(Rozhovor s Jiřím Mikulou)

   Karel Sýs: Film Good bye, Lenin! vzbudil u východních Němců vlnu "ostalgie". Ta se projevuje nejen trabantománií. Tak třeba nedávná berlínská přehlídka umění NDR nevyvolala, jak pořadatelé škodolibě očekávali, posměch. Smích už leckoho přešel a veřejnost i seriózní kritika začínají volat po bezpředsudečném zkoumání nesporných hodnot, ať už vznikaly v souladu s režimem či naopak.
   Jiří Mikula: Ano a zcela zákonitě. Už proto, že v Berlíně velkoryse vystavili objektivnější výběr vytvořených hodnot, než třeba naši kurátoři známé prezentace sorely v Rudolfinu. Ti v zájmu posametového trendu očernit a zesměšnit všechno "totalitní minulé" omezili zdejší tvorbu doby poválečných, zejména padesátých let, na tendenčně řízený výběr ukázek výtvorů často jen pochybné dárkové hodnoty. I tak se upocená snaha setkala s nejednoznačným vyzněním před veřejností představovanou téměř padesáti tisíc návštěvníků. Alespoň starší diváci si nemohou nepamatovat tehdejší mnohé "nesorelové" úspěchy, jichž naši výtvarní umělci - v rámci ostatní české a slovenské kultury - doma i v cizině dosahovali.
   KS: Starší a střední generace snad chápe, že ani padesátá léta nebyla jen temná a kulturně podvyživená, jak to dnes a denně omílají noviny v cizích službách anebo moderátoři jsoucí "in". Biafra ducha, zlaté desetiletí 60. let, normalizace - to jsou jen prázdné pojmy bez důkazu. Dnes nám globalizace a trh vyčerpávají z hlav i vzduch a skoro nikdo se nečertí. Chybějící důkazy má dodat socialistický realismus, tzv. sorela, čímž se myslí zobrazování ošátkovaných brigádníků a nebe plničké rudých pěticípých hvězd.
   Ty jsi v těch "strašlivých" dobách studoval na UMPRUM. Znáš i tehdejší svazový život, výstavy, osudy umělců... Taky sis omočil v době, kdy místo kulturních secondhandů panoval všude socrealismus vzor SSSR?
   JM: Možnosti tvůrčí orientace nás mladých adeptů různých výtvarných oborů byly tenkrát ovlivněny ponejvíc silou příkladu a díla osobností, jež stanuly v čele speciálek UMPRUM či AVU. Ten příklad byl přirozený a rozhodující již proto, že nikdy potom se neopakovala poválečná vlna umělců-pedagogů stejně vysoké úrovně. Vedle toho na některé z nás působily vlivy odvozené z možnosti získat informace o evropském či světovém uměleckém dění, čerpat poučení a ojediněle i nekriticky přijímat vzory z různých Graphisů a Cahier d'Art revuí v knihovně školní či Uměleckoprůmyslového muzea. Jako dnes i tehdy někteří z nás volili snadnější cestu "být zaručeně světovým" na vyšší než tuzemské úrovni. Proto naši profesoři taková listování, spojená s pajcováním módních směrů a jejich dominantních nositelů, neviděli rádi. Nadevše se cenil ryzí originální talent domácích a osobitých kořenů, schopný až druhotně přispět i kupkovskou expanzí světovému kulturnímu vývoji, spíš než naopak. Přitom ani sami někteří profesoři neměli "čisté svědomí". Například František Muzika dokázal spolu se Šímou, Štyrským, Toyen osobitě aplikovat do české tvorby Ernstův surrealismus poetickou formou i obsahem. Emil Filla pak s Kubištou, Špálou, Procházkou dali základ variantě českého kubismu. Je pochopitelné, že podobně se vyhraňovaly též kolektivy jejich speciálek.
   K tomu socialistickému realismu: byť byly záhy po osvobození jeho válečnými náměty noviny a časopisy přeplněny a zájem obrovský, monografické poučení v knihovnách se rovnalo téměř nule. Nejen to: marxistická ideologie a její kulturní aplikace nebyly pedagogům, natožpak studentům známy a k prvnímu seznámení se stalinskými dějinami VKSb došlo na UMPRUM až po roce 1948. Jen velice úzký okruh straníků, kdy já byl pouze "uvědomělý svazák", měl matné povědomí o tom, že socialistický realismus je umění realistické formou a socialistické obsahem. A že ta forma může být i národní, což uklidnilo zejména mnohé pedagogy.
