Na východním okraji našeho okresního města stojí supermarket. Někdo říká, že je to obchodní dům. Myslím, že v tom není valný rozdíl. Do toho supermarketu chodí veliké množství lidí. Každý něco nutně potřebuje. Cosi do úst, do domácnosti, pro hygienu, něco na sebe. Ti lidé se hrnou ze všech stran, nejvíc jich přichází od západu, z městského centra, a od severu, kde jsou dvě sídliště. "Seveřané", když se vracejí s nákupem domů, krátí si cestu. Obtěžkáni taškami stoupají do meze, betonovými schody a zase do meze. Je to hodně náročné. Mnohý na mezi nebo v půli schodů odpočívá, nejeden i dvakrát. Krátký úsek cesty, dlážděný a stoupající jen mírně, proto nejvhodnější pro oddech, leží mezi panelovými domy. Jejich obyvatelé tomu místu říkají "prasečí stezka". Proč? Chodí tu snad tahle zvířata? Ne. Přímo ona nikoliv. Význam je přenesený. Od načatého tématu jsme se ale nevzdálili. Řeč zůstává u "seveřanů". Právě jim se totiž dostalo hanlivého označení. Je však k němu na sta pádných důvodů. Velká přehlídka civilizace naruby a plačící lidské kultury. Pestrost tvarů a barev. Území sídliště jako hnůj před chlévem, jako chlév špatného hospodáře. Na dláždění chodníku a na trávě leží, co hladovému a žíznivému "seveřanu" při tahu ze supermarketu odpadlo od ruky: kelímky bílé, kelímky hnědé, pet lahve, obaly od zmrzliny, obaly od oplatků, umaštěné papíry, sáčky z mikrotenu, sáčky z igelitu, slupky z banánů, ohryzky jablkové, pecky broskvové. A mnoho dalších věcí.
   Minulou sobotu, bylo dost nevlídně, mžilo, vlhkost lezla pod kabát, vidím na "prasečí stezce" starou drobnou ženu. Sehnuta nad dlážděním sbírá stopy "seveřanů". "Není to marná práce?", ptám se, "pozítří to zase bude stejný." "Asi ano," řekla. Pak se narovnala, podívala se mi do očí a tiše pověděla: "Je to, myslím, tím, že teď má hodně lidí nepořádek v sobě, proto jim ten vedle sebe nijak nevadí, snad ho ani nevidí..."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]