Co je to poezie nikdo neví. Je to tajemství a kdybychom ho znali, nikdo by se nevydal na dobrodružnou cestu za básní. Básně by se vařily podle návodů "vraž do toho dej do toho" jako knedlíky - i když uvařit dobré švestkové nebo třešňové knedlíky je umění, to potvrdí každá hospodyně. Zatímco složení knedlíků a vše, co předchází jejich vzniku, je známo z mnoha kuchařek, rodokmen básně ještě nikdo nesestavil, ani jako nadšený laik amatér, ani jako profesionál za těžký prachy.
   Co báseň, to jiní rodiče, s minulostí i bez minulosti, žhavé uhlíky, ale i prach z popele metafor, co báseň, to jiná doba, rozhodují hodiny, vteřiny, roční období, mateřská řeč, pohledy a asociace básníků, které stále přeskakují - jako by skákaly dětskou hru panák, jehož kostra je nakreslena v jejich krevním řečišti provždy a neodvolatelně. Jediné, co se dá zmapovat, je cesta poezie k básníkovi a cesta básníka k poezii. Kudy se básník dral, jakým houštím, nebo šel kolem hedvábné aleje v květu, s jakými nástroji a kompasem v rukou. A už vůbec nikdo nezodpoví otázku proč já, proč se k poezii deru já, proč já se musím nořit do cizích osudů a citů, brát si je za své, stát se zpovědnicí, jednou být vítaným hostem za stolem bytových buněk duší, jindy hostem, před kterým pekáč s husou schováme rychle pod gauč a hosta vyženeme.
   Vždycky se najde pár srdcí, která rozpláče jeden jediný verš, psaný, ale i ten nepsaný. Jednou má teta nemohla vymíchat bramborovou kaši pro bolesti žlučníku a já jsem tehdy řekla: Tak my si s dědou vezmeme brambory. Teta od té doby nemohla zapomenout a vždycky připomínala: To se mi od tebe tak líbilo! Až dnes mě napadlo, že mezi námi tehdy ležel verš, nenapsaný a přesto pro nás vytesaný do kuchyňského lina.
   Vždycky se najde pár srdcí, kterými pohne verš, verš vytlačí vozík slzy z oka a vykoná zázrak na hrstce čtenářů rozhozených po tomto světě, kde toužíme po jistotách, jako šaty napěchované v pytlích touží po věšácích.
   Ano, jedině cesta poezie k básníkovi a cesta básníka k poezii se dá zmapovat. Lze ji sestavit z konkrétních kamenů, drnů i písku. Zastávám názor, který vylučuje náhodu - už při básníkově zrození je mu do rukou vložen malinký rébus s mapou jeho cesty.
   Od domu k domu, člověka k člověku, od věci k věci, od stěhování ke stěhování, od parapetu v naší Máchové ulici k výhledu na koňský dvůr s velikou koňskou hlavou na vratech. Na parapetu jsem seděla a snila, i když jsem jinak platila za komedianta rodiny a po mých předčítacích večírcích, kdy jsem četla třeba Mikulášovy patálie, se všichni váleli smíchy a nejvyšší poctu mi udělila zase teta: Ty to umíš tak podat!
   Až jednou jsem napsala první vážnou báseň; děda ji nosil v kapse saka, dokud se papír nerozpadl, ale ostatní příbuzenstvo se leklo. Kdo jsou to tihle básníci? Podivíni, lidé nápadní i nenápadní, odpadkové nádoby, ale i košťata, lampy, ale i kahany tmy, výborní houbaři, kteří mají oči i v kolenou. Jedni píší třeba jen o hvězdách, druzí o jediném člověku, domě, jediné ulici. A koho zajímá tvá obloha, byt, ulice?
   Poezie umí to, že se tohle všechno stává majetkem všech a nezáleží na tom, že jde o jeden jediný vlas. Pro mnohé je noční obloha stále stejná - hvězdy sedí na svých vyleštěných thonetkách, které se mírně otáčejí. Jednou mi tatínek na zahradě naší chaty ukazoval na noční obloze Velký vůz a mne napadlo, že "obloha je jak hvězdné kostky domina". Pro mnohé je vedro jen vedro, já jsem napsala v jedné ze svých prvních básní Žízeň "a my v tom horku hledáme ztracené sliny". Chvěla jsme se nad básněmi nejen svými, ale i nad Nezvalem, Halasem, Sovou a Březinou.