   Pokud se pamatuju, o zcela ojedinělou aplikaci toho druhu se pokusil nadaný žák profesora Filly Vladimír Šolta monumentální kompozicí přes celou stěnu. Na jeho každodenní figurální přírůstky "Útoku na Zimní palác" se chodila dívat celá UMPRUM. Ovšem ostatní kolektiv Fillovců se vyhraňoval vzorem svého vzdělaného učitele. K. Vaca, V. Jarcovjak, sestry Válovy a několik dalších osobitě zrálo vedle "malých Kubištů", jejichž zelenomodročervené studie hlavy převládaly na většině stojanů a štaflí...
   KS: Takže žádná unifikovaná infekce zvenčí?
   JM: Ale to vůbec ne! Cožpak by naši profesoři tvořili a učili jinak, než jak je vyhranila předválečná a jinotajná válečná kultura a doba? Podle vlivu a vzoru svých učitelů dostávaly speciálky podobu Bauchovy, Fišárkovy, Tichého, Novákovy, Kaplického, Dvořákovy, Strnadelovy a Svolinského, či později Trnkovy a Hoffmeisterovy školy, a každá jinou! Nejinak tomu bylo na AVU, která ovšem měla k realismu figur a zemitosti krajin o něco blíž. Ale ani tam se socrealismus sovětského vzoru nepěstoval!
   Projevilo se to při střetu obou učilišť s kritikou sovětského hosta, kterým byl v padesátých letech ředitel moskevské Treťjakovské galerie, taváryš Zamoškin. Přijel do Prahy v souvislosti s výstavou ruského a sovětského malířství na Žofíně. Ta měla sice dost kladný ohlas u konzervativních návštěvníků, leč domácí umělce poděsila akademickým realismem až naturalismem 19. století. Kdyby bylo tehdy známo, že například leningradská Ermitáž vlastní a vystavuje desítky Mattisů, Picassy, Goghy i vlastní velikány, Chagallem počínaje a Malevičem konče, nevznikla by fáma, že takto a nejinak se smí v SSSR tvořit. Což bylo zlé!
   KS: Ten pán, tedy soudruh, údajně usiloval o veřejná setkání s českými umělci, ale někdo to prý zahrál do autu. Místo toho ho zavedli do pražských učilišť. Nenavštívil však přece jen vaši VŠUP?
   JM: Ano, nálada byla napjatá, profesoři nervózní. Pár jich znalo něco málo rusky, host celé fráze česky. Tlumočily i zdatnější studentky, většina jen přihlížela, dávajíc najevo, že rozumí. A usmívali se všichni!
   Ale nebylo divu, že VŠUP, tradičně inklinující k evropskému meziválečnému modernismu, nedopadla - se svou názorovou všehochutí - před návštěvou, do té doby po válce nejvzácnější, dobře. Marná byla obrana rektora Jaromíra Pečírky při prezentaci rozličně vedených ateliérů. Host všechno odmítal slovy "éto fóvizm" nebo "éto formalizm!" Nejhůř dopadly školy Muziky a Filly coby "vsjó kubizm" anebo "surrealizm", zatímco u nás, tedy u Svolinských, vytkl mým a Mlčochovým sportovně atletickým monumentálním kompozicím byzantský "manýrizm" malých hlav na protáhlých figurách. Celou školu zanechal ve velkých rozpacích. Poněkud lépe dopadla AVU, její speciálky Sychry, Nowaka, Rady, Jiroudka, Součka, Nechleby a čestného důchodce Maxe Švabinského: tam prý host shledal více poctivého realismu ve figurách a hlavně dostatek české poetičnosti v krajinách.
   KS: Měla tahle studená sprcha z Moskvy nějaký dopad? Třeba politický, pedagogickovýchovněministerský? Nebo se učilo jako dřív? O návštěvě přece psaly všechny noviny a ty tenkrát dovedly veřejnost masírovat. Pomalu jako dnes. Bylo už po Únoru 48, v kultuře působil arbiter elegantiarum Zdeněk Nejedlý, Smetanovec a Alšovec?
