Úspěch je záležitost zavazující i svazující. Téměř deset let od udělení Nobelovy ceny za literaturu trvalo Tonni Morrisonové, než předstoupila před čtenáře s románem Ráj a přesto zazněly hlasy, že svůj text zbytečně uspěchala (v souvislosti s Milovanou a Jazzem). Takovéto ocenění se sice Josteinu Gaarderovi (1952) nedostalo, nicméně vše, co napíše (Tajemství karet, Kouzelný kalendář...) bude srovnáváno s podmanivým románem o dějinách filozofie Sofiin svět.
   Tržní mechanismy, redukující knihu na zboží, nemohou nevyužít služeb reklamy, a tak na obálce poslední knihy slavného Nora můžeme vedle názvu PRINCIPÁLOVA DCERA číst: Jostein Gaarder, autor světového bestselleru Sofiin svět. Doplňme, že knihu vydala Euromedia Group k.s. - Knižní klub, 2004, v překladu Jarky Vrbové. A připomeňme, že není nic vzdálenějšího Sofiinu světu než Principálova dcera.
   Odpoutat se od virtuálního světa médií návratem do skutečného života, jak to autor vyjádřil dvěma citáty v úvodu knihy, je čin hodný úcty a obdivu. Petr, protagonista a vypravěč příběhu je povahou, bytostným ústrojenstvím a talentem stvořen k úkolům právě opačným. Kreativitou, zjitřenou fantazií a schopností duchaplné fabulace nalezne uplatnění jako pomocná ruka ochabujícím spisovatelům, i těm, kteří se chtějí spisovateli v budoucnu stát. Příměr k pavouku spřádajícímu své sítě může sice navodit pocit tajemna, ale skutečnost je prozaičtější. O Jacku Londonovi se tvrdilo, že ve stavu invenčního vyčerpání neodmítl obchod s nabídnutou fabulí, výměnu spisovatelského jména za životní empirii tvoří jádro příběhu dvou bratrů z kvalitnější tvorby J. M. Simmela (Všichni lidé bratry jsou).
   A tak zatímco Panina Manina, Petrovou fantazií stvořená principálova dcera, na sebe zvolna nabaluje další vrstvy příběhu, život chystá na hrdinu svou past v podobě Beaty. I čtenář bez mimořádných kombinačních schopností dokáže záhy odhadnout vztah mezi Petrem, Beatou a Marií, žel samotnému Petrovi je dovoleno prozřít až v samotném závěru knihy a to ještě za pomoci královské hry mezi dlaždicemi. A to by se dít nemělo ani ve špatné detektivce.
   Je nad slunce jasnější, že vedle hlavní vyprávěcí linie zúročí Jostein Gaarder své teoretické zkušenosti s psaním. Věnoval jim dvě kapitoly (Spisovatelské služby, Psaní na zeď), což v úhrnu představuje polovinu z dvousetstránkového textu. Gaarder prostřednictvím hlavního protagonisty klasifikuje spisovatele podle psychologických předpokladů, schopností i volních dispozic, v narážkách si vyřizuje účty s reprezentanty literární kritiky ve smyslu výroku J. W. Goetha: Zabte ho, je to recenzent.
   Vytýká kritikům, co by mělo být jejich povinností: pěstovat ve čtenářích vědomí širších souvislostí, kontextuality a to nejenom v tvorbě samotného autora, ale jeho souputníků v zemi a za jejími hranicemi. Ústy svého hrdiny pranýřuje fakt, že koncem sedmdesátých let byl najat dánský kritik, který veškerou básnickou tvorbu Norska označil jako nedostatečnou. Právě vědomí souvislostí by autorovi umožnilo odmávnout tento fakt jako nicotný. Stačilo by připomenout si bludnou pouť Selmy Lagerlöfové po nakladatelstvích s rukopisem Gösty Berlinga. Vyšel v roce 1893 - v Kodani. A když slavná Švédka přebírala v roce 1909 Nobelovu cenu za literaturu, vzpomněla s vděčností na dánského kritika Jiřího Brandesa. Podobný osud čekal na Gaarderova krajana Knuta Hamsuna (Nobelova cena 1920).
   Tváří v tvář těmto skutečnostem, ale hlavně v souvislosti s genealogií příběhu, může se vyprávění o principálově dceři jevit jako vykonstruované, působící chtěně i přes pseudotajemnost doloženou ukázkami virtuózních synopsí. Jsou odlišeny kurzívou a srozumitelnou platnost má ta poslední: z traumatického zážitku v dětství by psychoterapeut uhadoval na útěk do hájemství snu, halucinace, fantaskna. Sklon k výmyslu a mystifikaci pak získává kompenzační status.
   O tom, že Jostein Gaarder není žádný diletant ani exhibicionista svědčí několik slov vložených do úst hlavní postavy: Nikdy jsem se nepokoušel podbízet velkým autorům. Nemá-li velký autor o čem psát, prostě nepíše, třeba štípe dříví. Velký spisovatel se nepokouší hledat něco, o čem by psal, píše jen tehdy, když nemůže jinak. Já sám jsem nebyl žádný velký autor. Byl jsem prostě nucen vypouštět z hlavy myšlenky, a tak jsem sice žil v jisté formě duševní inkontinence, ale nikdy jsem nepociťoval nutkání napsat román. Proto jsem také nikdy neštípal dříví.
   Takže: zavazující, nebo svazující?!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]