1. Proč skončil socialismus?
Těžko může skončit něco, co nemělo čas dozrát. Výhonky spravedlivější společnosti však raší v jiných podmínkách a v jiných podnebných pásmech.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Dodělávající kobyla nejvíc kope. Na jatka se však určitě nechystá, to spíše hrůzná jatka chystá druhým. Má k tomu bohaté staleté zkušenosti. Kafilérie by ale měly mít pohotovost…
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Ještěže je v otázce kondicionál. Hlavním měřítkem by měla být spokojenost drtivé většiny společnosti. Jenže jinak spokojený je třeba novopečený milionář, jinak bezdomovec a ještě jinak ten, kdo má důvod závidět i tomu bezdomovci. Mezi tím ale žije velmi široká škála občanstva, takže bude muset existovat něco stmelujícího, ale i přerozdělujícího, musí přijít nejen výjimečný dirigent, ale i velmi snaživý orchestr. A to ještě nic netušíme o skladbě budoucích posluchačů. Rozhodující však bude, aby se „to“ nové nehrotilo zaslepeným ideologickým diktátem.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Vrátit národu, zejména mladé generaci, hrdost na kořeny naší státnosti, včetně éry soužití s bratry Slováky. Jinak se jednou jako národ rozplyneme v údajné euroatlantické civilizaci – samozřejmě s germánskou dominancí. Nutno oživit odkazy Obrozenců a vůbec vrátit dějinám jejich národní hodnoty. Nikoliv svatý Václav, ale Konstantin a Metoděj, stáli u naší národní kolébky. Nikoliv Václav Havel, ale Karel IV, Jan Hus, Jan Amos Komenský, František Palacký či T. G. Masaryk jsou jedněmi z mnoha velikánů českého národa. Budeme-li umět zachovávat jejich ducha, zachováme příštím generacím i ducha národního.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Dělá – rozkladnou! Podle vzoru: Slyším-li slovo kultura, sahám po škrtech! Jinak by přece nebyly peníze na superzlodějny typu církevních restitucí anebo na úhrady žoldáckých misí. Jinak je ovšem kulturní politika státu na kolenou a hlasitě pláče. Přitom do sluchátek duní hudební pakultura, z obrazovek se valí krev, sex, sprosťárny a násilí; tištěná média ohlupují obdobně, nadprodukce knih jen málokdy nabídne perličku na dně.
Ovšem – všechna čest všem kulturním výjimkám!
JOSEF TILL, starobní důchodce (1936)
Autor: JOSEF TILL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)