   JM: A víš, Karle, že ani ne?! Přímý dopad nepamatuji žádný. Sice nedlouho poté vypukly restrikce kvůli překrvení ateliérů nakupenými válečnými ročníky; s nimi se svezly i důvody politické u několika emigrantů - nesmiřitelných odpůrců zvratu doleva, leč naprostou většinou šlo o nedostatky talentové a tím pádem prospěchové. Ale kvůli Zamoškinovi nikdo netrpěl, naopak: většina kulturních rubrik tehdejšího tisku se postavila za kritizovanou VŠUP; jen ojediněle se ozvalo pár dopisovatelů notoricky zaujatých proti "epigonství malých českých Picassů a Utrillů, ba i obscénních Delvauxů". Krátce na to vyšla v jednom tradičním Žikešově Špalíčku Šoltova a Bursíkova Obrana UMPRUM před kritikou z nepochopení širších kulturních souvislostí. A to šlo o autory sovětským vlivům nejnakloněnější!
   KS: Dobře, tak to byly AVU a UMPRUM. Pokud vím, na obou školách převládaly kolem Února 48 výrazně levicové názory. UMPRUM byla záhy povýšena na Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Ale co stovky ostatních českých a slovenských výtvarníků? Museli zapřít vlastní názory a shazovat své nadání velkovýrobou kýčovitých portrétů nového panstva, jak to okázale naaranžovali kurátoři zmíněného Rudolfina?
   JM: Prosím tě, Karle, kdo by tehdá v poválečné euforii o podobná nátlakem vyvolaná díla stál? Nebylo třeba: téměř každý známější umělec cítil potřebu se po svém s tématikou války a vítězství Rudé armády vypořádat: Svolinský například za okupace ilustroval a v květnu 1945 vydal Slovo o pluku Igorově jako dar za osvobození Prahy a zdaleka nebyl sám! Ještě ke Stalinovým sedmdesátinám dostal jubilant salónní vagon s goblénem Františka Tichého... A přece znáš Seifertovo Město v slzách a desítky podobných počinů.
   KS: Ano, ale zůstaňme u výtvarníků. Kdo si pročte tehdejší tisk, zaznamená pestrou činnost pražského i bratislavského Svazu - výstavy individuální i skupinové, nově založené odborné časopisy atd. Deníky ještě dlouho po válce propíraly kolaborantské hříchy a sčítaly ztráty umělců umučených v koncentrácích. Tahle tématika samozřejmě nechyběla ani na výstavách. Vypukla horečka památníků, pietních plastik... Byly obnovovány tvůrčí skupiny, jimž válka přistřihla křídla, nebo vznikaly nové.
   JM: Zatím jich zpočátku nebylo mnoho: pokud se pamatuju, tak to byl S. V. U. Mánes, spolek grafiků Hollar, Umělecká Beseda, Sedm v Říjnu, Skupina 42. Ty měly členů zvučných jmen dostatek, žeň bohatou a sorelu ve svých řadách žádnou! Avšak nejvíc výtvarníků i UP sekce zkoušelo jednak tvořit z volné nohy a vlastních ateliérů plastiky, obrazy, ilustrace, grafiky, jednak navazovat sterou spolupráci, kde šlo sice převážně o pokrokový i socialistický obsah románů, divadelních inscenací, plastickou či mozaikovou výzdobu architektur, leč originální osobitost jejich součinnosti se jen zřídka dopouštěla prohřešků tupého popisného realismu podle ždanovské estetiky.
