Větře, větře, tajný posle,
   my si rozumíme,
   lidem řeknem, co se musí,
   sobě, o čem sníme...

   Stát, který na své občany působí dojmem vězení, není dobrý stát. A takový stát jsme vytvořili. Není vyloučeno, že vinu na tom měli i sami občané. Pak bylo třeba uvažovat o jiné formě státu, když jiné formy občanů nebylo lze vytvořit. Až se lidem s konečnou platností zhnusí kapitalismus, budeme muset začít uvažovat o jiných formách socialismu, přijatelnějších pro naše spoluobčany. Chtěl bych patřit k šťastlivcům, kteří něco takového budou moci,budou chtít a budou umět dělat. Za toho socialismu, který jsme dělali, nic takového ode mne nikdo nežádal a já si sám nic takového neuměl představit.
   Dnes dávno a často přemýšlím, pro koho ten socialismus vlastně bude. Že nebude jen pro dělnickou třídu, o tom myslím není pochyb. Ostatně už klasikové říkali, že s osvobozením dělnické třídy půjde o svobodu všech. Dělnická třída již si od časů Marxových mnohé vydobyla, buržoazie jí ustupuje soustavně, ostatně nic jiného jí nezbývá. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom to popírali nebo i jen chtěli zpochybnit. Je to výsledek řady socialistických revolucí všude ve světě, nejen té největší z nich - Velké Říjnové. A nejde zdaleka jen přímo o revoluce, ale o vztlak demokratického hnutí, který je všeobecný a kterému patří dnešek i zítřek. Buržoazie před tímto vztlakem soustavně ustupuje, aniž se k tomu přiznává, ba aniž o tom často sama ví. Nemáme myslím nejmenší důvod to nevidět, třebaže ústup není zdaleka dokonalý - ztracené pozice antidemokratické síly často znovu získávají zpět všude tam, kde se lid nechává oklamat, kde podlehne iluzím, kde zkrátka usíná na vavřínech jako v Německu, Francii, Itálii nebo v Jižní Americe. Kdyby těchto iluzí nebylo, ale kdyby nebylo ani těžkých chyb levice kdekoli na světě, svět by byl dávno jiný a buržoazie by dávno neměla žádnou šanci se svým mrzkým antisocialismem a antisovětismem.
   Svého času jsem napsal jednomu levicovému politikovi o tom, že potřebujeme levicovou sebekritiku. Uznávám, že to není zrovna slovo, jemuž by se dobře rozumělo. Náš nezapomenutelný, protože denně postrádaný hrdina Julius Fučík na počátku 40.-let napsal jako varování: »Kdyby naše stranická legitimace byla jen kusem protekčního papíru, otvírajícím cestičku k nějakému teplému místečku nebo k nějaké sinekuře, byla by se i komunistická strana zřítila jako domeček z karet v prudkých otřesech událostí...« (Julius-Fučík, Milujeme svůj národ, Svoboda, Praha 1948, s.-253.) To se později bohužel vskutku stalo.
   Nemá-li se opakovat nic z konce 80.-let, je myslím třeba co nejvíce rozborů, analýz, provedených s předstihem, a to se neobejde bez toho, co jsme na počátku nazvali sebekritikou, která jako každý kritika má být podle Marxe »nemilosrdná«. V tom předstihu se to týká mimo jiné spisovatelů, kteří si přejí vyjádřit ne dílčí problémy své doby a svého místa, ale vznést univerzálnější otázky své doby a svého místa, stav člověka a světa. Spisovatelů, kteří to nedělají, není vlastně třeba. Spisovatel Sanguineti nedávno výstižně řekl: »Stačí, aby spisovatel nepsal to, o čem si myslí, že to čtenáři chtějí číst, ale aby psal o tom, co jim chce on sám za sebe povědět. Psát bez ohledu na trh.« (Obrys-Kmen č.-48, s.-3) Mám takový dojem, že i já jsem již víckrát něco takového napsal a řekl. U nás se však myslím ani tolik nehledí na to, co kdo říká a píše, jako raději na to, odkud je, jaký má obor a s kým je spřažen.
   Potřebujeme číst jak to, co jsme včera dělali dobře, tak to, co jsme dělali špatně. Obojí musíme umět povědět krátce a jasně. Musíme mít každý v zásobě dost pozorování, postřehů, analýz i prognóz do budoucna. Jak by měl vypadat socialismus? Jak by měli vypadat socialističtí lidé? Určitě to nejsou ti, o nichž L.-N.-Tolstoj případně napsal: »Špatní jsou lidé, kteří v nebezpečí opouštějí své kamarády.«
   Ale nepotřebujeme číst jen o lidech špatných, ale i o lidech dobrých, jenže aby to byly věci objevné, ne schematická chvála nebo hana, věci podnětné, ne uspávací. Už to někdo chytrý řekl: po přečtení dobré věci má čtenář mít chuť vstát a jít někomu nafackovat, nebo zase naopak mu podat ruku a dokonce ho políbit. Kolikrát se vám to už stalo? Ještě ne? Pak nečtete skutečnou literaturu, nebo je to literatura špatná. Nebo můžete mít smůlu či zase jste už prázdní a nedovedete se z ničeho radovat a umíte jen nadávat.
   Kdysi v hlubokém dětství jsem četl básníka, z něhož jsem si zapamatoval verš:
   »lidem řeknem, co se musí,
   sobě, o čem sníme...«
   Ano, je třeba snít a ne nadávat. Je třeba mít kolem sebe snivé lidi a snivou literaturu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]