Na přelomu 70. a 80. let jsem několikrát psal o poezii Michala Černíka, který nedlouho předtím vydal sbírku Daleko stín daleko sad. Vyzdvihl jsem tehdy, že v ní vypověděl hlavní momenty z paměti svého pokolení "s pozoruhodnou prostotou", "slovem maximálně oproštěným". Zároveň se mi zdálo, že dále rozvíjet tento způsob poezie snad už ani nelze. V omylu mě utvrdila hned následující slohově protikladná sbírka Mezivěk (1981) a její metricky pravidelné sloky, většinou čtyřveršové, v jedné z nichž dokonce básník slíbil ukázat, kam "pohřbil dětství", jako by chtěl zdůraznit, že vzpomínání na ně se knihou Daleko stín daleko sad definitivně uzavřelo. Ale už další sbírka P.F. (1984) básníkovo dětství připomíná: "bylo pokojné", i když jako malý se básník "bál večerních stínů". A v Rozečteném životě (1987) se pak čte "Abych pochopil velikost dětství, / musel jsem pochopit velikost života" i přiznání: "Mnoho veršů jsem napsal o rodičích / a stále mám pocit, že jsem byl neúplný". Nuže, nejnovější Černíkova kniha veršů CENA DĚTSTVÍ (Balt-East, Praha 2008) je pokus zmíněnou "neúplnost" překonat, ba víc než pokus: ucelené, vnitřně soudržné, čtenářsky přitažlivé mistrovské dílo. Tvoří je kromě šestačtyřiceti většinou delších básní též osm rodinných fotografií na obálce a na záložkách; není to žádné "vyzdobení" textu (u Černíka jako u každého skutečného básníka ostatně vyloučené), jsou to snímky, které k veršům inspirovaly a spolu s nimi evokují to, co patří k "pevným základům" sbírky i básníkova života a přesvědčení.
   Bezmála polovinu básní vybral Černík (v ediční poznámce se na to upozorňuje) ze svých sbírek, vydaných v letech 1976-1987, "mnohé však podstatně přepracoval". Ani trochu nelituju, že jsem verš za veršem srovnal znění v Ceně dětství se zněním, na němž jsem před desetiletími oceňoval "zvláštní jímavost, historickou i emocionální konkrétnost". Nejenže těmto přednostem neublížil hlodavý zub času ani dodatečné korigování (to se stává, to se přihodilo Petru Bezručovi po dvaceti letech), právě naopak. Básník škrtal, připisoval, přepisoval, přesouval verše, někdy nejen uvnitř básně, ale i mezi nimi, například do Mrtvých a živých přestěhoval dva verše z Mých padesátých let, lehce je pozměnil a udělal z nich tři. Původně byla řeč o bodácích, na nichž "jsme ještě hledali / kapku krve která by promluvila." V Ceně dětství jde o zrezivělou dýku vyhrabanou z hlíny, na jejíž "čepeli jsme marně hledali / alespoň kapku zaschlé krve, / která by promluvila." Příznačné je už doplnění interpunkce (ta byla v původním znění jen některých básní), vlastní próze a tradiční epice; ale dost výmluvná jsou jak pozměněná a přidaná slova (ta vyznačuji kurzívou), zřejmě diktovaná úsilím o přesvědčivou přesnost, tak i to, co se neměnilo: "kapka krve(,) která by promluvila". Neměnilo? Měnilo: povýšení slov "která by promluvila" na samostatný verš je změna jako hrom, podobně jako odstranění závorek, do nichž původní dva verše byly uzavřeny; jako by právě ty závorky už v původní verzi naznačovaly, že verše v nich patří jinam.
   Zpřesnění ve výběru slov, slovních obratů, členění verše a předělů v proudu veršů má protějšek i v upřesňování číselných a časových údajů. V Černobílém součtu básník opravil zřejmě chybný letopočet 1919 na 1918, ale taky zřícení z výšky osmi set metrů na šest set. V básni Tatínek mi nic nevyprávěl vážil otec při návratu domů v květnu 1945 padesát pět kilo, v dnešní verzi vážil pětačtyřicet kilo; nebýt to u Černíka, mohli bychom si myslet, že pětačtyřicet kilo je básnická licence, aby se to "rýmovalo" s "rokem pětačtyřicátým". Jenže Černík si licencí nedopřává, patrně ho po přečtení básně ve sbírce Kdybychom nechodili po cestách rodina přesvědčila, že se tatínek vrátil domů ve stavu ještě zbědovanějším, než slýchal (a sám si pamatovat nemohl, byl tehdy dvouletý). V básni Mrtví a živí Černík nyní upřesnil odhadovaný počet lidí zhynuvších ve válce (z 50-70 na 50-80 milionů), v básni Z rodinného výletu na Karlštejn je nyní místo osmi chlapcových let jen šest. Na Maturitní (fotografii) nyní básník napočítal dvacet čtyři spolužáků (místo dvaceti tří), ale asi zapomněl přitom vypustit slovo "mých"; mýlit se je i při upřesňování lidské.