   To se vztahuje i na slavnou událost konce padesátých let. Tehdy naše kultura, za lvího podílu výtvarníků, dokázala soustředit síly na velký úkol, jakým byla námi vítězně obeslaná bruselská světová výstava, rozestavená kolem legendárního, dodnes stojícího Atomia. Náš pavilon nejenže byl vysoko oceněn a nadšeně přijat světovou veřejností, náročná souhra všech komponentů k dosažení vrcholného estetického účinu porazila komerčně úzkoprsou konkurenci. Expo 58 nám zadělalo na pozdější další světové úspěchy v Montrealu a Ósace. Tam už od nás svět hodně očekával a my nezklamali překvapující Laternou magikou, jedinečnými kouzly Polyekranu, zázraky českého skla, loutkovými a kreslenými filmy velikánů Trnky a Zemana, ale i kulinářským umem a vojenskou hudbou mírového nasazení v ulicích světových metropolí. V závěru padesátých let už sílil příliv i odjinud získaných ocenění za českou tradici honosně vypravených ilustrovaných, zejména dětských knih, za filmy Siréna a Vynález zkázy... Přibyly prémie z bienále grafiky i scénografie... A co potom uměny ostatní? To všecko že byla doba sorely a Biafry ducha? Což takhle porovnat to s dneškem a s Gambrinus ligou? Jak by asi dopadlo skóre po propadácích České republiky v Katalánsku a Hannoveru posledního desetiletí?
   KS: Já samozřejmě nepamatuju tolik co ty. Aspoň ne z první ruky. Ale ta nešťastná sorela tam pořád trčí jako menhir. Proč vlastně? Mladí dnes jakžtakž pochopí hořící tanky, ale politiky v parádních mundúrech sotva. Dnes je žádoucí civil i pro ministry národní obrany. Havla či Klause v uniformě viděti, uchechtáš se. Třeba Vojenské zátiší Vladimíra Komárka je doslova dostalo: Takovej poetik - kvalita a tohle? To musel malovat v tranzu nebo pod nátlakem? Takže bys měl popsat, proč a kde mohla tvorba tohoto řekněme sdělně angažovaného stylu - občas k nerozeznání od sorely - vznikat a proč se u nás vůbec pěstovala.
   JM: Především by mladí měli vědět, že tehdy šlo o pouhou a speciálně vyhraněnou část našeho poválečného umění, která logicky rezonovala obrovský všelidový zájem o zobrazení nezměrných obětí a slávy vítězů sdělované filmem, literaturou, hudbou a také výtvarným uměním. Za krvavých bitev na ruských nekonečných pláních sehrálo syrově realistické, vlastenecky až patetické umění významnou povzbuzující roli a sotva by v drsných podmínkách boje na život a na smrt pomohlo umění jiné, například abstraktní nebo postmoderní. Po válce pak, po vzoru slavných Alexandrovců a moskevských Grekovců, vyvstala potřeba podobně zobrazit - všemi druhy umění - i válečnou účast našich jednotek nejen pro archivy či trvalé expozice Vojenského historického ústavu, ale i pro potřeby popularizace mezi širokou veřejností například putovními výstavami. Tak jako zákonitě vznikly kolektivy zpěváků a tanečníků Armádního uměleckého souboru, herců Armádního divadla, tak se vyhranilo Armádní výtvarné studio. Pro literaturu již za války vznikly redakce vojenských časopisů a nakladatelství Naše vojsko, kde jsem později po ukončení studií na UMPRUM pracoval i já jako výtvarný redaktor.
   KS: Jak ses tam dostal? Doporučil tě někdo? Nebo na konkurs? Nebo sis chtěl jen odkroutit základní vojenskou službu? Kvůli studiu jsi měl přece odklad, ne?
   JM: Tak ani tak. Pokrokový ředitel J. Fromek odněkud znal moji diplomovou práci - ilustrace k poezii Majakovského - a místo mi nabídl s tím, že v rámci nakladatelství nastoupím - kvůli studiím odloženou - základní vojenskou službu a odsloužím ji celou, abych poznal "tvrdej vojenskej chlebíček". Což byla také podmínka pro možnost setrvat pak v trvalém zaměstnání výtvarného redaktora. A já nabídku přijal - v pětadvaceti letech už jako táta dvou dětí. Podobně zaměstnáni byli tehdy i jiní umělci, třeba literáti ve vojenském tisku. Po vojně jsem například výtvarně vybavoval Pavlu Kohoutovi, Arnoštu Lustigovi a Janu Benešovi prvotiny Zářijové noci, Noc a naděje, Do vrabců jako když střelí... Pracoviště se mnou sdílel zraněný výsadkář-ilustrátor, družný Karel Teissig...
   KS: Tvoje jméno se četlo v tiráži knih klasiků i detektivkářů, v pamětech maršálů i v překrásné edici Svět. Během těch let jsi upravil, ilustroval nebo aspoň uzavíral smlouvy s umělci národními i s docela mladými na stovky titulů nejen s válečnou tematikou. Proti zakrnělému dnešku věru bohatý rejstřík. A to nemluvím o nákladech!