   Co vše se musí stát, aby se v člověku probudila poezie? Aby na něho zaťukala? Mezi hudebníky se říká, že nikdo nemá hudební hluch, že se každý naučí vybrnkat nějakou tu písničku. A je málo těch, kteří to nikdy nezkoušeli. A také je málo těch, kteří nikdy v životě nenapsali nějakou báseň nebo pokus o ni. Poezie se v určitém věku dotkne každého. Dítě v ní žije, třeba pětiletý chlapec, který mi řekl "můj brácha měří metr sedmdesát, ale pořád je to můj brácha", nebo "do Pelhřimova to máme tak dva metry". Dítě v poezii žije, ale neví o ní. Nikdo si sám nerozhodne o tom, kam se narodí a já jsem se narodila do rodiny, která by se dala nazvat "krám se zbožím smíšeným". Visely v něm čabajky a uheráky, na pultech ležely - přede mnou dlouho skrývané - macesy, pod pultem skrojek české tlačenky odněkud od Milevska. Rodinou prošli domkáři, pošťáci, řemeslníci, obchodníci, operní zpěváci, úředníci, mistři krejčí a obuvníci, vynálezce a dělnice, hospodští...
   Možná bych trochu lhala, kdybych řekla: U nás nikdo nebásnil. Babička, matka maminky, překrásným hlasem zpívala, tak, že ji pan řídící jednou řekl: "Olinko, ty bys měla zpívat." Dodnes slyším její hlas zpívat Aby nás pánbůh miloval nebo Letěla bělounká holubička, ale také báseň o sově a vrabci, kterou mi často přednášela s patřičnými hereckými výrazy: "Vdávalo se motovidlo, bralo sobě starý bidlo, všecky ptáky tam pozvalo, jenom sovu vynechalo, sova jak to uslyšela, hned na svatbu přiletěla, sedla sobě vedle pícky, dala si hrát po německy, první tanec vzal ji brabec, šlápl jí na pravý palec, brabče, brabče ty jsi hloupý, nestoupej mi na pazourky, kdyby tu nebyly hosti, přelámala bych ti kosti, ale že jsou tady hosti nechci dělat mrzutosti..."
   Pokladnicí lidových rčení a poezie, kterou si někdy sama, bez papíru a bez tužky upravovala, byla babiččina sestra Hermínka. Když jsem byla dítě, chodila k nám jednou za čas na Vinohrady s namalovaným srdíčkem na rtech. Měla úžasnou obraznost, oživovala věci, její deka třeba měla nohy a utekla z bytu, když ji nemohla prateta najít, tři dny starý pomeranč už byl pro ni vyšlý z módy... Jinak její svět byla dechovka a sál Domovina. Děti moc ráda neměla, pamatuji se, že jsem jí jednou na sváteční šaty přilepila bonbony a ona mne odháněla svým "harante sedni".
   Z tátovy strany podle rodinných pověstí básnila děda Václav. Sám mi vyprávěl, že osobně znal redaktorku Národní politiky paní Olgu Fastrovou, Haška a Frantu Sauera. Děda prý hrál jednou na zábavě v jizerském Bramberku na basu a napsal milostnou básničku, kterou prý někdo někde otiskl. Byl ale vášnivým čtenářem.
   Jeho bratr Jan mluvil ve verších, naučil se sám vázat knížky a sám si do sametu svázal Rychlé šípy. Také maloval a platil za podivína. Bylo mi asi šest, děda uspořádal v tehdejší Fučíkárně sjezd rodu; tady mi bratr Jan podal ruku, sklonil se ke mně a uklonil se. Za několik let potom skončil záhadným způsobem - našli ho po několika letech v podnájmu nějaké dejvické vily jako mumii. Psala o tom Večerní Praha.
   Není pravda, že u nás vůbec nikdo ani trošku nebásnil. Maminka na gymnáziu chodila po třídách a pod vedením spisovatele Křeliny, kterého měli na češtinu, recitovala naše básníky. Také hrála velmi dobře na klavír, Liszta, Chopina, a já sedávala u nohou klavíru, držela jsem se té nohy jako břečťan.
