1. Proč skončil socialismus?
   Myslím, že otázka je nepřesná. Socialismus je myšlenková vize, která nezanikla tím, že se určitý způsob jejího naplňování nezdařil. Myslím, že důvodem poslední porážky hnutí, které o přiblížení se vizi socialismu usilovalo, byla malá schopnost včas přizpůsobovat potřeby společnosti měnícím se podmínkám. Stranická a státní byrokracie lpěla často na už vyprázdněných strukturách, přitom jediným vlastníkem výrobních prostředků a kapitálu zůstával stát (podobně jako v podmínkách těsně poválečného státního kapitalismu), třebaže pro další vývoj k socialismu bylo nezbytné zespolečenštění,  rozšíření a rozvoj samosprávných orgánů. Společnost ve své nadstavbové oblasti byla orientována socialisticky, ale vzhledem k neodpovídající základně, ale i nedostatečnému rozvoji občanské společnosti tu vítězilo spíše falešné vědomí. Bylo to samozřejmě dáno i tím, že na potřebné projekty neměla takové prostředky, jako byly ve vyspělých kapitalistických zemích, které si veřejnost získaly preferencí hmotné spotřeby, výrazně viditelnější a lákavější, než byly některé vymoženosti nového systému, jež časem zevšedněly a byly vnímány jako něco zcela samozřejmého.

   2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
   Taková situace zřejmě nenastala, třebaže systém má daleko k svému revolučnímu heslu Rovnost – volnost – bratrství. Přes všechny problémy, potíže, aféry i kritické situace v souvislosti s hospodářskou krizí má ve veřejnosti dostatečnou podporu. Dokud jeho propagandistické a marketingové zázemí bude pracovat tak kvalifikovaně jako dosud, voliči se asi nezačnou významněji zabývat jeho vykořisťovatelským charakterem, všemocným klientelismem mocných elit, faktickou sociální nerovností a převážně výběrovým užíváním svobody. Jen rozšíření občanské společnosti může pomoci překonat formálnost při uplatňování demokracie, která dnes – alespoň u nás – rozhodně neznamená vládu lidu.

   3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
   To vyplyne z předešlých odpovědí.
   4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
   To by musely podpořit rozhodující finanční elity. Obávám se však, že u těchto kruhů dnes není dostatek citu pro národní potřeby. Jejich vlastnictví neuznává hranice a jejich zisky, pokud se odvíjejí od oblasti kultury, převážně staví na jiných „hodnotách“, než je národní duch. Generuje je hlavně importovaná kultura s tím nejbohatším finančním zázemím – té je všude kolem nás plno, vytlačuje tradiční hodnoty, bere poslední tvůrčí možnosti nedostatečně přizpůsobivým umělcům. Občas se mocní odhodlají i ke sponzorování menšinové umělecké tvorby, ale je to v obrovském toku financí jen slabý pramínek, který řeší jen málo a dnešní kritickou situaci nemůže zvrátit.

   5. Dělá náš stát kulturní politiku?
   Finanční podpora umění od vlády a dalších státních orgánů je celkově velmi nízká. Prostředky se navíc rozdělují způsobem, který mnohé subjekty výrazně poškozuje – literární tvorba z tohoto dělení vychází úplně nejhůř. Stát by měl mít ve vztahu ke kultuře některé priority – z nich především masivní finanční podporu profesních organizací umělců, v literární oblasti pak konkrétně uměleckých časopisů, nakladatelů nové i znovu vydávané domácí literatury, její distribuce a prodeje. Výběr potřebných by neměl být tendenční, stát by měl zaručit nestrannost posuzovatelů. A příslušné státní úřady by měly přestat s podporou komerce, protože ta má dostatečné finanční zázemí.

   VLADIMÍR KOLÁR, spisovatel (1947)



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)