   JM: Ještě v šedesátých letech bylo běžnou praxí, že si umělecky erudovaní branci mohli podat žádost a odsloužit vojnu ve shora zmíněných institucích. Takže jsem i já postupně zastihl elévy-záklaďáky v uniformách: básníka Pavla Šruta, novináře Jiřího Lacinu. Pár měsíců jsem sdílel kancelář s příjemným Jiřím Grušou. Oni sloužili armádě i vlasti péčí o slovesnou kvalitu vydávané produkce a sami přitom stačili psát dětskou poezii, reportáže a dokonce literaturu nekonformního obsahu. A jiní jejich kolegové, přijatí do služeb a kolektivu AVS na Žižkově či později ve Vršovicích, pomáhali rozšiřovat sbírky exponátů Vojenského historického ústavu či výstavní fondy AVS. Což je ono tajemství Komárkova Vojenského zátiší! Podobnou produkci i mnoha dalších "dočasných umělců-branců" brali ostatní výtvarníci s porozuměním a kolegiálně, jako že jde o speciální a české tvorbě nekonkurující projev. Málokdo v něm po vojně pokračoval, natož aby ho napodoboval. Vždyť v té době na počátku let šedesátých se u nás probouzely aktuální směry a tendence v houfně vznikajících tvůrčích skupinách jako Trasa nebo Radar a v řadě podobných.
   KS: Ale zůstaňme ještě v padesátých letech. Kam bys v oné době zařadil sám sebe? Pracoval jsi přece ve vojenském nakladatelství a musel řešit ilustrace a obálky mnoha "khaki" vyhraněných titulů. Spáchal jsi nějaké socrel hříchy?
   JM: Jistě by se našly i takové: máme s Miladou v archivu děkovné dopisy lIji Erenburga či Konstantina Simonova za výzdobu jejich románů. Většinou nás před přílišnou popisností zachraňovala pádná technika dřevorytů a dřevořezů... Ale mohl bych sem zařadit svazácké úkoly na škole, kdy jsem zručně kreslil na průčelí UMPRUM třímetrové tváře jubilantů Leninů, Gottwaldů, Stalinů i Ho Či Minů... Později jsem navrhoval řadu poštovních známek ke Světovému kongresu studentstva v Praze nebo k výročí VŘSR a SSSR, a to docela rád! Podepisoval jsem filatelistům stovky aršíků převážně zasílaných poštou z celé republiky.
   KS: Tuhle tvoji tvorbu tolik neznám. Já vás - tebe i Miladu - poznal vlastně až jako členy Radaru v šedesátých letech. Tehdy jste skupinově vystavovali ve Studiu A Jaromíra Vašty a spolu s Gottem, Matuškou i Pilarovou. S Waldemarem jste zpívali Jó třešně zrály (tenkrát si určitě nemyslel, že by v písničce měly zrát švestky!). Později jsem v Mánesu viděl vaše obrazy Nebezpečná Leda s přebujelými raketoatomovými tvary a Sinaj, kde z devastující válečné techniky čišel mráz i sálal žár Apokalypsy. Oba obrazy visely vedle Grossových Tří válečníků, jimiž náš společný přítel parafrázoval v monumentální grotesce tři velmoci - USA, SSSR a Čínu.
   JM: Světové tvorbě padesátých let dominovala Dalího populární Leda Atomika. Sedící akt jeho věkem zralé ženy se vznášel nad mořskou zátokou ohrožován škaredým kačerem a na pozadí mizely skalnaté útesy světa vrženého do vesmíru silou a vírem miliard supernukleárních částic. S veledílem génia a filozofickou hloubkou jeho válečné i poválečné tvorby počínajícího atomového věku bych si netroufal soupeřit. Moje Nebezpečná Leda z "radarské" tvorby roku 1967 rezonuje studeně odlidštěnou nadutost tehdejšího vyhlášení USA, že považují arabský Přední východ za oblast svého velmocenského zájmu a proto blíž ke zdrojům ropy vysílají své námořní síly. Což jsem vyjádřil arogancí biotechnicky hybridní a sexy zbujelé figury ženy na pozadí raketových hrozeb a rozlitých naftových skvrn a terčů... Obraz je nyní v Belgii a po pětatřiceti letech neztratil na aktuálnosti.
