V několika posledních letech jsme i u nás mohli zaznamenat jméno Esther Vilarové, jednak coby autorky esejistické prózy Muž na vodítku, ale především z jejích divadelních her, třeba nedávno uváděné Žárlivosti. Vilarová je dcerou německých emigrantů, kteří nalezli nový domov v Brazílii. Vystudovala medicínu a později také filozofii a sociologii. Po krátké praxi v nemocnici se plně věnuje literatuře. Je autorkou mnoha esejistických a polemických publikací. Vydala již také dva romány a přes deset úspěšných divadelních her, mezi nimi třeba Motýlí strategii, Vyznání lásky tulákovi či ČAJ U KRÁLOVNY.
   Právě poslední hru, kterou Esther Vilarová napsala roku 1994, uvádí v překladu Vladimíra Tomeše a režii Juraje Deáka Divadlo Na Fidlovačce. Ožívá v ní postava nejslavnější anglické královny Alžběty I., která vládla své zemi plných čtyřiačtyřicet let.
   Tudorovské panovnici se věnuje nesčetně děl odborné i krásné literatury, dramatička si však našla svou vlastní svéráznou cestu. Ve své komediálně laděné hře představila královnu doslova beze všech skrupulí, v negližé, jako umírající ženu, která se už příliš nestará o svůj vzhled ani o bonton, ale jež chce své poslední hodiny věnovat osobním úvahám i širším debatám o životě, smrti, o moci i nemoci, o realitě světa i jeho divadelním obrazu.
   V autorčině fiktivním podání, byť s jistými oporami v realitě, jsou spoluúčastníky Alžbětina velkolepého odchodu ze scény následník trůnu Jakub VI. (hraje ho Pavel Nečas), arcibiskup anglikánské církve (Zdeněk Palusga) a komorná lady Southwellová (Zuzana Vejvodová). A je tu přítomen, třebas po celé představení neřekne jediné slovo, i největší umělec alžbětinské doby William Shakespeare, jemuž propůjčil tvář a gesta Ctirad Götz.
   Celé představení se odvíjí od hlavní postavy, královny Alžběty, kterou představuje Eliška Balzerová. Její role je mimořádně obtížná, herečka ani na okamžik neopouští jeviště, tlumočí z dramatického textu ze všech herců nejvíce, navíc jsou její vstupy zaplněny citacemi ze Shakespearových her, mezi nimi i rozsáhlými monology. Jevištní dialog má navíc mnoho poloh, ne vždy se odehrává v poklidu, je plný zvratů a silných emocionálních výbuchů, což je i fyzicky nesmírně namáhavé. Jsme též svědky převleků protagonistky do dobových kostýmů přímo na jevišti, při nichž je dodržen celý dvorní ceremoniál. Eliška Balzerová přesvědčivě předvádí i fyzickou opotřebovanost sedmdesátileté panovnice, k níž patří i zcela holá hlava coby následek drastické léčby.
   Půvab hry je v její nekonvenčnosti, v překvapivosti některých souvislostí, které autorka objevuje a nastoluje. Je i obrazem konfliktu mezi mocí nad lidmi a mocí slova, silou umělecké myšlenky. Zajímavá konfrontace slavné královny a neméně proslulého dramatika zároveň naznačuje, že i Alžběta dokázala svou mocí vytvořit neobyčejný obraz své země, dodnes ohromující podobně jako Shakespearovo nesmrtelné dílo.
   Vilarová u panovnice zdůrazňuje především její světlé stránky, schopnost udržet život země v míru a úspěšně tak rozvíjet její společenský, ekonomický a kulturní potenciál. Stuartovský následník trůnu Jakub VI. v tom představuje její protipól, také ho nikdy lid neuctíval jako svou královnu Alžbětu, onu milovanou Bess, Bětku. Historická zjednodušení v komedii Esther Vilarové nijak nevadí, hra je svými úvahami současná, v dávných časech hledá momenty a myšlenky, které náš život mohou posouvat lepším směrem.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)