Josef Frais naposledy sfáral do podzemního kontinentu

   "Nabídl jsem ukázky z rukopisu několika novinám. V jednom týdnu tak otiskly dvě stejné kapitoly jak komunistické Haló noviny, tak ostře antikomunistické Literární noviny. V obou případech se o otištění zasloužili dva mí přátelé básníci, stojící na opačných stranách ideologické barikády: Ivan Wernisch a Karel Sýs. I to se podařilo málokomu - spíš bych se vsadil, že dosud nikomu."
   JOSEF FRAIS, Fackovaní andělé, Petrklíč 2012

   Josef Frais, který dva týdny před svými 67. narozeninami podlehl 10. ledna dlouhé a těžké nemoci, napsal kolem sta knih a divadelních her, některé pod rozličnými pseudonymy.
   Rodák z Moravské brány (* 24. ledna 1946 v Milenově, vesničce mezi Drahotušemi a Hranicemi) se chtěl vyučit horníkem, ale byl z odborného učiliště Dolu Dukla v Havířově vyloučen. Bez výučního listu tedy začal fárat, byť nedlouho před jeho první šichtou v tomto dole zahynulo 108 havířů. Právě jim Frais vloni symbolicky připsal svoji poslední knihu Fackovaní andělé.
   Ale nepředbíhejme. Frais do české literatury vstoupil v letech 1978/79 dvěma romány z hornického prostředí - Muži podzemního kontinentu a Šibík 505. Aby bylo jasno, podzemní světadíl, to jsou hlubiny ostravsko-karvinského revíru a šibík je svislé důlní dílo neproražené na povrch, slepá důlní jáma.
   Ačkoli tyto romány podle čtvrtletníku České akademie věd Naše řeč (1979) „literárně zabydlily novým, osobitým tvůrčím činem kraj kolem Ostravy“, krajský výbor KSČ v Ostravě je v „ocelovém srdci republiky“ nedovolil vydat. Nevyšly tedy v ostravském Profilu, ale opožděně v Československém spisovateli v Praze. V Ostravě se bdělo, aby v regionálním tisku nebyla zveřejněna ani noticka.
   Ve své prvotině Frais představil sám sebe: „Já su kultivovaný barbar… Jsem mírný nasbíranými vědomostmi, ale v mých žilách se valí divoká krev. Jsem vznětlivý, okouzlují mě staré příběhy, nedobytnou spravedlnost svěřím začasté porotě pěstí… Já jsem muž posetý jizvami a obilnými poli. Jako sama moravská země, jako sama její řeč, kterou nelze přirovnat, leč k podzimu, leč k pláči dívek, leč k skřípějícímu přívozu.“
   A svoji práci rubače uhlí popsal takto: „Spustíte sbíječku a ona se vám rozchechtá v rukách. Přitlačíte na pilíř a uhlí ustupuje, drolí se v blocích a vy jste najednou opojený svou silou i mocí, zpíváte si, plivete kusy uhlí, které vám naskákaly do pusy, jste udřený a zpocený a spokojený a šťastný, protože konáte svou povinnost, protože umíte to, co z lidí nahoře jen málo tuší, a procházíte věcmi, z nichž by se zbláznili ještě i tehdy, kdyby se přitom mohli s někým držet za ruce.“
   V memoárech Fackovaní andělé, které vyšly jen několik měsíců před Fraisovou smrtí, spisovatel na svoji dávnou práci v podzemí nejednou vzpomněl: „Uplatnil jsem svou sílu při vyprošťování (rozuměj zavalených horníků - pozn. IH) a potom často ošetřoval rány - drtivá většina mých bratrů havířů nesnášela pohled na krev. Doktoři na povrchu sklízeli slávu za záchranu končetin, často i životů; po mně, který zraněným poskytoval první pomoc v prachu a špíně, občas v tak nízkých slojích, že jsem je musel ošetřovat vleže, že jsem jednoho zcela jistě a další možná zachránil před úplným vykrvácením, neštěkl ani pes. A tak to se mnou bylo vždycky a se vším.“ Poslední věta platí také o citovaných vzpomínkách, v nichž Frais svůj neobyčejně dramatický příběh popsal a své rozsáhlé dílo shrnul. S výjimkou kulturní rubriky Práva, která knize dala velmi vysoké ohodnocení 95 procent, ostatní buď nabrali vodu do úst, nebo Fraisovo ohlédnutí za životem, napsané již po opakované chemoterapii a prakticky na smrtelné posteli, hrubě až vulgárně poplivali.
   Jakýsi Petr Koubský, který na vlastním sebechvalebném webu zdůrazňuje, že na Literární akademii Josefa Škvoreckého v zimním semestru 2012/13 učí předmět Komunikační aspekty nových médií, Fraisův život málem srovnal s morálním bahnem a spisovatele, jehož knihy vycházely ve vysokých nákladech, a přesto na ně čtenáři stáli fronty, a nazval ho, jenom proto, že Frais před rokem 1989 jako dělník psal, „režimní kurvou“.
   Co zřejmě vadí? Nejspíš to, že Frais po převratu odmítl ze sebe udělat oběť normalizačního období, ačkoli mohl, neohříval si svoji polívku vzlykáním, že v minulosti přišel o zaměstnání, byl odsouzen v politickém procesu, žil pod kuratelou StB, nemohl publikovat a nakonec skončil na psychiatrii.
