Se zednářskou i "zednářskou" literaturou se roztrhl pytel. Zatímco dříve jsme četli třeba byť jen o jídlech židovských jako o polských a o zednářích jako o filantropech či reliktech baroka, nyní snad neuplyne týden, aby se v magazínech i knihách nepřetřásala tajemství bílé magie, jež prý hodlá ovládnout svět.
   TAJNÉ DĚJINY ZEDNÁŘSKÝCH LÓŽÍ Michaela Borovičky (Ottovo nakladatelství Praha) patří rozhodně k těm lepším pracím. I když nepostrádají jistou pikantní příchuť tajemna, jsou psány seriózně, poučeně a tedy poučně. Spiklenci proti světu, nebo dobrodinci lidstva?, táže se autor v podtitulu a je dobře, že na otázku přímo neodpovídá. Kniha obsahuje dostatek faktů, aby se čtenář alespoň pokusil najít odpověď sám. Autor nezatajuje ani stinné stránky, například odpudivou historii italské neregulérní lóže Propaganda due. K přednostem knihy - nemluvě o bohaté obrazové příloze - patří zejména systematičnost, s níž autor pojednává i o souběžných organizacích parazednářských (ilumináti, karbonáři) a zasazuje dějiny zednářství v Čechách do celoevropských a celosvětových souvislostí.
   SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ Petra Orta vydala nakladatelství Arista a Epocha Praha a to je opravdu špičková publikace. Je psána hutným slohem historika a politologa, který však skvěle vládne perem. Ponechává poněkud stranou tradiční tajemství i "tajemství", rituály a "rituály" a důraz klade na politický význam hnutí. Jako jediný z autorů nijak nezakrývá, že "svobodné zednářství skutečně politickým hnutím je, má tedy i svůj politický program a politické cíle... V USA jako ve světové velmoci číslo jedna je svobodným zednářem prezident a většina reprezentantů státní správy (státní tajemníci, členové kongresu a senátu)... Je tedy pravděpodobné, že politický reprezentant, který složil slib svobodného zednáře a obvykle mnoho let pracuje v lóži, získá jistý morální kodex myšlení a konání a že tento kodex bude prosazovat i ve své politické praxi. V americké politice je také téměř pravidlem, že prezident a další státní úředníci dávají při výběru svých poradců a spolupracovníků přednost lidem, které znají ze svých lóží."
   Obě knihy však neodpovídají a ani nemohou odpovědět na otázky, jež se vtírají navzdory jejich proklamované otevřenosti.
   Autoři jakoby rezignovali na výklad jistých faktů a situací, kdy se na opačných stranách barikády objevili "bratři" (Velká francouzská revoluce, jakobínství a role zednáře Robespierra, pařížská Komuna a úloha zednářů v boji proti zednáři Thiersovi, vůbec nehovoří o autorech Internacionály, téměř zcela vynechávají Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jako by role zednářstva skončila emigrací Kerenského) nebo je přecházejí několika frázemi, které na ostatních místech jejich knih naštěstí naprosto chybí.
   Nemyslím samozřejmě drobné omyly a nedůslednosti. Například československá vlajka není jediná, která obsahuje zednářský symbol - trojúhelník. Obdobná je vlajka Kuby a její zednářský původ je dobře patrný zejména ve vlajkové síni havanského sídla španělských místokrálů, kde je vystaveno několik zcela výmluvných protovlajek. Ostatně Fidel Castro nepotřeboval k uznání zednářství fakt, že se "dozvěděl, že svobodným zednářem byl i kubánský národní hrdina José Martí". Castrův otec byl sám zednářem a z toho vyplývá vše, co s tím souvisí... Budova Velké Lóže Kuby je dodnes zdaleka viditelná...
   Ani tolik zdůrazňovaná dobročinnost není nijak výjimečným poznávacím znakem. Například katolická církev, potažmo rakousko-uherská monarchie, se kromě exemplárního zpátečnictví vyznačovala ve svých jinak na krev bohatých dějinách neoddiskutovatelnou charitou, přičemž ovšem jakoukoli organizací projevovaná snaha o bezplatné dodávání mléka do škol včera i dnes kulhá za snahou o vybudování společnosti, v níž bude individuální charita zbytečná.
   Obě knihy deklarují nemožnost přijímat komunisty, ačkoli zednář Salvator Allende umíral spolu s chilskými komunisty, zatímco na prezidentský palác utočili pohůnci jiného zednáře - fašisty Pinocheta...
   Jen těžko lze neustále skloňovat demokratičnost a přitom přiznávat, že například Spojené státy měly vždy zednářského prezidenta i administrativu, tedy volenou (jmenovanou) tajně, bez účasti lidu...
   Jak by bylo možné si představit, že by náš humanitární bombardér mohl patřit mezi šiřitele mravnosti a tolerance a washingtonský celoplanetární čingischán se před útokem opásával zástěrou míru?
   Potíž bude asi v tom, že vše, co vymysleli lidé, je jen lidské, se vší slávou i polní trávou. Historie učí, ale nepoučí, že se nestáváme většími, jestliže sami sebe prohlásíme za bič boží, za národ vyvolený, za Herrenvolk nebo za Spojené státy supermanů jen proto, že náš Vůdce sídlí v Hnědém, Bílém či Strakatém domě, že má zlatem obložený oltář nebo že Velký Kosmonaut Vesmíru přistál na našem dvorku. Mohl totiž právě tak dobře sestoupit u sousedů nebo u protinožců. Možná taky jen havaroval. Učí a nepoučí, že štěstí a spravedlnost nelze šířit ani ohněm a mečem, bičem ani cukrem...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]