   Upřesňování detailů je ovšem součást básníkova úsilí o co nejpravdivější a i v podrobnostech spolehlivou zprávu o ceně dětství i cestě k dospělosti (dospělost je z klíčových slov knihy). I málo pozorný čtenář si v Ceně dětství musí povšimnout vysoké frekvence slov pravda, pravdivý. "Některé pravdy musíme vyslovit, / i kdyby nám měly být ortelem" (a dodejme: i kdyby nás cejchovali jako moralizátory), praví Černík v básni Cena prohry; a v básni Podstatné, psané už ze zkušenosti i posledních desetiletí, stále věří, "že povědět pravdu / je čin." Právě takovým činem je Cena dětství. "Trochu jsem zpravdivěl", četlo se už v první verzi básni O dívání z okna (Daleko stín, daleko sad); v závěru téže básně, kde se resumuje, co zůstává, přibylo to, co dnes cítí Černík jako zvlášť důležité: původně zůstávalo to, "co je skutečné", nyní "co je skutečné a pravdivé".
   V některých básních nezůstal při jejich zařazování do Ceny dětství kámen na kameni a srovnávací četba původní a dnešní verze je překvapení na překvapení. Těm, kdož nezřízeně přehánějí ve výčtech, co všecko "se nesmělo" v dobách, kdy vycházely knižně původní verze básní, po dvou až třech desítiletích tvořících teď Cenu dětství, hrozí mrtvice, když ke svému úžasu zjistí, koho Černík už tehdy jmenoval, aniž haněl: už r. 1979 to byl Štefánik, plukovník Švec, triumfální pochod legionářských jednotek Prahou, ale taky třeba verš "nebavilo mne stát fronty na maso". Nyní k tomu přibylo jen to, co by Černíkovi tehdy žádný redaktor neotiskl, třeba verše o tatínkovi, který "k volbám chodil za plentu s tužkou za uchem / z volebního lístku vyškrtával ty, / kteří ho vyškrtli ze života." Černíkův "klukovský svět byl rozorán / dramatickým osudem otce" (ač vězněn v Buchenwaldu a pak partyzán, v padesátých letech degradován a šikanován). A další překvapení přinejmenším pro ty, kdo se dívali a dosud dívají na Černíka jako "oficiálního poetu" sedmdesátých-osmdesátých let. Básník byl v ruzyňské věznici drsně verbován, aby se proměnil v udavače, a i když odmítl a neuměl prolhávat se životem, dokázal žít poctivě; "měl jsem důvody k nenávisti, / ale dodnes nenávidět neumím." A jako Kainar v Mých blues ani Černík v Ceně dětství ničeho nelituje: "Ničeho se nezříkám. / Jestliže jsem plně žil v systému, / který prohrál, / pak i teď chci plně žít v systému, / který se tak jako tak sám zahubí."
   V básni Mrtví a živí (původně P. F., 1984) Černík vzpomínal: "V době vojenské základní služby / jsem jako velitel spojovací čety / navazoval spojení / na úrovni prapor-pluk-divize / Teď se jen znovu a znovu / svými verši / pokouším navazovat spojení / na úrovni člověk-člověk / neboť věřím že se jednou / unaví zbytečná smrt / a země bude srozumitelná." Těch jedenáct veršů, doplněno o interpunkci, přešlo do Ceny dětství s pouhými dvěma změnami: slovo "zbytečná" (smrt) básník nahradil nyní mnohem aktuálnějším a určitějším slovem "organizovaná" a mezi slova "jen" a "svými verši" vsunul, co by tehdy bylo předčasné a co dnes proměňuje to vyznání v tvůrčí krédo už naplněné: "celý život".
