Kulturní politika KSČ za éry Antonína Novotného
Tento článek není pokusem prezentovat vybalancovaný pohled na problematiku uvedenou v nadpisu; je to pouze pokus zachytit některé osobní poznatky, které jsem načerpal jako ideolog, jenž byl pozván, aby přispěl k řešení problémů, jež stály po roce 1948 před kulturní sférou. Tuto nabídku mi učinil Ladislav Štoll poté, kdy se stal po Václavu Kopeckém v roce 1954 ministrem kultury. Já jsem v té době začal přednášet na »veleslavínské Sorboně«, ne o kultuře, ale o problematice tříd a třídního boje, státu a revoluce, mírového soužití a soutěžení. Publikoval jsem o těchto otázkách dvě knihy. Není však pravda, že jsem se tedy k problematice kultury dostal jako »slepý k houslím«.
Od mládí byla mým koníčkem zvláště poezie; četba básní Jiřího Wolkera mě motivovala ke vstupu do KSČ v roce 1945. Sám jsem se o psaní veršů v ranném mládí také pokoušel, publikoval jsem to v časopisech, které vydávala moje střední a pak vysoká škola. Moje první veršování: »Mám rád květy, rudé růže, nejraději jiřiny, láska se jimi vyznat může, pravé božské květiny«. Na moji Jiřinu to hluboce zapůsobilo, a mohu poezii doporučit každému, nejen mladému, muži.
Studoval jsem původně na VŠPHV, kde byl tehdy rektorem Štoll, který byl rovněž autorem sektářského vystoupení z roku 1950 - 30 let bojů za českou socialistickou poezii - které inspiroval Václav Kopecký. Už tehdy mi vadila příliš dogmatická kritika např. mého oblíbeného Jaroslava Seiferta. Později Štoll sám došel k názoru, že byl příliš pod vlivem Ždanova. Zmíněných »30 let…« nesedělo ani už tehdy uznávanému vědci Zdeňku Nejedlému, který byl v letech 1948 až 1953 ministrem školství, vědy a kultury. Jemu se také nelíbil příliš kritický vztah Kopeckého k TGM, zvláště když v roce 1953 byla rozpoutána kampaň proto masarykismu. Nejedlý se poněkud ztrapnil, když podceňoval tvorbu Antonína Dvořáka ve snaze zdůraznit velikost Bedřicha Smetany.
Do problematiky kultury v těchto letech nemálo hovořil předseda vlády Antonín Zápotocký. Byl přece autorem románů Vstanou noví bojovníci, Rudá záře nad Kladnem, Bouřlivý rok a Rozbřesk.
Díky mé publikační činnosti o otázkách třídního boje mi byl umožněn přístup do archivu politbyra ÚV KSČ, kde jsem si, mimo jiné, přečetl záznam, který Alexej Čepička pořídil v červenci 1951 pro Gottwalda, jenž se pro nemoc nemohl zúčastnit porady v Moskvě, kterou řídil Stalin. Československý ministr národní obrany, jeho zeť, ho tam zastupoval. Stalin tam utrousil kritickou poznámku na adresu Zápotockého: »Když se píšou romány, nezbývá mnoho času na to, co se má dělat. Soudruh Zápotocký byl a zůstal odborářem.« Po smrti Gottwalda se stal Zápotocký prezidentem a neformálně se na něj přenesla i funkce předsedy KSČ; o kulturu se zajímal stále a do ní zasahoval.
Antonín Novotný byl už v roce 1951 zvolen tajemníkem ÚV KSČ a v roce 1953 se stal dokonce vedoucím tajemníkem. V té době byl však vliv Zápotockého silnější. Teprve když se v roce 1954 stal šéfem KSSS Chruščov, začala u nás růst role Novotného, který toho o kultuře moc nevěděl. Později ovšem rád zdůrazňoval v rozhovoru s umělci, například s Werichem, že zamlada byl divadelním ochotníkem a jako krajský tajemník strany v Hodoníně před válkou se zajímal o slováckou lidovou tvořivost.
Od roku 1951 se však o kulturu začal intenzivně zajímat Čepička, který po návratu z Moskvy, kde si ho oblíbil Stalin, začal budovat své vnitrostátní impérium. Armáda, podobně jako vnitro, byla státem ve státě. Měla svůj tisk, rozhlasové vysílání, nakladatelství, filmové studio a velký umělecký soubor. Vlastnila Armádní umělecké divadlo, což bylo pokračování D-34 E. F. Buriana, dále Divadlo československé armády na Vinohradech, a pak na doporučení premiéra Širokého i Armádní divadlo v Martině. Když jedno představení u Buriana navštívil Zápotocký již jako prezident, Burian se mu musel z jeviště hlásit jako vrchnímu veliteli coby plukovník, a hra pak dál pokračovala. V těchto armádních kulturních zařízeních působili jak stálí zaměstnanci, tak umělci, kteří nastoupili do základní služby. Byla to nakonec příjemnější vojna. Podnes na to někteří vzpomínají.
