavla Dostála, rostly by tam dodnes bodláky a kopřivy). Stejně zůstala v té době nepovšimnuta památná místa protifašistického odboje na Slovensku, kde Němci a Hlinkova garda vraždili Slováky a Židy (Dukla, Banská Bystrica, Kremnička a jiné), která nikdy Václav Havel jako prezident nepoctil návštěvou ani významným projevem.
   Zkrátka pro existenci společného státu byl Havel na Slovensku osobou nepřijatelnou. Neměl v krvi vřelejší vztah ke Slovensku. A to Slováci, velice citlivý národ s dramatickou, občas i pochroumanou minulostí a také bouřlivějším naturelem než Češi, dokáží rozpoznat. Dokonce jako prezident a vrchní velitel branné moci, pokud jde o celistvost státu, nesplnil Václav Havel prezidentský slib. Formálně sice nelze v tomto směru Havlovi mnoho vytknout, ale ve skutečnosti jej nelze z této velké státnické odpovědnosti nikdy ani vyčlenit. Masaryk by ho zcela určitě nepovažoval za politika, který se na státnické úrovni dokáže vyrovnat s obtížnostmi požadavků doby.
   Stačí si s odstupem let přečíst jeho projev coby prezidenta ČSFR ve Federálním shromáždění ze 14. dubna 1992, kde mj. uvedl: "Jsem přesvědčen, že pokud se občané nevysloví v referendu jinak, na což by měli mít plné právo, je nutné se zasazovat o to, aby ČSFR zůstala i nadále společným státem obou našich národů i všech národností, které u nás žijí." A pokračoval: "Považuji však za nedomyšlené, dobrodružné a k občanům veskrze neodpovědné, jsou-li rozvíjeny různé zmatené představy o rozpuštění státu shora a jeho pozdějším volnějším novém spojení."
   Jak to dopadlo, ví každý nejlépe sám, jak se choval sám prezident, víme všichni. Nekonalo se ani demokratické všelidové referendum, rozdělení státu nebylo vyjádřením vůle obou národů a národností, nýbrž aktem vůle shora. Lze z nastalé situace vyčlenit hlavu státu, která byla v dané chvíli nepevná a koketovala na všechny strany? Později se toto vše označovalo a dodneška označuje i v učebnicích za "sametový rozchod". Nikdo nepřiznává, ani aktéři děje, že jsme se sobě vzdálili; vzdálení vyhovovalo a vyhovuje oběma pomateným stranám - česká mladá generace již nerozumí slovenštině, přestaly se uvádět oblíbené slovenské televizní inscenace, seriály například o horalech z Vysokých Tater se dabují do češtiny, slovenská literární tvorba je v České republice téměř neznámá. Slovenský dělník, zejména ve stavebnictví, se v České republice stal gastarbeitrem nižšího stupně, pracuje nejen ve všední dny, ale i o sobotách a nedělích. Zahraniční obchodní řetězce verbují slovenská děvčata do svých provozoven v Čechách a na Moravě, podobná situace je ve zdravotnictví, v nemocnicích a ve farmacii.
   V četných setkáních a rozhovorech s posledními žijícími bojovníky za svobodu proti fašismu (zahraničními vojáky z východní i západní fronty), s hrstkami ještě žijících vězňů nacistických vyhlazovacích táborů, se přesvědčuji, jak těžce nesou toto dějinné provinění českých a slovenských politiků i samotného Václava Havla, kteří se chopili vesla po 17. listopadu 1989. Mnozí si pokládají ke konci života otázku, zda stálo za to bojovat a umírat za svobodu a slávu Československé republiky?
   Jak však pohlížet na další podobné skutky? Václav Havel byl s Helmutem Kohlem první, kdo uznal nezávislost Chorvatska, když se rozpadala Jugoslávie. Postavil se na stranu kosovských Albánců, když celý svět dobře věděl, že ani zde neexistovala jenom jedna pravda. Všichni víme, kolik zločinů a nenávisti bylo a je na obou stranách, kolik špinavostí sehrála nová goebbelsovská propaganda kolem Kosova. Cožpak to lze zapomenout? Václav Havel neodmítl bombardování této kdysi přátelské země a Bělehradu leteckými eskadrami NATO! Byl i po létech mezi prvními, kdo podpořil agresi USA proti Iráku, která se dnes ocitla ve slepé uličce.
   Kult jeho osobnosti však trvá dodnes. Kalkulují s nim - k posměchu značné části obyvatel ČR - někteří čeští politici (zprava i zleva), jimž chybí přirozené kouzlo osobnosti Masaryka, Beneše i (přes všechny výhrady) Václava Klause.
   Dokonce se proslýchalo, že bychom s Václavem Havlem mohli žít coby prezidentem už potřetí a pak možná i počtvrté. Ať nás pánbůh od takového nesmyslu ráčí uchránit!
   Nebo, co myslíte? Nezasloužili bychom si my, národ český, jak se zdá stále hrubší, vulgárnější, farizejský a závistivější, Václava Havla opět za prezidenta? Vždyť přece jenom on má takové obrovské a nevídané charisma, které nám závidí celý svět, zejména USA, Pentagon a odvážné americké pluky v Iráku či v Afghánistánu! Kdo jiný než právě on, nadosmrti zvaný "panem prezidentem"? Vždyť pod jeho moudrým vedením bychom mohli bojovat proti terorismu i proti lotrovským státům. Nuže, směle vykročme na tuto cestu!
   Anebo se již konečně zbavme téměř dvacet let trvající kocoviny.

   P. S. Není to zas až tak dávno, co se proláklo z Lidového domu, že nezveřejněným prezidentským kandidátem, "Antiklausem", by mohl být opravdu, ale opravdu smysluplný Václav Havel. Jedna dáma v pražské kavárně Luxor mi v tutéž dobu, kdy informace pronikla z domu, jímž kráčely dějiny, prozradila, že by mohl být i jejím kandidátem, vždyť přece pro nás tolik udělal (nadělal i podělal)! Proti tomu nelze vůbec nic namítat!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]