   „Jenže takových ‚krutě pronásledovaných’ lidí se okamžitě po roce 1989 odkudsi vyrojily statisíce; jim navzdory jsem o sobě raději prohlašoval, že jsem žil docela normálně a tu a tam jsem byl i šťastný. Kdyby nic jiného, aspoň jsem tím ty ubohé mučedníky provokoval.“
   Frais nikdy nepochyboval o skutečných organizátorech „sametové revoluce“ a jejím načasování na 17. listopad, den 50. výročí jednoho z mezníků protifašistického odboje. Je přesvědčen, že v pozadí stáli zazobaní mučedníci, „elitáři“, především zapálení příslušníci „avantgardy dělnické třídy“ z padesátých let, kteří se stali stejně zapálenými protivníky režimu v okamžiku, kdy je jiní avantgardisté po ruské okupaci vyhnali z dobře placených míst. Frais po změně poměrů předpokládal ostrý boj o to, komu budou přiznány větší zásluhy. Budou to zběsilí straníci z padesátých let, kteří „prohlédli“, jakmile se jich jejich vlastní kumpáni po ruské okupaci zřekli? Čiperní praporečníci světlých zítřků, kteří ze všech nejhbitěji pozvednou nové zástavy? Trpící „elita“ jezdící v drahých mercedesech? Emigranti kárající tupý lid za to, že nestaví barikády? - „Děkuji pěkně, na můj vkus se ve všech těchto skupinách objevovalo až příliš mnoho lidí přesvědčených o výchovné moci šibenic,“ píše Frais a připomíná, že básník Ivan Diviš (v roce 1995 poctěn státní cenou za literaturu) po návratu z emigrace žádal sto tisíc poprav - za aplausu publika.
   Petr Koubský o sobě uvádí, že jeho profesí je „rozumět informačním technologiím a toto porozumění různými cestami předávat dál. Jsem analytik a konzultant. Můžete si u mne objednat studie, analýzy, přednášky a školení. Moderuji odborné konference a podílím se na přípravě jejich obsahu. Spolupracuji na marketingových kampaních a PR strategiích. Píšu články. Učím na několika školách. Dělám to všechno už dlouho a pořád se snažím být zítra lepší než dnes.“
   A této hvězdě marketingu ze země, kde zítra už zase znamená včera, konzultantovi, který vám za tučný honorář stvoří reklamní píáry a vypracuje politické kampaně, se zvedá žaludek nad tím, že Frais kdysi převzal mládežnickou cenu za literaturu. No a co? Nepřebral literární velikán Bohumil Hrabal titul zasloužilého umělce z rukou Gustáva Husáka? Ovšemže ano, jenže Hrabal potom pro změnu v pivnici U Tygra bavil Clintona a Havla svlékáním nadlidských ňader své stárnoucí milenky.
   O Fraisově životopisné knize Koubský tvrdí, že „dokumentuje úpadek a pád spisovatele, který napsal dvě až tři výborné novely, vyčuhující z tehdejší normalizační produkce jako tráva z betonu; a pár dalších docela slušných knížek“. Podle Koubského spisovatel údajně „celým svým úsilím sdělit, že nebyl režimní kurva, ukázal zcela jasně, že režimní kurva byl“. Jen málo polehčující okolností prý je, že Frais „nebyl členem komunistické strany a nebyl udavačem, byl a je praktikující katolík“.
   V denacifikovaném Německu nikoho nenapadne nazvat „režimní kurvou“ Güntera Grasse kvůli tomu, že za války vstoupil do SS, v dekomunizovaném Česku referentík „komunikačních aspektů nových médií“ takto pojmenuje českého Remarqua jen proto, že napsal a přes odpor krajského výboru strany obohatil českou kulturu vydáním knih velkých literárních hodnot.
   Nevím, zda Koubského výrok těžce nemocný a na lůžko připoutaný Josef Frais četl. Ale nepochybně věděl, s kým nyní má čest: „Když mě a některé další kolegy odsoudili ´demograté´ k novému vymrskání z literatury, ponuře jsem nastávající časy označil jako ´Dojížďák´. Nejzapálenější sekerníci, jejichž nejmilejší zábavu tvořilo odhalování a usvědčování zakuklených nepřátel, se však své oblíbené činnosti nemohli věnovat naplno, na to přinášela nová doba mnoho silnějších lákadel. Nabízela se vysoce výnosná místa v úřadech a funkcích, o něž se mezi sebou servali, a zábava musela na nějaký čas ustoupit stranou. Tak se mnohým z nás podařilo uniknout a přežít. Byl jsem příliš hrdý na to, abych někomu dokazoval, že k mým hlavním starostem vždycky patřilo zůstat slušným člověkem; lidé, na nichž mi záleželo, si to uvědomovali, a ty druhé by žádný argument stejně nepřesvědčil. Kdo předstupoval se svým dílem za ´komančského režimu´, ten pro ně už navždy zůstal vyvrhelem schopným nejstrašnějších činů.“
   Je to přesné a věrohodné. Jako Fraisovo 10. ledna 2013 poslední sfárání do podzemního kontinentu.
   V černé hlubině ostravské země se zával havíře pod kvádry uhlí a kamene nebere za tragédii, ale za smrt. Proto Frais nikdy nehrál úlohu oběti a nenechal se vytleskat podělanými měšťáky, kteří by nevydrželi ani polovinu toho, co on.

   (Autor byl šéfredaktorem týdeníku Ostravsko-karvinský horník)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]