Počátek 50. let byl velmi smutným obdobím i pro kulturu. Kopecký raději zastavil vydávání kulturního časopisu Tvorba, kde byl šéfredaktorem básník a publicista Jan Štern.
Novotný se v roce 1953 rozhodl, že se také vyjádří ke kultuře, ovšem v rámci referátu o ideologické práci, a to na zasedání ÚV KSČ. Podobná vystoupení pak přenechal Jiřímu Hendrychovi, zatímco v diskusích se nemálo projevoval Kopecký. Narůstal též vliv na kulturní dění šéfredaktora Rudého práva Vladimíra Kouckého, jenž se stal později tajemníkem ÚV KSČ pro problematiku mezinárodní. Tajemníkem se v příštích letech stal také jeden z vedoucích redaktorů RP Václav Slavík, jenž byl dán »k ruce« Hendrychovi. V RP měl též vlivné postavení o kulturu se zajímající Čestmír Císař, jenž se v 60. letech stal rovněž tajemníkem ÚV KSČ.
Když Jan Fojtík odjel studovat do Moskvy, stal jsem se v RP vedoucím ideologického oddělení. Externě jsem byl nadále jako ideolog, podobně jako Jindra Srovnal, vyžíván Štollem, jenž se mezitím stal rektorem Institutu společenských věd při ÚV KSČ. Občas jsem ho doprovázel na porady o kultuře v rámci ideologie, kterým předsedal Hendrych.
Jména výše zmíněných osobností ještě nic neříkají o základním zaměření kulturní politiky KSČ, kde si podržel hlavní slovo Novotný, jenž byl ovšem hodně závislý na názorech Hendrycha. Trpěl jednoduchou představou: politika KSČ je správná a jen nedostatečná ideologická práce, včetně kultury, způsobuje, že ji občané nechápou, dokonce ji někteří kritizují a odmítají, což se nejvíce projevuje u mladé generace. Původně se soustřeďoval na boj proti přežitkům minulosti v myšlení lidí, potom se k tomu přidal boj proti buržoazní ideologii, včetně té, která ovlivňuje kulturu, jež začala pronikat ze Západu tak, jak se začala praktikovat politika mírového soužití. Soustřeďoval se na termín »ideologická a tedy i kulturní diverze«, na záměrnou činnost různých západních institucí, které se nemálo orientovaly na oblast kultury. Diplomaté i rozvědka ho informovaly o stycích československých kulturních činitelů s emigranty nebo se západními kolegy. Kultura byla zkrátka pro něho součást stranické ideologie, musela jí sloužit. Kulturní činitelé, kteří se této linii podřizovali, byli všemožné preferováni, ti, kdo jí neškodili, byli tolerováni. Kdo se jevil jako odpůrce, byl všelijak perzekuován.
Problém byl v tom, kam byli Hendrychem jednotliví umělci zařazeni, kdo byl či nebyl považován za uvědomělého komunistu. Uměleckým svazům se také nelíbilo, když se vedení KSČ pokusilo je podřídit určité mocenské nadstavbě. Štoll byl pověřen připravit a řídit sjezd socialistické kultury, který zřídil potřebné aparáty, a to i v krajích. Nakonec se od toho ustoupilo. Spisovatelé nechápali, co mají společného kromě toho, že jsou umělci, s výtvarníky či hudebníky; všichni chtěli mít dál svoje organizace.
Mnoha kulturním činitelům také nevyhovovalo pojetí vedoucí role KSČ, které vycházelo z toho, že ji vypracovávají a přenášejí do kulturní sféry pouze vedoucí politici a jejich špičkové aparáty. Někteří významní kulturní činitelé byli přece dokonce předválečnými členy KSČ, jako např. šéfredaktor časopisu Plamen spisovatel Jiří Hájek. Básník a filosof Jaroslav Kabeš byl členem strany od roku 1921, Eduard Goldstücker vedl před válkou stranickou buňku na Slovensku, která přijala do strany Gustáva Husáka. Větší slovo chtěl mít výtvarník a spisovatel Adolf Hoffmeister, spisovatel Laco Novomeský a jiní. Tito a mnozí další komunisté měli často jiný názor než Novotný a Hendrych na to, co je a co není hegemonie KSČ v kultuře, co je a co není kvalitní umělecké dílo. S kým se mají či nemají stýkat, pokud šlo o pokrokové nebo politicky neutrální činitele nejen na Západě, ale třeba i v SSSR, v Polsku a Maďarsku. Chtěli prostě více svobody v kultuře.
