K večeru nad krajem táhnou divoké kachny. Od východu ržá mechově hebký příliv tmy, probouzející oči soví z vlídných útočišť skrytých větví. Zda v takové chvíli nepocítíme mladistvou touhu po křídlech bláhových unikání a také vlahý vítr cuchající vlasy, vlnící trávu, rozechvívající větve stromů a vody vzdálených řek.
   Nízko nad oblými hřebeny kopců trčí komín s vlajícím chocholem, donquijotský jezdec, nesoucí červené varování pro novodobé Ikary. Mnozí a v mnohém jsme donu Quijotovi podobní. Don Quijote. Pro někoho absolutně nespolehlivý živel, třebaže výraznou roli nepochybně hraje žabomyší závist. Slabší často závidějí silnějším, pomalejší rychlejším, zbabělci odvážným, méně chytří chytřejším, pohodlní přičinlivějším. Ti, kteří se sami spoutali nedostatkem odhodlání a oplotili svoje životy vysokými zdmi, aby v kouřové šedi zanikla záře jasnějších hvězd. Nasazují psí hlavy, vypalují cejchy jako glejty k jízdě mezi mlýnské kameny. Kdo odpárá ta přiklepnutá znamení? Neustále se vracíme do míst, kde vzrostly a mohutní naše kořeny. Pavoučci myšlenek v nás spřádají sítě. Mravenečci znepokojení nám dopřávají klidný spánek. Leká nás malost cílů, studená záře planých sluncí. Zneklidňují nás nové piedestaly. Mnohé se skácely před našima očima a nepochybně poznáme další, které se chvějí, jsouce postaveny na pohyblivých píscích. Jenom slabí a nepřesvědčení se vzdávají, vyhledávají zákoutí, v nichž zdánlivě není větrných mlýnů. Vábí je možnost úniku, zvedá do sedla jankovitého koně, který se zoufale topí v první mělké bystřině. Nikdy neopouštějme místa blízká našim srdcím, důvěrně známou vůni domova. Větvoví našich skutků začne košatět, aby vydalo dobrou a bohatou žeň. Tolikrát zraněný pták naděje se ještě chvěje, ale již rozpíná křídla.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]