JARMILA URBÁNKOVÁ

Na lavičkách

Vyprahlé samotou a létem
ve stínu obsadí dvě lavičky.
Den co den sletují se jako jiřičky,
když houfují se před odletem.

K rozpravám se jim hodí cokoli,
jen aby mlčet nemusely,
vždyť jinak promlčí den celý.
A sdělený žal tolik nebolí.

Nemají děti? Ale ano,
jen na maminky nezbývá jim čas.
Že nevídáno, neslýcháno?
Co babce schází, prosím vás!
Že jsme se nestavili v neděli?
Aspoň nám příště tím víc nadělí.


O tempora, o mores!

Občas jsem neviditelná.
Za ten trik vděčím mladým očím cizím:
do dveří vpadnou, živel dravý,
mou šedou hlavu nepozdraví,
najednou nejsem,
nikdo mě nevnímá,
jen naše maličká
s modrýma očima.
Teprve její ručka vřelá
vrací mi zpátky krev
do astrálního těla.

Občas jsem neviditelná,
to každému se nepodaří.
Ale kdo ví, co řeknou tihle mladí,
až sami budou výměnkáři,
až do dveří jim vpadne živel dravý
a jejich šedé hlavy nepozdraví?
Snad usyknou:
"Tohle je doba! To jsou mravy!"


Až moji tíhu neunese hůl

Až moji tíhu neunese hůl,
ani hůl neudrží moje ruka skleslá,
opustím svoje vlídná stará křesla
i milý starodávný psací stůl,

svůj lustr malující krajkovitý stín
na bílém stropu mého pokojíku,
vyhlídku dolů na park plný křiku
i výhled do daleka na Petřín,

opustím modrý Vyšehrad i sivý Karlův most,
obrazy, co mě dlouho provázely,
vše, co jsem schraňovala život celý,
drobnůstky posbírané pro radost -
ty darované mívala jsem nejraději.
V uzlíčku odnesu si jenom beznaději.


Jen o holi

Kde jste, má křídla sokolí,
mé touhy slézat srázy hor?
Teď dokážu jen v údolí
ploužit se o holi.

Ať svět se točí jakkoli,
chodím už jenom o holi,
má hůl mě vždycky podepře
a závrať povolí.

Ploužím se, ploužím o holi,
k mudrcům chodím do školy
a soucit ani úšklebek
už skoro nebolí.


Titanic mého pokolení

Zvolna, zvolna se potápí
Titanic mého pokolení.
Z těch drsných časů pro chlapy
kolik nás zbývá, kolik není?

Teď na ostrůvku paluby,
na kousku strany závětrné
tváří v tvář Sfinze záhuby
náš malý houfec mlčky trne:

Jen aby zbyl pro naše děti
záchranný člun! Ať plují s ním,
až my klesneme do podsvětí,
k pevninám navždy bezpečným!


Kroužím jak luna

Svítím už jenom odraženým světlem,
kroužím jak luna, nedovedu víc.
Navracím, nejskromnější z oběžnic,
přijatou záři na váš malý Betlém.

Přitažlivosti lásky
střádám si na úplňky od novů,
než od vás přijmu poznovu
záření gravitační látky.

(Z poslední nevydané sbírky Před západem)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]