Mezníkem i pro Československo a jeho kulturu se stal XX. sjezd KSSS v roce 1956. Bouřlivě na něj zareagoval sjezd Svazu československých spisovatelů; největší pozornost tam vyvolalo vystoupení bývalého komunisty Jaroslava Seiferta, kterého Západ odměnil mnohem později udělením Nobelovy ceny za literaturu. KSČ uspořádala celostátní konferenci, na které Kopecký tvrdě napadl zmíněný sjezd. Ozvali se proti němu někteří přítomní s tím, že hází všechny umělce do jednoho pytle. Novotný s výtkami na jeho adresu souhlasil, ale odmítl je zařadit do hodnocení konference, určené pro nižší složky strany. Kopeckého zkritizoval, podobně jako předtím Gottwalda, až po jeho smrti, jak už to v politice chodí. Ačkoliv se s ním v roce 1952 ostře posekal, takže je musel usmiřovat Gottwald, Václav později otočil, vida vývoj v Moskvě, a začal Tondu do nebe chválit. Tvrdil o něm dokonce, že tvořivě rozvíjí leninismus, a to i v ideologii a kultuře, což podporovaly citáty z klasiků m.-l., které Novotnému a Hendrychovi dodávala také VŠP, včetně autora těchto řádků. Brežněv byl v tomto směru později upřímnější: odmítal zařazovat do svých projevů dodané citáty Marxe a Lenina s tím, že by mu nikdo nevěřil, že skutečně např. Kapitál či Imperialismus četl.
Československá kultura zaznamenala velký mezinárodní úspěch v Bruselu na Expo 1958, což příjemně překvapilo i vedení KSČ. Současně vzrostly jejich obavy, že k nám bude více pronikat buržoazní ideologie, do které někdy zařazovali i kulturní produkty, jež byly ideologicky neutrální a přitom umělecky velmi zajímavé.
Nicméně ledy se začaly hýbat a Novotný začal chápat, že se musí kultuře více věnovat, snažit se jí porozumět. Velmi na něj zapůsobil XXII. sjezd KSSS v roce 1961, na kterém Chruščov prohloubil a rozšířil svoji kritiku stalinismu. Doznívalo tažení proti revizionismu v mezinárodním komunistickém hnutí a do popředí se dostávala otázka dogmatismu, který se navenek připisoval Albánii, ale ve skutečnosti šlo hlavně o Čínu, o Maův tzv. Velký skok a později o velkou kulturní revoluci. Došlo k dalšímu odhalování pravdy o našich politických soudních procesech na začátku 50. let. V kultuře se hlásil o větší vliv např. rehabilitovaný E. Goldstücker. Zesilovalo národně politické hnutí na Slovensku, v němž hráli mimořádně velkou roli spisovatelé, kteří se věnovali publicistice, jako byl šéfredaktor Kulturného života a tajemník Svazu československých spisovatelů Juraj Spitzer, Ladislav Mnačko, jenž vyvolal později rozruch svojí knihou Jak chutná moc, spisovatel Daniel Okáli, literární kritik Michal Horváth, spisovatelka Zora Jesenská, tajemník Svazu slovenských spisovatelů Peter Karvaš, šéfredaktor časopisu Mladá tvorba Milan Ferko a jiní. Novotný se snažil nejen jejich vlivu čelit i častějšími zájezdy na Slovensko, v roce 1963 měl velký projev v Košicích.
Začínala určitá liberalizace kulturní sféry a Novotný se dobral k závěru, že je u nás hlubší než v mnoha jiných státech sovětského bloku.
Spisovatelé ukázali svaly na svém 3. sjezdu v květnu 1963. Novotného a Hendrycha však ještě více znepokojila konference o Franci Kafkovi. V souvislosti s ní musela KSČ reagovat na kritiku SED z Berlína, která ji srovnávala s tím, co se dělo před událostmi v Maďarsku koncem roku 1956. V Novotného pamětech, které sepsal Rudolf Černý a vydal pod názvem Exprezident. Vzpomínky Antonína Novotného se píše: »Imperialisté vyrukovali s Kafkou; odpovídal svojí tvorbou jejich revizionistickým záměrům proti socialistickému realismu. Byla jim dobrá Kafkova bezvýchodnost. Chtěli vzít mladé generaci Fučíka, jasný příklad mladého revolucionáře.« Největší zlost měl na E. Goldstückera a Jirku Hájka, kteří konání konference prosadili. Domnívám se, že skutečný vliv této akce přehnal. O Hájkovi prohlásil: »Je to živel s konexemi na Západě. Když mu byl u nás některý článek zastaven, klidně odjel do NSR nebo do Francie a tam ho otiskl.« Tyto jeho útoky na Hájka brzdil Hendrych, Koucký a kupodivu i Dolanský.