   Sebelepší úmysly, sebevýmluvnější kázání pro pravdu nikoho nezaujme, natož aby strhlo k následování, neprokáže-li se vnitřní opravdovostí. Hned v první básni Ceny dětství, v Odpovědi čtenářům (jí začínal už Rozečtený život), přiznává se Černík, nenamlouvaje si nic o nesmrtelnosti lidského díla, že dělá vše "s takovou opravdovostí, / jako by to mělo přetrvat navždy". Podrobný rozbor textových změn, který umožňuje nahlédnout do autorovy dílny, potvrzuje tu tvůrčí opravdovost a také pomáhá rozpoznat, jak slovesně složitá a významově hluboká je odzbrojující prostota Černíkových básní. Celé řadě básní se nyní dostalo point, které zrály snad celá desítiletí. Pověst o trávě, která rostla všude, kam vkročil básníkův děda (pozitiv k negativnímu úsloví o místech, kde nic neporoste, šlápne-li tam nepřátelská bota), končí nyní veršem: "Čepelí listu mne řízla do krve." Je možno vyjádřit přesněji, jak se básník upsal své zemi? Žánrový obrázek Z rodinného výletu na Karlštejn, končící pěticípou vojenskou hvězdou, která září zlatě na rádiovce budoucího básníka, novým posledním veršem "a už mi do čela vypaluje cejch" přerůstá v básníkovu Osudovou. Podobně nový poslední verš vynáší báseň Moje padesátá léta ještě na vyšší úroveň: "a že svět kolem mne je dobře udělán".
   V básni Lidský rozměr tvrdí Černík, že "zpívat neumí", jeho poezie je opravdu spíš řeč než zpěv; přesto je v podstatě mélická. Její verše nepojí zvučné a efektní rýmy, souznění bývá nenápadné, a tím účinnější; tu a tam se prosadilo až při nynějším přepracování textu. V Mrtvých a živých souznělo: zbraněmi-mrtvými-než my, tedy jako ostentativně "vadné" rýmování, nyní je tu přirozený trojitý rým: zbraněmi-nežli my- mrtvými. Do básni Pevné základy, nyní téměř celé nové, z původní verze přešlo všeho všudy šest veršů. S "nepatrnou" změnou. Ta šestice začínala: "Od domu chceme jen aby byl dům / On jediný nás čeká každý den." Slovo dům nyní básník nahradil domovem, a toto jistě především sémantické a frazeologické upřesnění spojilo teď první dva verše i aliterovanou asonancí domovem-den, ale navíc text samohláskově přeladilo: O ze začátku prvních dvou veršů, podepřené původně jen samohláskou o ve slově domu, ozývá se nyní ještě i ve slově domovem na konci prvního verše.
   Přesvědčivost, za niž se v Černíkově poezii skládá pravdivost (ano, to je i má zkušenost, řekne si na mnoha místech čtenář), úsilí o maximální přesnost (přibližnost málokdy budí důvěru) a vysoká koncentrace konkrétnosti, mají svůj úběžník v básníkově opravdovosti. Ta diktovala většinu nynějších podstatných změn v textu starších básní. Pevné základy jsou nyní mnohem srozumitelnější ("a já si přeji být alespoň trochu / tak nádherně samozřejmý a srozumitelný", uzavírá Černík Srozumitelný život o chytré, moudré, silné a veliké babičce Šulcové), Kniha osudu je závažnější, když do ní nyní přibyly portréty bratranců Věrouše a Járy a druhého strýce Václava a z bratrance Arnošta se stal Vladimír, Vláďa (zřejmě proto, že pravé jméno už mu nemůže ublížit). Ale abych si zase jednou vysloužil celoživotní nálepku formalisty, nemohu neříci, že významovou průkaznost Černíkovy poezie stupňuje výsostné umění čarování se slovy, ať už jsou to anafory v Černobílém součtu a Středu světa, ať jakoby bezděčné aliterace (kapka krve, která; slibovali spravedlivý svět) a mnohé jiné nenápadné prostředky neokázalé, zato působivé výstavby verše a básně.
   V básni Světlo poezie se nyní Černík vrátil ke "škarpám u Mstěnic" ze starší stejnojmenné básně (v Ceně dětství právem přetištěné) a vzdává jí hold poezii a svým básnickým guru. Má pravdu, když na rozdíl od legendy o sněhu tajícím na Seifertově hrobě ("ovšemže to pravda není") tvrdí, že poezie "světlem je". Ale pravdu nemá, uzavírá-li báseň veršem "To jen trhovci v Čechách rozdupali její oheň."
   Což o to, ten oheň trhovci usilovně rozdupávají. Cítí, že by je mohl spálit. Ale rozdupat se ho jim nedaří. Jinak by tu přece nebyla jeho a naše Cena dětství.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]