   Vyjadřovat tvorbou osobní angažovanost v podpoře protiválečných snah v konfliktech studené války sem tam propukající v horkou bylo - a nejen v Radaru - tematicky běžné. V dnešním názorově rozděleném světě tohle trvá napříč světadíly třeba ve výzdobách statisícových průvodů, jen u nás se po Sametu angažovanost nenosí. Naši vesměs doprava orientovaní postmodernisté přijali tržní estetiku zábavného poslání kultury bez ideologie a zatím se vybíjejí v jalovém exhibicionismu honičky za prodejní úspěšností i za cenu tematicky neškodné galerijní "světovosti". Provázanost trhu, reklamy, pseudokritiky a bazaru masmediální propagace vybraných protéže připomíná cirkusovou manéž efektních drezur...
   KS: V tomhle slabě pozlaceném moři najdeš skutečných hodnot opravdu pramálo. Možná to ale právě v Německu pomáhalo oddělit zrna od plev. Ankety ukázaly, že veřejnost už má po krk neplodného plácání o absolutních svobodách za cenu až příliš konkrétních existenčních nejistot. Možná by otevřeněji a bez ideologických předsudků koncipované pohledy na českou nebo československou kulturní minulost mohly zdvihnout čistě naši vlnu ostalgie, plynoucí z touhy nejen po jistotách a relativním bezpečí sociální solidarity, ale i po kvalitě tehdy vzniklé kultury?
   JM: Ale ta přece v Čechách, na Moravě a Slovensku dávno existuje! Vyvolává ji každý televizní pořad "Pro pamětníky" a to nejen Major Zeman nebo Žena za pultem. Někdy ji probouzí dobové písničky Semaforu, jindy docela obyčejná dechovka proniknuvší do úmorné záplavy zápaďáckých hitů. Dokonce i "negativně" sestříhané pamflet-záběry na Gottwalda a "masového vraha" Stalina - vzácným vteřinovým mžikem na obrazovce - působí vůči záměrům režie kontraproduktivně: sympatickou a pravdivou psychikou! Proč myslíš, že se při Vávrově Husitské trilogii zásadně nepromítá třetí část Proti všem? Nebo že na obrazovku nesmí komplet filmů Spartakiáda? Ta by přece zamávala národem nežádoucí rezonancí vzpomínek na pravdu a té se režim, od počátku založený na lži o nedávné i starší minulosti socialistické éry, bojí jako čert kříže! Debilně se žvaní o Pravdě či Lásce nebo o zločinnosti minulého režimu, a svinských dokumentárních sestřihů se zneužívá donekonečna. Z černého se dělá bílé až příliš snadno, kouzlem záběru kamery udělá praktik od televize či filmu z houfu demonstrantů statisícové davy na Letné či Václaváku. To lidi prokoukli a proto vítají skutečnou pravdu i onou tuzemskou nostalgií.
   KS: Poslední dobou mi připadá, že i notorickým šmokům dochází síla. Možná jejich slabost způsobila celosvětová vlna antibushismu. Vždyť tihle pánové jsou spojeni s USA na věčné časy a nikdy jinak! Ale lze vůbec hovořit o nostalgii u mladých, kteří staré časy nezažili?
   JM: Naposled jsem silné echo nostalgie po velezrádně rozdělené ČSSR zaznamenal a prožil při vystoupení skupiny Elán Joži Ráže na Letné. Bylo to silné asi proto, že rozbití společné vlasti klikou parazitů na Gorbyho zradě a poslušných satrapů mocenských rozhodnutí a přání - dokonce bez možnosti referenda, které se předem znemožnilo - vyrylo do srdcí a mysli většiny obou bratrských národů nezahladitelné jizvy. Proto ten nadšený potlesk, společný zpěv a souznění prožitku!... Byly tam i slzy starých a mladých...
   KS: Spirála historie sotva dovolí návrat, opakování či dokonce nápravu. Ale kdo ví, čím nás i přátele na Slovensku budoucí společné roky v Evropské unii překvapí!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]