Já jsem na počátku 60. let přešel na ministerstvo zahraničí, což zařídil Mirek Galuška, spoluautor československého úspěchu v roce 1958 v Bruselu. Byl jsem zařazen na odbor, který se zabýval anglosaským světem s tím, že budou využity moje znalosti a zkušenosti, pokud jde o ideologii, a v jejím rámci kultury. Začal jsem se připravovat buď do UNESCO v Paříži, nebo do Londýna. Zúčastnil jsem se v roce 1964 příprav zájezdu Národního divadla do Edinburghu, který byl velmi úspěšný.
V roce 1964 byla též uskutečněna určitá opatření vůči kulturní oblasti, která ji měla varovat před přílišnou liberalizací. Nejdůležitější bylo usnesení o kulturních časopisech, včetně časopisu Tvář; týkalo se to též politické účinnosti vysílání rozhlasu a televize. Celkově se však Novotný snažil mít s kulturními činiteli dobré vztahy, i když docházelo k mocenským zásahům. V lednu 1964 se sešel se delegací Svazu architektů, se kterými se mimo jiné dohadoval, jak má vypadat investiční výstavba. Nakonec se debata zaměřila na širší otázky, včetně stalinismu. V březnu 1964 se uskutečnilo setkání s hudebními skladateli. Debata se nutně zaměřila i na nové směry v experimentální hudbě, četně bigbeatu. Předseda tohoto svazu Václav Dobiáš, se kterým jsem se znal ještě z Festivalu mládeže a studentstva ve Vídni v roce 1959, měl pochopení pro nové směry v hudbě.
V srpnu 1964 se Novotný naposled setkal s Chruščovem, s kterým se radil i o tom, jak si počínat v kultuře. Celkem se shodli. Po tomto setkání se Novotný zaměřil na schůzku se spisovateli, z kterých měl největšího obavy, a to právem. Na začátku mu dali nejvíc zabrat Slováci v čele s Rosenbaumem, Karvašem a Mináčem. Pak se přidali Češi, hlavně Drda, Hájek a Kohout. Ostrost jejich kritiky Novotného zarazila; týkala se také fondů, autorského zákona apod. Kriticky se též vraceli k minulosti. Byl to jasný signál, varování.
15. února 1965, před mým odjezdem do Británie, se funkcionáři všech tvůrčích svazů setkali s prezidentem, tentokrát na Hradě. Doporučil jsem Hendrychovi, aby se Novotný zaměřil i na problémy ekonomické, neboť právě byla schválena opatrná reforma v této oblasti. Debatovali hlavně Mináč, Hoffmeister, šéf československého filmu Poledňák, spisovatel Pavlíček a Mnačko. Promyšlený výklad podal Karvaš. Odsoudil praxi, že hlavním nástrojem Novotného kulturní politiky je cenzura, tzv. HSTD. Správně podtrhl úspěchy československé kultury v cizině: »Umění si stojí v konkurenčním světě lépe než průmysl, např. auta.« Měl svatou pravdu. V Britanii jsme začali být považováni za kulturní velmoc, což se o produktech našeho průmyslu nedalo říci. Jako vlastenec jsem si přivezl z Prahy naši Škodovku, zatímco všichni kolegové kolem měli Fordy. Co já jsem s tím autem vytrpěl, oprava za opravou. Zato naše kultura, to byl balzám na mé bolesti, doslova se do Británie valila a odtud do Irska, Kanady, Ameriky, Austrálie. Přijížděly celé soubory, včetně znovu Národního divadla. Obrovský objev byl pro novináře Ladislav Fialka. Zato tam propadly divadelní hry na motivy Franze Kafky, které uváděly intelektuály v ČSSR do vytržení. Výstavy jsme umisťovali do špičkových galerií. Scénograf Josef Svoboda tam byl větší celebritou než v ČSSR. Československý soubor písní a tanců si vzal jako zpěváka Waldu Matušku a jako kuriozitu dudáčka ze Strakonic. V největším londýnském sále obecenstvo začalo šílet: ne nad Matuškou, ale nad tím drobným brejlatým dudáčkem. Obecenstvo žaslo nad tím, že existují jiné dudy než ty, které znali. A vojenští odborníci vědí, co znamenají dudy pro britskou armádu. Naše hudební tělesa se tam valila jedno po druhém, nejen osobnosti jako Pepa Suk a filharmonie. Na letní dětský tábor přijel Vašek Hudeček. Měl u sebe i housle. Zahrál a zaslechl ho redaktor z BBC. Okamžitě bylo angažmá a začala jeho slavná pouť světem. Královna se doslechla o filmu Chytilové Sedmikrásky, musel jsem zařídit na její prosbu 16 mm kopii z Prahy; Poledňák okamžitě zapracoval. Neuspěl Werich. Pozvali ho na zkušební záběry, měl hrát vrcholového lotra ve filmech s Jamesem Bondem. Řekli mu otevřeně: »S vaším ksichtem nemůžete hrát superzločince.« Emigroval herec Pucholt; volil práci lékaře na kanadském venkově, byla v tom asi nešťastná láska. Rostla prestiž ČSSR v celé její komplexnosti.
