33 otázek Michala Černíka

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Vnitřně tak trochu podobný strunnému nástroji. Jak čas utahuje kolíčky, tak od mladické emotivnosti, výbušnosti a hlasitě projevovanému nesouhlasu či nadšenému souhlasu ke ztišení a snad i tomu, co Saroyan nazývá „porozumění“. A popsat? Na mou tělesnou schráň se v dobrém i méně dobrém podepsalo celoživotní sportování a několik let těžké manuální práce.

   Co vám dalo dětství?
   Zážitky. Jiskry štěstí, bylo-li doma hezky, dětský smutek, když to tak nebylo. Bušení srdce při prolézání keřů na hoře Vítkov pod sochou jednookého Jana Žižky, ještě existovala žižkovská Bezovka, na hřišti Viktorky byla škvára. A také pocity hrdosti, když jsem si četl na desce u sochy Karla Havlíčka: Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu.
   A od deseti let jsem strávil pět roků na Vysočině ve vesničce Podmoklany pod Železnými horami. A zase zážitky. Chalupy s térovým papírem, kopce a jeřabiny. Já jezdil do školy na lyžích, na jaře jsme vozili spolužačky na rámech kol, jejich voňavé vlasy nám šlehaly do tváří, plavat jsem se naučil v rybníku Řeka u Krucemburku, kde maloval Mistr Zrzavý. Dětství mi dalo především okouzlení.

   Komu byste chtěl poděkovat?
   Rodičům. Jejich obyčejný život mi v mládí mnoho neříkal. Oba byli prodavači. Tatínka poslali v padesátých letech „do výroby“. Udělali z něho brusiče kovů a později kaliče kovů. Dneska jejich skromný život s častým odříkáním obdivuji. Také bych rád poděkoval panu učiteli Dobrému. V hodinách dějepisu začal vyprávět, my dali hlavy na lavice a viseli jsme na jeho ústech. Jestli si vzpomínám dobře, nepoužíval žádné pomůcky, ani tenkrát nebyly. Ale naučil nás milovat příběhy z české historie. Tehdy jsme větřili, že slova na prezidentské standartě platí beze zbytku. Rád bych poděkoval Mistru Zdeňku Štěpánkovi. Jedno nedělní poledne, bylo mi snad dvanáct třináct let, na rozhlasové stanici Praha po hlaholu zvonů recitoval Nerudovu Lásku. Stál jsem u rádia a udeřil do mne blesk poezie. Je víc lidí, kteří mě v životě obdarovali a kterým dlužím poděkování. A nejvíc bych chtěl poděkovat své ženě.

   Čemu vás naučil život?
   Že nic netrvá věčně. Že žádný strom neroste do nebe. Že ti nejlepší jsou nejskromnější. Že hlavou zeď neprorazíš, ale že je dobré se o to alespoň někdy pokusit. A že nejvíc ze všeho je láska a soucit, jak rád citoval pan Hrabal.

   O čem v poslední době přemýšlíte?
   O naší cestě. O jejím začátku a konci. O jejím smyslu. Že nejdůležitější je nikomu neškodit a něco pro druhé udělat. A umět se postavit špatnému. Přemýšlím, jak se to daří mně i druhým. A někdy o tom něco napíšu.

   Co vás v životě nejvíc zklamalo.
   Poznáni, že i ten nejmilovanější a nejbližší vás může zklamat. V roce 1969 jsem se děsil, jak se lidé lámali. Dneska jsem zklamaný z toho, co se děje s mnoha lidmi, co s námi a s naší zemí provádějí někteří politici, chamtivost a kšeft.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Snažím se hledat argumenty. Snažím se pochopit stanovisko druhého. K panování nejsem uzpůsoben. I když mi jednou mí žáci napsali k svátku takovou říkanku, ve které se pravilo, že jsem jejich kamarád a někdy trochu velitel.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Ze základní sebeúcty. Nepodlézat, zachovat si kritické myšlení, nenechat ze sebe dělat hlupáka.

   Myslíte, že umění může dělat lidi lepšími?
   Myslím si, že dobrého člověka může umění skutečně udělat lepším. Špatného člověka se umění nedotkne.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na malé. Chlapi na nějakou tu přiměřenou ješitnost, na to, že to někdy přeženou v hospodě, na krásnou chybu kvůli krásné ženě. Ženy na marnivost, která je činí půvabnými. Snad máme právo na chyby z idealismu. Chyby, po kterých přicházejí slzy druhých, bychom si měli poctivě odbolet.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Dobrodružství je všechno, co děláte naplno. Dobrodružství je přepínat své síly, když se o něco smysluplného snažíte. Jít nad své možnosti, a umět se vrátit, jako to dělají nejlepší horolezci. Dobrodružství je se snažit dosáhnout na svůj sen.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   V zásadních věcech, myslím, že ano. Možná, že jsem i byl oklamán, a nevím o tom. Lež bývá blyštivá, navoněná, také mnohomluvná. Její slizkost se objeví až později.