   Hodně se u nás četlo. Má první knížka, ta, která se mi vryla do paměti, byla knížka od Oldřicha Syrovátky Zatímco ty spíš, knížka s ilustracemi Vladimíra Fuky. Byla jsem dítě angín, které se hřálo pod peřinou u kamen značky Petra. Kamna praskala, maminka ukázala na obrázek v knížce a já jsem spustila tu kterou báseň. O pekařích. O kamnech a plameni. O ránu a tramvajích. O hvězdářích a lékaři. To všechno byly veselé básničky v kterých šlo hlavně o rytmus.
   Až jednou se to stalo. K desátým narozeninám mi maminka nechala do památníku nakreslit malířem - kolegou z práce - tancující hlouček dětí a pod něj napsat Děti od Jana Aldy, báseň, která končí verši: "Život by rychle míjel / nás jak studený a cizí hlas." Dodnes otvírám prvně ten památník, cítím vůni papíru i ještě čerstvých barev z kresby. Najednou jsme se zachvěla čímsi nepoznaným, jako by mi lékař přiložil studenou stříbrnou lžičku na jazyk, ale také nebo spíše na srdce. Musela jsem stále a stále otevírat památník a číst. Hlavní pro mne bylo ono "míjel nás" a potom "studený a cizí hlas". Najednou jsem si uvědomila, co lze dělat s pár slovy, že slova nemusí být jen slova, lze s nimi modelovat.
   Asi měsíc potom zemřela babiččina kamarádka paní Hájková. Scházely se na lavičce v Havlíčkových sadech. Vždy když jsem přicházela, viděla jsem už z dálky šedivý kabát paní Hájkové přehozený přes tu lavičku. Ten den tam nebyl, ale já ho spatřila jako táhlý šedý stín. Běžela jsem se podívat do Voroněžské ulice ke zvonku u bytu paní Hájkové - jméno tam zůstalo, člověk nebyl! Od té chvíle jsem se chodila dívat na jméno na zvonku a na lavičce dodnes vidím ten šedý stín kabátu. Onen studený a cizí hlas.
   A stejně vidím policistu v našich dveřích v srpnu 1959. "Jsou to věci vaší matky?" ptá se tatínka a provždycky se také na mne řítí římsa z Mánesovy ulice. Byt po smrti babičky Matyldy zalehl zvláštní stín, který je tu dodnes. Možná by se mne ale bez něj nedotkla báseň Jana Aldy a také by se mi nezdál sen o houslích.
   Bylo mi jedenáct a půl a housle se v tom snu snášely před mnou z výšky, housle, na které nikdo nehrál, nikdy jsem se o ně před tím nezajímala... Druhý den jsme šly do prodejny hudebních nástrojů na Francouzské třídě. Ležely tam v krásném pouzdře vystlaném zeleným filcem a pouzdro vonělo lepidlem. To byl den prvý. V den druhý jsme šli s maminkou do malého krámku ve Slezské ulici, kde učila lektorka hudebních kursů Ústředního kulturního domu železničářů na Vinohradech, paní učitelka Jaroslava Pokorná. "V jedenácti je pozdě, ale zkusíme to," řekla mi na závěr zkoušky, kdy jsem před ní musela roztáhnout prsty jako žába a prozradit, že jsem se asi už rok učila klavíru u paní Štemberové, sestry malíře, ale to mě nebavilo. Housle mne dostaly do proudu hudby - Beethoven, Bach, Brahms, společné muzicírování s maminkou a první vystoupení už za rok v krásném Majakovského sále. Požírala jsem etudy, cvičení, vše, co souviselo s hudbou a houslemi, knihy a časopisy, z kterých jsem si dělala výstřižky. Když se mnou housle nemohly, našla jsem si je sama, jako ten kmen stromu v kempu v Bulharsku, na který jsem cvičila Holku modrookou.
   Paní učitelka Pokorná nebyla ale jen "od hudby". Četla poezii; u básní, které se jí líbily, si dělala po straně čárku obyčejnou tužkou a ty mi dávala číst. Také byla věřící a my jsme spolu vedly dlouhé - i písemné - debaty nad biblí, kterou mi půjčila, a já podruhé prožívala to, co nad básní Jana Aldy.
   Nezapomenu na podzimní i předvánoční večery třídy paní učitelky ve čtvrtém patře Kulturního domu; člověk stoupal po schodech a cítil jednak vůni řízků nebo vepřové pečeně z kuchyně restaurace, která sídlila v domě a je tam dodneška, stoupal a už slyšel, jak housle ladí žák Vizvári nebo Vezsprémi...