Proč takový úspěch? Protože kultura dostala větší dávku svobody, protože svět předpokládal, že se u nás připravují velké změny, a spojoval to s naší prvotřídní kulturou. Proč podobné podmínky nedostalo naše hospodářství? To by nedovolila Moskva, jak ukázal srpen 1968.
Když jsem uspořádal pro Miloše Formana recepci, přijeli recenzenti až z USA a Kanady. Škoda, že nebylo dovoleno Jaromírovi Vejvodovi, aby přijel do Londýna. Měl jsem připravenou velkou tiskovku, na které bych ho představil: »Toto je autor nejpopulárnější písně, s kterou šli vaši vojáci do války.« Dokonce si ji přizpůsobili i nacisté, tak byla atraktivní. Hudba nakonec do Británie proudila i za normalizace, recenzenti si ji vynutili.
Tento složitý, rozporný, dramatický vývoj vyvrcholil v červnu 1967 na 4. sjezdu spisovatelů. Už předtím rostly počty zásahů HSTD, zejména v kulturních časopisech, ale i v rozhlase, televizi, ve filmu, divadlech, estrádách apod. Zakázán byl časopis Tvář, Literární noviny byly převedeny ze Svazu československých spisovatelů na ministerstvo kultury. O post přišel vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ Pavel Auersperg. Rozvědky dodávaly informace o stycích našich kulturních pracovníků s emigranty, například s Tigridem, který byl u nás za nepřítomnosti odsouzen na 15 let vězení, zatímco spisovat Jan Beneš dostal 5 let. Hovořil jsem s ním o mnoho let později předtím, než se zastřelil, podobně jako Martin Štěpánek. Zdálo se mu, že to jde se světem z kopce. Nedodal, že díky kapitalismu.
Delegaci na sjezd vedl Hendrych. Po kritických vystoupeních některých řečníků, zejména L. Vaculíka, opustil s celou delegací sjezd, poté, co prohlásil: »Tím jste to prohráli.« Sjezd sehrál klíčovou roli, urychlil společenskou krizi a posílil nejednotný reformní proud, jehož vliv ve společnosti slil. S čtyřmi spisovateli bylo vedeno stranické řízení, následovalo jejich vyloučení ze strany, perzekuce se sociálními důsledky. O funkci kandidáta ÚV KSČ přišel spisovatel Jan Procházka, který byl považován za Novotného oblíbence.
Novotný později v pamětech napsal: »Za ideový marasmus, do kterého jsme se dostali, může především Hendrych, Koucký a Dolanský. Ti ovlivňovali ideologii po celých 20 let. Oni a přirozeně má nerozhodnost. Já v sobě marně hledal sílu zbavit se např. Hendrycha po všech chybách, kterých se dopustil. Vždy mě znovu uprosil, abych ho v kultuře nechal, že zná cestu a způsob, jak to dát do pořádku. Jak to dal do pořádku, to ukázal 4. sjezd Svazu československých spisovatelů.«
V říjnu 1967 došlo v Lidovém domě k aktivu spisovatelů – komunistů. Tam už tito přešli do přímého útoku proti vedoucí úloze KSČ v pojetích Novotného. Hendrych byl dobrý řečník, ale nic to nepomohlo, rodilo se PJ 1968. Blížila se doba, kdy bude Novotný odvolán, do čela KSČ přijde Dubček a liberalizace i v kultuře se prohloubí. Hendrych se proslavil po jeho nástupu tím, že běhal po budově ÚV KSČ a volal: »Máme svobodu!«
Co se dělo s ideologií a kulturou od ledna 1968, a nejen s ní, to je dobrý námět pro jiný článek, který může přinést některá překvapení.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)