   Co si dnes lidé nalhávají?
   Že jsou svobodní. Ti starší, že proti starému marasmu nemohli nic dělat, a že nelze nic dělat ani proti novému marasmu. Ti mladí, že mít víc a víc je štěstí a že urvat co se dá, je ctnost.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Jako vždycky. Jí t proti proudu, je-li kalný. Jít proti větru, páchne-li. Umět říci, že čtyřicet let od roku 1948 do roku 1989 mělo různé dekády, umět připomenout, že vedle tragedií a žalu žili i lidé, kteří dokázali pracovat a žít pro prospěch druhých a své země. A že život nebyl ani tehdy šedivý. Režim ano, ale život ne.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Jsem pokorný před darem života, před dokonalostí přírody, před opravdovým uměním. A před Bohem. Nejsem příliš pevný ve víře, ale umím se pomodlit. Taky jsem pokorný před prostými lidmi, kteří žijí v poctivé práci a jsou rovní a nehalasní. Jsem pokorný před nepatetickou statečností.

   Co vás ponižuje?
   Ponižují mě jalové řeči diletantů. Omezenost politických technokratů. Lži hlupáků. Cítil jsem se ponížený jako učitel, když mi hlasatelé vzdělanostní společnosti přidali 140 Kč měsíčně. Ponižují mě tleskači nových pořádků, kteří byli sluhy starých pořádků.

   Děsí vás něco?
   Konec našeho bytí, protože život je krásný. Když máme trochu štěstí. Děsivá je nepoučitelnost lidí z minulosti. Děsivá je touha po moci. Adorace síly, ztráta citu. Smutné je, že mladí umělci ztratili ze svého slovníku slovo krása.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Z toho, že dobrý a moudrý člověk ještě pořád žije. Raduju se z babího léta a jablek nad hlavou, z toho, že mohu dělat snídani své nejmladší dcerce, ze dne na horách, z tenisu, z úsměvu ženy, z radosti psa, který mě vítá. Raduji se z poezie.

   Co je pro vás nejkrásnější a nejcennější?
   O krásných věcech jsem už toho řekl snad dost. A nejcennější ze všeho je čas.

   Co se vám v životě povedlo?
   Vadí mi, když příslušníci mé generace omílají, že jsme žili šedivý život v šedivé době. Ta doba se mi v mnohém nelíbila, zažil jsem její nespravedlnost a ústrky a šikanování, ale můj život byl barevný. Když jsem se díval na své děti, byl jsem spokojený. Nikdy jsem se nepřidal ke stádu, které se sbíhalo ke krmelci výhod. Když jsem začal psát, ctil jsem literaturu tak, že jsem toužil napsat a vydat jednu knížku poezie za život. Vydal jsem čtyři a pátý rukopis mám dokončený. A každou báseň jsem psal, jako by byla má jediná. Žil jsem naplno.

   Které knihy vstoupily natrvalo do vašeho života?
   Ty, které ovlivnily zásadně pohled na něj. To je knihy přečtené a přijaté do sebe v době mladosti. Budu-li některé jmenovat, budu si připadat jako rodič, který má vybrat ze svých dětí nejoblíbenější. Ale udělám to. Dostojevskij: Idiot, Uražení a ponížení, Kazantzakis: Řek Zorba, Steinbeck: Na východ do ráje, Stone: Žízeň po životě a evangelia Nového zákona. Byly samozřejmě i další. Ovlivnily mě životy prokletých básníků. A s poezií je to u mne tak, jak to napsal tuším Corso: Miluju poezii/protože mě učí milovat/ a obdarovává mě životem/ a ze všech plamenů/ které ve mně zhasínají/ je ona jediná/ která hoří dál jak slunce.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Pomohu si parafrází Karla Čapka, protože citát si nepamatuji přesně. Kdo byl poctivý dříve, zůstal poctivý i nyní. Ze slušného se hulvát nestal. Nebojácný zůstal nebojácným a křivý se nenarovnal.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratné? Nebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Nic na světě není nezvratného. Jen konec. A šanci na lepší svět? Rád bych se mýlil, ale myslím, že šance není. Ani po hrůzách světových válek se lidé nevzpamatovali. Tedy přesněji - většina vůdců se nevzpamatovala. Oni si v sobě nesou nějaký hluboký mindrák, a ten je táhne k moci. Jako Kain měl mindrák, že Bůh miluje víc Abela. Tak vraždil.

