Básnická sbírka TĚŽKO ŘÍCT Zuzany Gabrišové (1978 v Brně, vystudovala FF MU a žije v Koreji) je v pořadí autorčina třetí a představuje pozoruhodný ediční počin.
Text sbírky (Brno: Weles, 2013, 120 str., ilustrace Petra Čermáčka) je rozdělen do dvou nestejně dlouhých oddílů. Ten první je tematicky spojen s moravským pobytem, s problémy rodinnými a partnerskými včetně zaměstnání (učitelka základní školy), druhý s pobytem zahraničním, přičemž v Jižní Koreji je hledán (ale zdá se, že dosud nenalezen!) nový domov. Až na několik korejských vlastních názvů a dvou výrazů v korejském písmu je poetickým prostorem sbírky jen a jen čeština, odtud i „české vědomí“ reality jí zprostředkované, do jisté míry programované. Básně jsou intimní, lyrické, bez útěšné hudby a laskavé náruče rytmické melodie.
Verše jsou prostorově situovány kamsi do rodného Brna, „přestupní stanice“ Edinburghu a Soulu, resp. jihokorejských zen-buddhistických klášterů, což jsou místa, která se podstatnou měrou vepsala do autorčiny biografie. Nejde však o lyrický cestopis po těchto nebo jiných místech; turistického průvodce by v nich odhalila snad jen špionážní agentura. Jsou to ovšem texty plné lyrického chvění, neklidu, sváru, nabité energií přecitlivělosti, empatie i vzteku, zvláště však tou, která je generována bezolovnatým benzínem motorů zvaných literatura, nebo přímo poezie.
Gabrišová je moderní intelektuálka, jejíž hlava „slyšitelně / praská ve švech“ (s. 22), žena s výrazným a generačně vzácným sociálním cítěním, s latentní potřebou včlenit se do něčeho nadosobního a soucitného, bratrského a vřelého, s potřebou najít duchovní i společenský řád odlišný od toho materialistického a pokryteckého, který opustila. Stálá skepse a ambivalentnost vidění světa v barvách a odstínech vedou, možná paradoxně, k rozpornosti představených životních pocitů. Skepse a „krutá“ analytičnost (namířená vůči světu i sobě samé) jsou projevem autorčiny samostatnosti, kritičnosti, úpornosti a důslednosti při hledání odpovědí na stále kladené a stále se vnucující životní otázky; lyrický subjekt jako by v nich s tím autorčiným splýval, což může, ale nemusí být pravda. Mučivá je potřeba nenechat si nikým „vypláchnout mozek“, což by bylo sebevražedné stejně jako „zazdění se“ do všednodennosti, do uchlácholeného vyžívání všech nadějí a ambicí až po konečnou smrt.
Název sbírky je dosti příznakový. Povzdech „těžko říci“ může být výrazem bezradnosti nebo neschopnosti vymyslet jakousi lepší odpověď na nové (staronové) otázky. Ale lze ho chápat i doslova, protože odpověď je opravdu těžká, nenabízí se jako hotová pravda, kterou můžeme vyjádřit několika slovy nebo dokonce jednoslovně. A přitom největší předností sbírky – z hlediska uměleckého tvaru – je fragmentárnost veršů, která zde není fíkovým listem prázdnoty, nepřítomnosti významu nebo banality, jež nás obklopuje v každém okamžiku (a jest jedno, zda v Praze nebo třeba v klášteře Bong Nyeong Sa). Fragmentárnost, zámlka, elipsa umožňují lyrickému subjektu přenášet se z místa na místo, být svědkem hodnotově a pocitově zcela opačných procesů, umožňují získat křídla vlastní „duchu“, jenž vane všemi směry. Fragment a detail mají ovšem hodnotu jen tehdy, jsou-li zdviží k něčemu obecnějšímu, nadčasovému; některé básně jsou opravdu mistrovské, tající v sobě dokonce i cosi písňového: „tma mě přesívá / v kokonu šedi / sem a tam / zvolna / sem a tam / v sevření mrazu a žáru / v chorobnosti slizu / zvolna / umírám“ (s. 97)
Bylo by příliš jednoduché uzavřít recenzi útěšnou poznámkou, že Zuzana Gabrišová přece jen nalezla v klanění se Buddhovi nový smysl života: pravda, resp. cesta k harmonii, je přece zjevena a lze se k ní jen a jen přibližovat. Vše v této sbírce se něčemu podobnému ostentativně vzpírá. A vlastně celá sbírka je nabita vzdorem, tlumeným vztekem a snad i hrdou výlučností, tak vzdálenou tomu, co si „my Evropané“ myslíme o buddhismu. Jistě, nalezneme v ní i motivy spojené pokorou, s filozofií něhy, empatií a sociálním cítěním, ale z těchto veršů, plných smutku a generovaného dramatického duševního dění, zde všude povstávají spíše hrotité emoce než závany křídel klidu a milostivého spočinutí. Vůči všemu se stále a stále ozývá cosi jako „hlas pokušitele“, otevírá se kontrapunkt. A nejednou máme dojem, že i nevyslovených otázek a nevyslovitelných odpovědí. Jsou podobny ledovci pod hladinou moře, máchovské zatmívající se hvězdě: „i ty jsi zhasla před / milióny let / a přece tu jste / prázdné nebe / prázdné nebe plné / padajících hvězd –“
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)