Český historik Karel Bartošek opatřil svou knihu ČEŠI NEMOCNÍ DĚJINAMI podtitulem Eseje, studie, záznamy z let 1968-1993 (vydalo nakladatelství Paseka Praha-Litomyšl, 2003, s. 187).
   Kdo sledoval v ne tak dávné minulosti českou historiografickou produkci a v ní působení Karla Bartoška, jistě ví, že Bartošek psával o národně-osvobozeneckém boji za svobodu, o úloze americké armády v západních Čechách, až se dostal na úplně opačnou stranu barikády. Zmíněný soubor Bartoškových textů dává čtenáři poznat Bartoška i z jiného hlediska - jako historika, pracujícího v zahraničí (Francie), jako disidenta, nedobrovolného čerpače vody atd.
   Z původního Bartoškova zaměření nezbylo nic, z obsahu, smyslu a tónu jeho vět lze však alespoň usoudit na jisté »novokantovské« zaměření. Právě tímto prismatem posuzuje v knize různé otázky našich zejména novodobých dějin. Snad právě poznání jeho současného filozofického postoje nás dovede k porozumění jeho vývojových zvratů. Tím si ovšem neusnadňuje porozumění dějinám svého národa, nýbrž vrhá světlo především sám na sebe. Proč by měli být Češi nemocní dějinami a jiné národy nikoli? Kniha se nemůže stát ani příspěvkem k dávno již odeznělé diskusi o smyslu českých dějin, i když se tohoto »českého smyslu dějin« dotýká a i když se zabývá staronovou otázkou, zda jsme se měli či mohli bránit agresorovi (komplex Mnichova). Mýlí se i v pojetí českého dějepisectví. Právě zde se zřetelně ukazuje, jak často lichý, ba jalový byl exil a celé disidentské dějepisectví. Koneckonců z početných prací tohoto směru toho mnoho opravdu zásadního nevyšlo.
   V druhé části knihy, slibně nazvané Byli jsme a budem, neutvrzuje snad autor čtenáře ve víře v další existenci malého národa ve Střední Evropě. Jde spíše o snůšku úvah silně poznamenaných obdivem k polským událostem počínaje šedesátými léty, které byly vzpruhou a určitým vzorem pro naše disidenty. Škoda, že si dnes dost dobře neuvědomují, kam polský disent svoji zemi zavlekl. Z této tóniny vybočuje úvaha Dobrý člověk, který ještě žije - míněn spisovatel Bohumil Hrabal, a dále výňatky z deníku S maringotkou po Čechách, úvahy o Říjnové revoluci i o Únoru 1948 v Československu. Zřejmě už vzhledem k tomu, že tyto texty byly publikovány v zahraničí nebo přednášeny na konferencích ve Vídni a jinde, drží se stále stejného tématu, totiž antikomunismu.
   Autor nevynechal závěrečné shrnutí svého postoje (v textu Střední Evropa - problémy s definicí, s. 174 a násl.), v němž vyjadřuje vlastní touhu a víru, že jednou vzniknou demokratické Spojené státy evropské. Sám vývoj překonává tyto utopické sny naší pravice, která chce sice do Evropy, ale je schopna obětovat pro tento vstup všechno.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]