   Myslíte, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   To vidí každý. Jako národ ne. Ale řeknu ještě, že jednou za život jsem byl opravdu hrdý, že jsem Čech. V srpnu 1968. Jako národ jsme dokázali na dva tři týdny beze zbraní porazit armádu světové velmoci a její pomocníky.

   Žijete, jak byste chtěl žít?
   Když odhlédnu od společenských a politických souvislostí, tak vlastně ano. Jistěže nebylo v životě všechno, jak by si člověk přál. V pětadvaceti jsem chtěl být nosičem ve Vysokých Tatrách. Nosit na zádech „chatárům“ potraviny a pití a plynové bomby. Jednou jsem potkal jednoho, jak nesl nahoru sporák. Tenkrát jsem nenašel odvahu tam odejít. Škoda. Chtěl bych si takovou práci zkusit.

   Čemu jste porozuměl až teď?
   V první chvíli jsem chtěl říci, že základní hodnoty jsem měl srovnány už ve třiceti, takže porozumění ve stáří vlastně žádné nemám. Po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněl na film Sedm statečných a uvědomil jsem si, že víc rozumím tomu pistolníkovi, kterého měli tak rádi ti dva chlapci. Styděli se za své táty, že jsou zbabělci. Zazlobil se na ně a řekl, že starat se o ně, starat se o půdu a dřít na ní, by on nikdy nedokázal. Opravdu. Tomu rozumím víc než ve třiceti.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Já myslím, že jsou různá štěstí. Zkusím to vyjádřit. Je mi jednašedesát, jdu do školy učit. Vedle mne cape má dcerka do první třídy a její malá ruka drží mou. Vím, že tohle je štěstí. Miluji svou ženu a objal jsem ji tisíckrát. Ale jednou, je to opravdu dávno, měla letní modré šaty, jsem ji objal a pocítil jsem v tu chvíli něco – jako že nejsem, že je jen ona. Trvalo to pár vteřin a bylo to štěstí. Když umírala má matka, pár dnů před její smrtí se mi ji podařilo přivést k vědomí. Poznala mne, nemohla mluvit, jen její tvář se prozářila jakýmsi jasem, který jsem ještě neviděl. Myslím, že byla v tu chvíli šťastná.

   Kdy se cítíte nejsvobodnější?
   Když jdu sám krajinou. V horách. Když jsem ještě mohl plavat v moři daleko, hodně daleko od břehu.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Porážky nás formují víc než vítězství. Jak říkal pan Hrabal, kdo v životě propadá, má hezčí oči. Musí však lézt nahoru. Neškrtal bych nic, i když jsem párkrát hodně propadl.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez svých blízkých. A jako každý – bez naděje.

   Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
   Pár stovek básní jsem zničil, protože jsem s nimi nebyl spokojený. Stojím si za každou básní ve svých knížkách. Své básně jsem prožil a nelhal jsem. Nikdy.

   Co byste napsal pod slova – živote, díky?
   To, co František Hrubín. Díky, žes nestál.

   Přejete si něco pošetilého?
   Ne. Krásné chyby mám za sebou. Opustil jsem je a ony opustily mne.

   Bedřich Stehno
   se narodil v roce 1943 v Praze. Po vysokoškolském studiu českého jazyka a dějepisu začal pracovat jako učitel. Na začátku roku 1970 byl z politických důvodů z učitelského povolání propuštěn a pracoval jako silniční dělník, kulisák v pražském Divadle na Vinohradech a později ve středisku vrcholového sportu. V devadesátých letech se k učitelování vrátil.
   V nakladatelství Československý spisovatel mu v roce 1982 vyšla prvotina Kůže na zip, za pět roků poté sbírka básní Hořké nápoje, které byla udělena cena nakladatelství. Ve stejném nakladatelství vydal v roce 1990 básnickou sbírku Prsteny a steny. Po dvaceti letech odmlčení mu vyšla v nakladatelství Balt-East sbírka A střepy zase rozhoď. Je také autorem krátkých lyrických prozaických textů, které zčásti publikoval časopisecky. Dokončený rukopis páté básnické sbírky nese název Někdo tu byl. Žije v Lysé nad Labem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]