   Tenhle ráj amatérů a večerů při svíčkách skončil pro mne v létě 1970. To už jsem byla v přípravce konzervatoře, přípravka byla osmá a devátá třída při konzervatoři. Toužila jsem stát se koncertní umělkyní, takovou jako byl Oistrach nebo Szeryng. Dostala jsem se k profesorce Voldanové a částečně i k jejímu manželovi Bedřichu Voldanovi. Voldan byl trochu básníkem, žáčka vítal ve dveřích slovy "ty můj bobku, hodím tě do škopku" a žák musel odpovědět "ale jen s teplou vodou". Prsty pobíhající po hmatníku nazýval vojskem a já jednou nakreslila do žákovské knížky rytíře v brnění s popiskem "k Voldanovům nikdy jinak". Voldan měl rád poezii a o přestávce mi někdy recitoval Matku od Březiny. A jednou - myslím po koncertě Szerynga ve Smetanově síni - se díval na proudící davy a řekl mi: "Tohle všechno tu už za padesát let nebude."
   Jinak hodiny na konzervatoři se staly proti amatérské idylce v hudebních kursech určitou mučírnou, staly se letitým výstupem na horu, před kterou jsem nakonec kapitulovala - a správně; boty mi v mých sedmnácti letech sundala z nohou poezie.
   V roce 1974 zemřela druhá babička. Vidím matku, jak vyklízí skříň plnou jejích šatů. Housle mi od té doby hrály jinak. V posteli, do sešitku s černými deskami, jsem napsala první báseň. Voldanovům jsem recitovala do magnetofonu Sony, který jim tehdy skoro každý záviděl nějaké verše; bylo to na chalupě s krásnou adresou Dehtáry číslo 5, Lesnov u Českého Dubu, pošta Všelibice. Recitovala jsem vlastní tvorbu a myslím si, že oba - reprodukční umělci - tak trochu i záviděli. Proti mému "přešupačení" nic neměli a mé slabší výkony vysvětlili komisi tím, že stejně ten koncertní umělec nebudu a budu se věnovat psaní.
   Housle najednou ohluchly, hrály jinak, tehdy jsem tomu nerozuměla, ale dnes vím - svůj úkol splnily do puntíku. Radši než do hodin chodila jsem od té doby do kabinetu češtináře Vlčka se svými básněmi. Vlček znal osobně Nezvala a dovedl poutavě vyprávět i o svých vrstevnících - básnících, byl mi prvním kritikem a rádcem, líbila se mu má báseň Žně, kde píšu "je těžké zvednou vlastní tíhu aspoň na kolena".
   Také na jeho radu začala jsem posílat rukou psané básně do různých časopisů, které se zabývaly i poezií. Jednou se zatřásl svět. Přišel mi dopis - odpověď z Tvorby - že otisknou moji báseň Po rozvodu.
   Další den jsem vzala své čtyři popsané černé sešity a zašla do redakce. Začalo nové učení a snažení, snažení, o kterém píše Rimbaud: "Prvním snažením člověka, který chce být básníkem, je úplné sebepoznání; hledá svou duši, zkoumá ji, zkouší ji, učí se jí. Jakmile ji poznal, musí ji kultivovat! To se zdá prosté: v každém mozku probíhá přirozený vývoj; tolik egoistů se prohlašuje za spisovatele; a je velice mnoho takových, kteří si přičítají svůj intelektuální pokrok za zásluhu! - Ale jde o to, vypěstovati si duši nestvůrnou... Pravím, že je třeba být vidoucím, státi se vidoucím. Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a uváženým rozrušováním všech smyslů. Všechny formy lásky, utrpení, šílenství; hledá a sám na sobě užívá všech jedů, uchovává si z nich jen tresť. Nevýslovné utrpení, při němž má zapotřebí veškeré víry, veškeré nadlidské síly, a jímž se stává mezi všemi velkým neduživcem, velkým zločincem, velkým proklatcem - a svrchovaným Mudrcem! - Neboť dospívá k neznámu! Protože kultivoval svou duši, už tak bohatou, více než kdo jiný! Dospívá k neznámu, a byť by nakonec přišel ve svých vidinách o rozum, viděl je! Ať zajde ve svém hnusu nad neslýchanými a nepojmenovatelnými věcmi: přijdou jiní strašní pracovníci a začnou na obzorech, kde se on zhroutil."

   Předneseno na literárním semináři, který pořádá Unie českých spisovatelů a poslanecký klub KSČM
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]